Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    O Lumpiprdlovi Pizizubkovi (3. díl) – Lumpiprdlovy námluvné metody

    vydáno  •  Pohádky

    Valentýn je pro zvířátka v lese a okolí velká věc – v případě králíků zvou páni dámy na salát, jeleni dělají přehlídku parohů a Ruprt si našel půvabnou sovici sněžnou jménem Růženka. Ale co si má počít Lumpiprdla? Dnes rozhodně nebude sedět sám doma na stromě a srkat kakao!

    Lumpiprdla 2, © Qetuo

    Vracíme se k našemu miloučkému králíčkovi. Úspěšně přežil Mikuláše (zvířátka zavolala telefonní číslo 666 666 666 – peklo, avšak čertům se Lumpiprdlu odnést nepodařilo). Dokonce i způsobil, že si srnky mohou předávat pikantní drby o vánočním fiasku (neúspěchu), které se ještě ten týden objevily v časopisu Schopný zoban. Ale teď přichází další svátek – Valentýn.

    Zatímco Lumpiprdla čtrnáctého února nebo „únorného čtrnácta“ z nudy přikresloval Ruprtovi do nákupního seznamu obrázek bobku s vysmátým obličejem, procvičoval si u toho planetární zvuky a přežvykoval nať z mrkve. Dveře bouchly a vítr zavál, až mu z toho ušiska zavlála. Ruprt se vracel domů, avšak nebyl sám.

    Ruprt a Růženka přilétají na Hatlamatlas

    „Lumpiprdlo, ehm... tohle je moje přítelkyně Růženka. Dneska s námi povečeří.“ „Ahoj,“ pozdravila nově příchozí a na Lumpiprdlu laskavě zamžikala krásnýma žlutýma očima. Ona nebyla zdejší a Lumpiprdlu dosud neznala. Ale jeho podivným zbarvením se nehodlala nechat odradit.

    Lumpiprdla k ní rázem přiskočil a neohleduplně zakmital čumáčkem. „Smrdí jako mrtvý myši!“ zkonstatoval. Ještě si na skutečnost, že sovy nejsou vegetariáni, tak docela nezvykl. V Růžence hrklo. Tím by se snad už odradit nechala. S ohledem na Ruprta však jen nervózně polkla, umí-li sovy vůbec polykat. Řekněme, že ano, ovšem když už polykají, tak určitě vcelku. Ruprt zase bral ohled na Růženku. Když si tuhle schůzku plánoval v diáři, nic o králíkovi, který bude děsit hosta svou přidrzlou upřímností, tam nestálo. Pokud si ovšem zase Lumpiprdla neotevřel imaginární dvířka do Ruprtova soukromí a něco mu do diáře nepřikreslil. „Běž se posadit do kuchyně, drahá. Já si jen promluvím s Lumpiprdlou.“

    Otevřel dveře, přikázal Lumpiprdlovi, ať se otočí směrem ven, plnou rychlostí se rozběhl a kamaráda nakopnul. Lumpiprdla letěl jako střela, jeho huňatý ocas a prašan pod stromem způsobily, že nebolel ani kopanec do zadnice, ani pád. Tento zbrzďující efekt Ruprt znal, proto ho v zimě ochotně využíval. „Šel si hrát,“ oznámil Ruprt a křečovitě se na Růžu usmál, dovedou-li se sovy svým zobákem jakkoli usmívat, a já myslím, že ne. Ale dost už dohadů o sovích ade králičích schopnostech.

    Lumpiprdlovi ta uplynulá událost vrtala hlavou, a protože víte, že vrtání je činnost destruktivní (ničivá), mohlo by mu to poškodit těch posledních pár mozkových buněk. Avšak tohle hluboké zamyšlení k něčemu bylo. Za celou svou kariéru občasného zírače do nikam na takovou věc nepřišel. S packou na bradě si razil cestu sněhem.

    „Tak si to, hergot, spočítam. Ruprt plus smradlavka rovná se kopanec do zadku. Takže Ruprt mínus smradlavka rovná se Lumpiprdla mínus kopanec. Ale Ruprt mínus smradlavka rovná se vztek a vztek plus Ruprt rovná se kopanec do zadku. Takže to nepřipadá v úvahu,“ uvažoval nahlas. Míjel zvířata, která nebyla jeho samomluvou zaskočena. Myslel a dumal, až ho napadlo: „Heuréka! Lumpiprdla plus nějaká smradlavka pro Lumpiprdlu, akorát beze smradu a se zásobou kakaa, to se rovná, že můžu nakopnout já Ruprta.“

    Rychlostí králíka, co se hrabe ve sněhu, se Lumpiprdla dopravil až k obchodu. V sámošce by někoho mohl najít. Otevřel pracně dveře a rozhlédl se. To je ono, šeptal mu hlas v hlavě. Oběť beze smradu je přímo tamhle. A má zásoby kakaa! Plivnul si do tlapky a zkrotil slinami neposedně rozčepýřené chlupy na hlavě. Že vypadal, jako by ho před nedávnem vyplivla kráva, mu neměl kdo zamlčet, jelikož tu nikdo mimo něj a jeho takzvané oběti nebyl. Postavil se na pult před prodavačku a začal svůj vábivý tanec.

    „Hlava, ramena, kolena, palce, kolena, palce, kolena, palce. Hlava, ramena, kolena palce, oči, ušiska, pusa a čenich!“ „Padej! Nevím, co tu nacvičuješ, ale lítaj z tebe u toho chlupy a lepí se na polevu koblih. Ať už tě tu nevidim!“ rozohnila se paní pokladní a odháněla zajícovce rukama. Lumpiprdla si zklamání rychle vykompenzoval kradeným kakaem a vyrazil ze dveří.

    „To nic, hergot! Vždyť máš ještě času dost! Valentýn trvá až do večera!“ Po králíkovsku dohopkal k jezírku a posadil se na břeh vedle bažinatě zelené žáby. Podíval se na ni a nenápadně zavětřil. Tahle sice kakao nevlastní, nicméně zas tolik nesmrdí. Tedy alespoň ne po mrtvé zvířeně... Lumpiprdla si zázračně vzpomněl, že žáby v zimě neposedávají na břehu a tiše nefňukají.

    „Aha! Ty podfukářko, ty nejsi žába!“ popadl obojživelnici a dal jí pořádného hubana. Ani nemrkl a z žáby se stala ta nejhezčí a nejufňukanější králičice, jaká se kdy vyloupla z jiného živočišného druhu. „Dík, ale fuj,“ řekla ta krásná králičí slečna. „Hlavně fuj.“ A odhopkala s doznívajícími vzlyky pryč. Proč se Lumpiprdlův sen nesplnil? Proč se zrovna teď nepovede, aby se mu to povedlo, když se mu jinak dobře vede a je v uvozovkách povedený? Prekérní (nepříjemná) situace.

    Lumpiprdla se nechtěl vzdát. Pořád má ještě šanci vyřešit své trable a s nimi tu rovnici nakopávání zadnice. Vydal se tedy do údolí, kde byla spousta králičích nor, a tudíž by se tu mohla ochomýtat i nějaká vhodná nápadnice. Před jedním doupětem na židličkách posedával hlouček slečen s dlouhýma ušima a hebkými čumáčky. Na kulatém stolku měly vyskládané šálky, v nichž byl rozlitý čaj. Uprostřed čekal netknutý tác se šťavnatými mrkvemi. Lumpiprdla neváhal a k hloučku se vydal.

    „Ach, ty překrásná sličná květinko, čekal jsem celý svůj život, než jsem tě potkal.“ Nejblíže sedící samička se začervenala a byla v rozpacích, že jí toto říká zrovna Lumpiprdla. Kde se v něm vzal takový romantik? Nebo kde se vzal v romantikovi Lumpiprdla?
    „To... to jsem nečekala,“ vydechla překvapeně. Ostatní se chichotaly, a přestože neměly pestrobarevného králíka rády, neodháněly jej a kamarádku si dobíraly.
    „Budeš středem mýho vesmíru. Ještě lepčejší než Hulahupová planeta! Jsi tak sladká.“
    „Hulahupovou planetu neznám, ale jsi milý. Nevěděla jsem, že jsi tak... tak... prostě takový. Možná bychom to mohli dát dohromady?“ řekla oslovená a nevěřila vlastnímu slovu.
    „Budu ti kdykoli nápomocen. Dokud neshniješ a nevezme si tě zem.“ Lumpiprdla už byl úplně u stolu a zasněně natahoval paže.
    „To je trochu morbidní, ale děkuji,“ zahihňala se ušačka.
    „Jsi ta nejlepší mrkev, jakou jsem kdy viděl!“ zvolal bláznivý králík, převrhl oklamané dívce židličku (včetně jí) a hrábnul po podnosu s karotkami. S packami zatíženými tou největší kořenovou zeleninou z hromady si to mašíroval (pochodoval) na horu Hatlamatlas. Doposud nevnímající králičí holky se daly do pištění. Jedny nadávaly, další se chechtaly a ta jedna, která se o moment zpět cítila vyvolená, se svezla pod stůl, aby nečelila úsměškům.

    Protože měl Pizizubka ruce plné, střídavě do stromu zabodával hlodáky a drápy na zadních, takže vypadal jako enormně vzrostlá píďalka s prdlými a lumpačivými sklony. Tyto sklony mimochodem náramně ladí k jeho jménu. Rozrazil vratká vrátka a vrávoravě se vrátil domů.
    „Pomsta bude slaná!“ vykřikl, kvůli čemuž Ruprtovi zaskočilo myší víno, a ukázal na svého spolubydlícího oranžovým kopím.
    „Co to vyvádíš?“
    „Už mám taky přítelkyni,“ řekl významně a ukázal na mrkev ve své pravačce.
    „Lumpiprdlo, nemůžeš chodit s mrkví,“ vysvětlila Růženka a zachichotala se. Ruprt si trochu oddechl, protože podle jeho zdrojů chichotání předzvěstí infarktu.
    „Cože? Ale... ale... já už zkoušel všecko!“
    „Takhle to nefunguje. Láska přijde, až ji budeš nejmíň čekat,“ řekl trpělivě Ruprt.

    „To jsem z toho jetel,“ povzdechl si Lumpiprdla, když už zklamaně seděl na samém okraji propasti na Hatlamatlasu.
    „Jsi mi k ničemu!“ obořil se na mrkev, která vedle něj bezvládně ležela, protože čím by asi tak mrkev měla vládnout. Nasupeně ji skopl do obrovské průrvy a cvaknul zuby.
    Asi třicet králičích sekund bylo ticho. Pak se však ozvalo hromové: „Au!“

    Vyskočil na nohy a naklonil se nad propast. Falešná přítelkyně se odrazila od oka nerudného souseda Yettiho a padala na zem. Pár metrů od sněžného muže stála... to mě podržte – pestrobarevná strakatá zaječice. Yetti se po ní zkusil ohnat, ale ona uhnula, popadla špičatou mrkev, zašermovala a píchla jí svého protivníka do palce.
    „To ti nedaruju!“ zařval Yetti tak, že se zatřásla zem. Z protějšího okraje propasti se sesula lavina a Yettiho zasypala. Ze sněhové pokličky za chvilku vykoukla barevná zaječice a na Lumpiprdlu vděčně mrkla.

    „Já skááčůůů!“ zavolal Lumpiprdla, láskou opojený a okouzlený, a bez rozmyslu do propasti skočil. Dole uvíznul jako v krupicové kaši, chvíli mu trvalo, než se mu povedlo se vysvobodit. Ale ejhle, zaječice už byla pryč. Před sebou králík viděl jen barevnou kraslici, kterou tu po sobě nedopatřením zanechala. Zato za sebou Lumpiprdla spatřil...

    „Jé, dobrý den, pane Yetti!“

    Jak to s Lumpiprdlou dopadlo a setkal-li se ještě se zaječicí, to se dozvíte v posledním díle.

    Pro Alíkoviny, Qetuo.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (13)

    Příspěvek z 7. února v 15:43.
    Kájinkaa v něm napsal:

    Moc krásný příběh😁

    Příspěvek z 5. února v 11:09.
    Qetuo v něm napsala:

    Ještě jednou díky :-3

    Příspěvek z 4. února ve 20:08.
    Parníček512 v něm napsal:

    To je výtvor hodný génia. To tě musí hrozně bavit, člověče! :)