Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    O Lumpiprdlovi Pizizubkovi (2. díl) – Lumpiprdla a Vánoční dědečečeček

    vydáno  •  Pohádky

    Možná se vám zdá, že Lumpiprdlu znáte z minulého dílu. No tak to jste samozřejmě na omylu. Nemáte ani nejmenší tušení, jak dokáže Lumpiprdla zbabrat Vánoce celému kraji. Ale nebojte, učení dělá mistra a vy se můžete stát odborníkem na šílené barevné králíky. Račte číst, hltat očima a pamatovat.

    Lumpiprdla 2, © Qetuo

    Byly nebyly Vánoce, tedy spíše byly, málem však nebyly. Kdyby byl Lumpiprdla nebyl, bývaly by byly tyto Vánoce určitě lepší, než nakonec byly. Ale jelikož Lumpiprdla existuje, některé jiné tvory, kteří jsou mnohem spořádanější a slušnější občané kraje, dopaluje, jak moc je ten Lumpiprdla reálný. A jak ukrutně reálné jsou jeho vylomeniny.

    To, co on vyvádí, se teď v zimě ještě vystupňovalo, protože nemůže podnikat svůj oblíbený sport, což je ve skutečnosti plavání v rozbouřené řece. Ruprt a Matička mu to zakázali, protože kvůli tomu posledně nastydl, teklo mu z nosu a zamrzl mu u něj zelený hlenový rampouch. To by se ještě dalo vyřešit, jenže Lumpiprdla jej odmítal odlomit. Vylezl na strom a pokoušel se svým „ledovým zobákem“, jak tomu on také říkal, klovat do stromu, čímž vzbudil pana Datla, který nebyl zrovna přívětivý k unudleným hostům a Lumpiprdlu vyhnal. Rampouch mu nakonec odpadl a Lumpiprdla skončil jen s lehkým otřesem mozku, který si však způsobil sám, když do toho stromu tloukl.

    Byl to jeden z těch strašidelných večerů, tentokrát to byly strašidelné večerní Vánoce, kdy meluzína profukovala do hnízda sovic sněžných, když se Lumpiprdla krčil v Ruprtově stromovém hnízdě a škemral o uklidnění.
    „Ja-ja-jaáá se b-b-bojím,“ zadrkotal na svého sovího kamaráda zuby.
    „A?“ nezajímal se Ruprt a dál si četl v časopisu Schopný zoban.
    „P-p-p-p-p!“ snažil se Lumpiprdla vymáčknout.
    „Lumpiprdlo, prskáš!“ Ruprt naštvaně odhodil časopis plný drbů.
    „Pohádku!“
    Ruprt si povzdechl. Jelikož Lumpiprdlu moc dobře znal, bez námitek došel pro Lumpiprdlovu oblíbenou knihu, kterou odcizil spolu s kakaem v samoobsluze, protože se mu líbilo, jak je barevná. To, že se v ní dá číst, zjistil až doma, a to, že mu kakao v této zimě zmrzne, také. Proto teď hlodal přeslazený kakaový nanuk ve tvaru přesného kvádru a strachy a pro zahřátí se krčil v nejzazším koutu dutiny.

    „Vánoční dědeček, který bydlí...“ začal se čtením Ruprt, který byl na rozdíl od králíka gramotný.
    „Vánoční dědeče-če-ček?“ ožil Lumpiprdla.
    „Ano. Dědeček, který bydlí na hoře Rolničce, rozdával každý rok dárky, když ho jednou navštívil zlý duch.“
    „Dědeče-če-ček!“ nepotřeboval víc slyšet barevný králíček a vrhnul se střemhlav do prašanu pod jeho obyvatelným stromem. Ruprt, jehož světlá stránka je, že nehledí na to, jaký je Lumpiprdla podivín, se jen ujistil, že je v pořádku, a poradil mu změnit směr, aby se dostal živ a zdráv na horu Rolničku. Kniha se totiž (na rozdíl od Ruprtova časopisu) zakládala na faktech a s bájnou horou nelhala.

    Lumpiprdla, poháněný touhou po dárcích, dobrodružství a přítomnosti Vánočního dědečečečka, se super rychle rochnil vstříc Lesejčku Střapečku, který obklopoval horu Rolničku. Jako by se v něm probudil turbopohon, létal kolem něj sníh a dokonce i led, jelikož možná rozryl i řeku a cestou pokousal onoho obávaného krokodýla tam, kde provozoval svůj kroužek. Ale jen možná. Lesejček Střapeček byl domovinou Hejkala, ale to Lumpiprdla zatím netušil.

    Šel si vyznačenou stezkou, dokud nepotkal medvěda.
    „Kampak se chystáš, ušáčku? Ty chceš na kopeček, kde žije stařeček, co dává dárky do sáčku?“ zarýmoval a nakrčil čenich.
    „No to mi teda vypij kakao. Medvěďoch!“ řekl drze Pizizubka a kvůli obavám ze sežrání medvědem utekl. Šel dál, jen ještě trochu rychleji, když znovu potkal na cestě medvěda.
    „Králíčku zubatý, koukej si za paty. Hejkal tam na tebe číhá, slina se mu už sbíhá!“ prohlásil méďa varovně.
    „Hergot, to mi vypij i druhý kakao!“ lekl se Lumpiprdla a utíkal dál.
    Brodil se k vrcholu v hustých závějích, a tak měl obavy, že ho medvěd zase dohoní. A přestože měl tupý mozeček, který za mražena myslí ještě méně, měl pravdu. Medvěd už na něj zase zkoušel básničky.
    „Barevný tvorečku, budeš mít horečku, měl by ses zahřát. Běhá tu potvora, Hejkala myslím, zasekne do tebe pařát.“ Lumpiprdla se na medvědovo varování opět vykašlal a šupajdil k vrcholu. Ten, koho potkal dalšího, však nebyl ani trochu medvěd. Spíš to byl docela hodně Hejkal.

    „Králíčku, králíčku,“ zahromoval. „Máš v kožíšku trní. Otoč se a já ti ho vyndám.“
    Lumpiprdlovi se to nezdálo ani trochu podezřelé a Hejkal vypadal jako milý chlapík.

    „Pozvu tě pak za odměnu na kakao!“ dodal Hejkal. Lumpiprdla neváhal, otočil se k Hejkalovi zády. Hejkal se natáhl, uvázal si bryndák, postavil Lumpiprdlu na stoleček, který si vždy schovával v křoví, vytáhl příbory, otevřel pusu... A z nebe se snesl Vánoční dědeček na létajícím gauči, aby ho zadržel.
    „Málem tě ten Hejkal sežral, Lumpiprdlo. Proč jsi takovéhle trdlo?“ zeptal se Vánoční dědeček.
    „Vánoční dědeče-če-čečku! Tys mě zachránil. A málem mě sežral taky Medvěďoch!“
    „Lumpiprdlo, co tě nemá. To já jsem ta hnědá šelma.“ Dědeček si z brady stáhl falešné vousy.
    „Medvěďoch!“ vydechl Lumpiprdla a začal strachy skákat po okrajích létajícího gauče.
    „Počkej, shodíš dárky!“ okřikl Vánoční dědeček, řečený Medvěďoch, Lumpiprdlu a nadále už nedbal na rýmy, protože musel kvůli vážnému případu shodit masku pohádkového dědy.
    „Já nechci být slupnutej!“ křičel králík a lomcoval pohovkou, jako by ji chtěl probudit ze spánku.
    „Lumpiprdlo, to snad ne!“ stihnul ještě Vánoční dědeček zavolat, když Lumpiprdla shodil všechny dárky i sebe samého z gauče. Létaly všude kolem. Svištělo to tak, že zvířátka vylezla ze svých nor, aby se na ten výjev podívala.
    „Dárky?“ křičely lišky, jeleni, divočáci s vánočními čepečky na klech, i veverky.
    „Dárky!“ snesl se s jedním z dárků Lumpiprdla na zem. Zvířátka se vůbec nedivila.
    „No jasně, Lumpiprdla,“ řekla zklamaně, ale dárky stejně nezůstaly jen tak ležet ve sněhu. Zvířátka, u nichž měly být balíčky otevřeny až zítra, jelikož tam měla podobný santovský systém, jako mají v Americe, se vykašlala na pravidla a rozbalila si dárky.

    Většina z nich byly ponožky, Vánoční dědeček byl totiž krapítek v krizi, ale stejně si jich zvířata vážila, protože se jim ty fusekle z minulého roku prodřely, jak se tak vztekle honila za Lumpiprdlou. Vánoční dědeček se jen plácnul do čela, a dokud nebyl spatřen, odletěl na horu Rolničku, kde bude zase rok tvrdě pracovat, aby měl aspoň na ponožky pro zvířátka. Má přece dobré srdíčko, a tak nevytrestá ani Lumpiprdlu za to, že mu porouchal zbrusu nový létající gauč.

    O Lumpiprdlovi zase někdy jindy. Jen ještě zmíním, že nikomu nespadl dárek na hlavu a nikdo nepřišel k újmě.

    Pro Alíkoviny, Qetuo.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (13)

    Příspěvek z 12. ledna ve 13:18.
    Qetuo v něm napsala:

    Děkuji :-3

    Příspěvek z 10. ledna v 19:29.
    VelkýBochník v něm napsal:

    Jmenujte spisovatele, které znáte: Karel Čapek, Božena Němcová, Qetuo,...
    Ale fakt. Sice jsem to psal už minule, ale je úžasné, jak umíš psát. Živit se tím určitě můžešok
    P.S. 5 tlap

    Příspěvek z 2. ledna v 11:04.
    Qetuo v něm napsala:

    Děkuji. Teď to byl trochu víc příběh, předtím zase seznámení s Lumpiprdlou...