Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    O Lumpiprdlovi Pizizubkovi (4. díl) – Závěrečný uzávěr

    vydáno  •  Pohádky

    Ta zajícovitá osoba, kterou Lumpiprdla omylem zachránil, mu nejde z hlavy. Musí se s ní setkat. Musí se jí zeptat na její vznešené jméno. Lumpiprdla se do té hopkavé slečny zkrátka až po uši zamiloval. Proto, když se mu naskytla indicie, kde ji hledat, nebyl k udržení. Nenechá tuhle zaječí detektivku rozečtenou.

    Lumpiprdla 2, © Qetuo

    Zvířátka z lesa měla po všech těch Lumpiprdlových výstupech dobrý důvod si myslet, že je z gumy. Mozeček má vygumovaný. Na Štědrý den úspěšně vygumoval chlupatým, opeřeným i šupinatým sousedům úsměvy z tváří. Když s ním nadmíru vytočený pan Yetti zatočil, natáhl ho za ušiska jako gumičku z praku a odstřelil ho až na horu Rolničku, z níž se svezla pořádná lavina. A teď se procházel po voňavém březnovém trávníku zplihle a zničeně jako prasklá gumička.

    Ruprt ho sledoval z větve svého stromu a vedle něj seděla sovice Růženka. Lumpiprdla o jejich starostlivých pohledech neměl ani tušení – domovský listnáč už mohl být po kruté zimě s nadprůměrnou nadílkou sněhu znovu nazýván listnáčem a svým porostem skrýval Růženku s Ruprtem před Lumpiprdlovým vyčítáním.

    „Já už vážně nevím, co si s ním máme počít,“ povzdechl si Lumpiprdlův domácí a nespokojeně zaklapal zahnutým zobákem. „Co mu jenom je? Celou dobu si vystačil s tím jeho kakaem a vyluzováním divnejch zvuků, a najednou se mu zasteskne po přemýšlení! Kam ten svět spěje.“

    Růženka po svém druhovi hodila všeříkajícím pohledem a Ruprt sklapnul. „Myslím, že vím, co mu je,“ mrkla. „Nezastesklo se mu po přemýšlení. To blbnutí totiž vychází ze srdce, a pokud vím, mysl a srdce obvykle nejdou skloubit dohromady.“

    S Ruprtem v závěsu slétla k místu, kde Lumpiprdla v kruzích přecházel kolem velikonoční kraslice, kterou po sobě zanechala... však vy víte kdo. Nebudeme to říkat nahlas, nebo nás svými barevnými slechy zaregistruje. A to si ho pak nepřejte vidět. On si totiž svůj obdiv k té protiyettiovské bojovnici nepřipustí, a jakmile si ho přijde někdo dobírat, vrhne se na něj jako bezuzdná piraňa. Růženka postrčila Ruprta dopředu, aby se svým kamarádem promluvil.

    „Ty, Lumpiprdlo. Když jsi tak smutnej, nechceš zkusit nějakou seznamku?“ začal Ruprt ze špatného konce. Lumpiprdla vycenil své zuby, ty špičaté, a už hopkal sovímu samci poreferovat, co si o jeho nápadu myslí. Bývalo by z něho létalo peří jako z peřiny Vánočního dědečka, nevložila-li by se do toho Růženka.

    „Víš, že to Ruprt tak nemyslel, viď?“ zahoukala. „Ruprde?“ otočil se na něj Lumpiprdla. Takhle mu říkával, když byl nažhavený doběla. Z míry vyvedený Ruprt zakroutil hlavou o svých sovích 270 stupňů. V té vykroucené kebuli si však už spřádal plán, že Lumpiprdlovi za jeho drzost dnes nepřečte pohádku na dobrou noc. Možná mu bude i večer strašidelně houkat za oknem, aby ho vyléčil z té zlobivosti.

    „My jsme totiž vymysleli, že vystavíme na Sovonet inzerát, jestli někdo nehledá to vejce,“ ukázala Růža na šišatý předmět uprostřed kruhu, vyšoupaného Lumpiprdlovými prackami do trávníku. „A jsi si jistá, že to radši neprodáme? Mohlo by to být jedno z těch děsně drahejch starožitnejch vajec s drahokamy,“ přemlouval Růženku Ruprt a schytal za to od ní jeden vydařený klovanec.

    Jelikož byl Růženčin nápad šetrnější k Lumpiprdlově psychice a ani se nezdálo, že by měl provést nějaké změny v jejich rodinné kase, vyvěsili tedy ještě ten den onen inzerát. Stálo v něm:

    Dobrý den, našli jsme poblíž hory Hatlamatlas duhovou velikonoční kraslici. Nechybí někomu? V případě podezření, že Vám ono vejce patří, si jej přijďte vyzvednout na jediný strom na Hatlamatlasu. Jsme doma téměř vždy, nebudete dlouho čekat. Jenom si dávejte pozor, máme totiž... dejme tomu, že je to pes. Každopádně to umí kousat.
    S pozdravem sněžné sovice Ruprt a Růženka

    „Nemám smazat tu část s Lumpiprdlou?“ zašeptal Ruprt po tom, co jej odeslal. Lumpiprdla ho naštěstí neslyšel, protože si v obýváku nacvičoval něco mezi tajči a aerobikem. Nejspíš to byly jen nekoordinované pohyby, je však hezké si myslet, že Lumpiprdla dělá kromě Akčního plavání také jiný sport. „Ne, nech to tam. Tady jde o zdraví. A chceme mu přece udělat radost, ne? Nic nemaž,“ mávla bílá sova křídlem.

    Dny plynuly a pořád se nikdo neozýval. Kolem stromu se nenachomýtnul jediný cizí tvor se zvláštním koníčkem v podobě barevných vajec. Na Ruprtův mail chodily jen obvyklé výhružné upomínky k platbě Schopného zobanu. (oslnivy.a.uzasny.ruprt@sovamail.les – nevyžádaná pošta letí do spamu... a vyžádaná vlastně také, Lumpiprdla se dost často a rád nabourává do Ruprtova počítače. Teď si však králík dává pozor, aby nesmazal něco důležitějšího než zprávy od Ruprtových klientů.) Jinak zel prázdnotou.

    Lumpiprdla byl v koncích. „Dyť já jsem ji zachránil! Mohla by alespoň poslat děkovnej balíček. A kakao. Nebo kakao bez poděkování. Nebo mrkev jako náhradu za moji poslední lásku. Anebo poděkování s doživotní zásobou kakaa a natí z mrkve. Nebo sebe!“ přemítal králík a kmital při tom rozhořčeně čumáčkem. Z toho zamyšleného pochodování ho už bolely nohy, a tak se posadil na něco hladkého, co mu přišlo pod zadek. Asi kámen. „Vleze si do krabice od kakaa – v tý propasti vypadala hrozně maloušovatá – pak z ní vyleze a zalepí ji, nakonec do ní zas skočí a brnkne pošťákovi. Co je na tom tak těžkýho.“ Že na jeho popisu práce něco nesedí, to si zřejmě nevšiml. Čeho si však s úlekem všiml bylo...

    „Ne! Hergot, já ho rozsed! Malonoční vajíčko!“ zaúpěl na celé kolo. Ze dveří stromodomu nepříliš elegantně vyrazili poplašení noční ptáci a nechápali.
    „Malomocenství?“ krčil čelo Ruprt.
    „Malá noční hudba?“ zkoušela to Růženka.
    Pak však oba sklopili pohled k rozkřápnutému velikonočnímu vejci a pochopili. Lumpiprdlovy slzy se zřejmě rozhodly, že budou divné jako jeho majitel, a roztryskaly se jako zahradní zavlažování.

    Možná by na Hatlamatlasu vznikl vodopád, přirozeně tekoucí, protože není nic přirozenějšího než brečet nad zhroucením poslední šance, jak se setkat s někým, kdo vám padl do oka. Mimochodem, Lumpiprdla by zaječí dámě také býval spadl do oka, a to doslova, kdyby v propasti přehopkala jen o dva skoky doleva. Vraťme se však k slzám a tomu, jak Lumpiprdlův smutek Ruprt rozsekl.

    „Ty, Lumpiprdlo... Co ti to čouhá... ehm, ze zadnice?“ Ruprt měl pravdu. Mezi chlupy na Lumpiprdlově barevné sedince trčela zelenkavá obálka. A také spousta špičatých skořápkových střepů, které však splývaly s Pizizubkovým barevným kožichem, takže si jich nikdo nevšiml do chvíle, kdy se Lumpiprdla bolestivě posadil.

    Ruprt svému kamarádovi se znechuceným úšklebkem obálku vyprostil a – držíc ji pro jistotu jen špičkami pírek – začal rozlepovat papír. Když se z obálky vznesl list s dopisem, musela jej Růženka pohotově chytit, jinak by skončil ve vzniklém rybníčku králičích slaných (i když já si osobně myslím, že usrknete-li Lumpiprdlovy slzy, cítíte pátou chuť umami) slz.

    Růženka začala se čtením:
    „Zajícům zdar, nalezli-li jste můj majetek, a že já věřím, že museli, protože jinak byste tohle nečetli, ihned mi jej vraťte. V případě poškození se na vás nebudu zlobit, všechno opravím. Odvezte mi předmět (vejce, košíček, dekorativní sošku s motivem zaječího božstva nebo Dupíkovy sedmimílové papuče) na adresu Tajná 1, Velikonoční ostrov. S pozdravem Hajdy z panství Zajdy.“

    Všichni se podiveně mračili a přemýšleli, co dál. „Ty Hajdo jedna, jak se na ten ostrov asi máme dostat?“ rozohnil se Ruprt. Ví dekorativní soška zaječího božstva, kde asi ten ostrov je. Minimálně sovy a Lumpiprdla Pizizubka se svou zašantročenou zeměpisnou polohou netuší, kde ho mají hledat.

    „Víte vy co? Uděláme si rodinou dovolenou!“ zajuchala najednou Růža.
    „Cože?“ nechápal Ruprt.
    „Poletíme Čapími aeroliniemi!“ zatleskala Růženka a bez varování vylétla na strom balit saky paky.

    Se svými saky paky, což byly spíše jen saky nebo jen paky, protože toho bylo málo, vyrazili druhý den na letiště. Letištěm byla velká louka v údolí, kde – jak už Pizizubka s kamarády poznal – je skutečně rušno. Kromě zdejších se tu pohybovala i exotická zvířata, třeba papoušci vykřikující slova, kterým – možná naštěstí – nikdo nerozuměl. A samozřejmě také čápi coby letadla. Byli enormně vzrostlí, což mají za příčinu nejspíš znečištěná jezírka poblíž jaderné elektrárny, která používalo místní letiště jako hangáry.

    Výhodou těchto vedlejších účinků nebyl jen dostatek místa pro několik osob na čapích zádech nebo v jejich pařátech, nýbrž i světélkující oči používané hlavně při letu v noci. Ironií osudu bylo, že zvířátka nebyla z přerostlých ptačisek tak znepokojená jako z našeho strakatého králíčka s dlouhýma ušima, který se v radioaktivní bažině zcela určitě nenarodil.

    Nad tímto i jinými věcmi přemítali kamarádi, když už kilometry nad zemí pozorovali rozlehlé planiny i husté hvozdy pod sebou. Poněvadž byl Lumpiprdla velice prdlý králík, Pizizubě se zubil na myší mládě naproti přes uličku. Ono to nebyla zas tak velká ulička, protože pasažérů bylo jen sedm. Místní aerolinie neměly ani tak vychytané pohodlí, jak by si člověk přál. Pasažéři měli kolem pasů ledabyle přivázané provazy, které byly zase nepříliš utažené k čápovi. Kromě králíka, sov a již zmíněného myšete na palubě seděla ještě myší samice, dikobraz s bodlinami obalenými bublinkovou fólií a starý ropušák.

    „Mamí, tamhleto se na mě divně kouká!“ ukázalo myšátko na Lumpiprdlu. Jeho matka si ho s pohrdavým odfrknutím přitáhla na klín.
    „Jestli nastanou turbulence, asi se pozvracím,“ zafuněl dikobraz a přikryl si pusu. Ropušák mezitím slupával mouchy z každého, na koho nějaká sedla.

    Po hodinách a hodinách letu s otravnými spolucestujícími se nakonec dostali na půdu Velikonočního ostrova a oddychli si. „Brr. Když si pomyslím, že budem muset letět znova,“ zakoulel očima Ruprt. Dorazili velmi brzo ráno a Ruprt s Růženkou se ještě chtěli jít prospat, avšak Lumpiprdla měl i přes nezdravě vyhlížející kruhy pod očima dost energie hopsat jako pominutý.

    „Už jsme tu, už jsme tu! Jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, ... Proč jsme sem vlastně přijeli?“ cvakal hlodáky. Potom ho však zaškrábaly zbytky skořápky na zadnici a projela jím další vlna adrenalinu.

    Znáte to, jak postavičky z animáků prostě jen tak vytáhnou zpoza sebe obří dřevěnou palici nebo něco podobně skladného, a vy nevíte, kde k ní pro králičí božstvo a zákony animáků přišli? Tak to přesně teď udělal Lumpiprdla s uvadlou květinou a pěknou mrkvičkou, která by z estetického hlediska byla ještě lepší, kdyby jí Lumpiprdla neukousl nať. I když bychom mohli předpokládat, že jiní zajícovci mrkev naruby nejedí.

    „Jdeme, jdeme, jdeme, jdeme, ...“ špacíroval si to Lumpiprdla po první cestičce, na níž mu padla tlapka. Býval by oběhl celý ostrůvek stokrát dokola, než by mu došlo, co mu teď Ruprt připomněl, když ho drapnul za oblačně huňatý ocas.
    „Teď mi řekni, Lumpiprdlo, cožpak víme, kde ta tvoje idolka bydlí?“ Lumpiprdla se s uvědoměním zastavil a chytil se za bradu.
    „A jak se to docožpakvíme?“ opakoval Ruprtovu frázi zmateně.
    „Rozhlédneme se po okolí, jestli nám někdo neporadí,“ navrhla růžolící Růženka a ukázala na skupinku do krajiny nepasujících tučňáků.
    „Tak jo, vy se zeptejte Frakptáků a já se zeptam támhletoho divnýho ošklivýho pána,“ zavrtěl odhodlaně čumáčkem Pizizubka a vydal se s usilovným hergotováním k oné osobě.

    „Hele pane, vy mi jste nějaký povědomý,“ houkla na Lumpiprdlu fingovaně mužským hlasem bytost s černými brýlemi, velkým plastovým nosem a kartáčovitým knírem. Z dlouhého kabátu jí vyčuhovaly neobvykle překombinovaně barevné nožky a nad brýlemi dlouhá ušiska, ještě delší než ta Lumpiprdlova.
    „Ano, hergot, bodrý den, nevíte náhodou, kde tady bydlí taková... no, vypadá jako vy, jenom nemá takovej hnusnej knír. Ale má úplně stejný uši. Víte, kde je?“ popisoval trochu bezohledně králík a zuřivě gestikuloval. Že na vousáčovi před ním něco nehraje, toho si zřejmě nevšiml. Neznámému se na obličeji vyrýsoval úsměv, téměř neviditelný přes hustý knírek.
    „Víte co? Já bych, řek bych, věděl, kde bych vám tuhlens babu poradil hledat. Ale řeknu vám to jen proto, že jste to vy. Nikomu ani muk.“ Z nadité čtvercové kapsy vytáhl list mapy. Lumpiprdla okamžitě hrábnul packou a mapu sebral.
    „Samozřejmě, že jsem to já. Nebo možná nejsem, ale nejsem vy, ani nikdo jinej, takže zbejvám jen já. Leda možná, že bych byl Ruprt, ale nejsem takovej morous. Takže to jsem já. Nebojte, žádný muka činit nebudu,“ blábolil a frčel si to za ostatními.

    Růža a Ruprt se chvíli pozastavili nad Lumpiprdlovými pátracími schopnostmi. Pyšně zvědl bradu a s vypnutou hrudí řekl: „A můžeme jít!“ Pak to však takzvaně „totálně zabil“ tím, že zřejmě nepochopil systém, jakým se pomocí mapy někam dostanete. Stoupnul si přímo na list papíru a po špičkách kráčel na přerušované čáře symbolizující cestičku k červenému X. S plácnutím do čela ho Ruprt opravil a vydali se po té skutečné.

    Dostali se k řadě velkých soch Moai. Všechny byly vytesány stejným stylem, nejspíše podle nějaké zdejší tradice. Jenom jedna jediná, nejmenší vzadu, byla něčím jiná. Pyšnila se králičíma ušima, pečlivě udělanýma z tvrdého kamene, a také obrovskou růžovou jedničkou místo tupého podlouhlého kamenného frňáku. Nemohlo to znamenat nic jiného, že tohle – ať je to co je to – bude adresa Tajná 1, Velikonoční ostrov.

    Zmateně se rozhlíželi kolem. „Co tohle má být?“ mávnul ke kamenné tváři Ruprt svým křídlem zvířete s nedostatkem znalostí v oblasti umění. „Nejen, že to není žádný dům, ještě to vypadá jako hříčka přírody. Jako by snad jadernej odpad vylili i na todlecto, a narostly tomu uši.“

    Ať na to koukali z kterékoliv strany a jakékoliv perspektivy, prostě to nemohl být dům. A tím ať se koukali z kterékoliv strany, myslím z kterékoliv. Lumpiprdla dokonce nešikovně zkoušel stojku, nebude-li se to vzhůru nohama tvářit jako obydlí.

    „Je pravda, že bydlim na opuštěný hoře hned vedle Yettiho, ale tohle je fakt bizarní,“ odfrkl si Ruprt. „Jak se do toho máme dostat?“ Lumpiprdla kolem obcházel jako hromádka neštěstí. Rozhodl se jako hromádka také sesypat. Zdrceně dokráčel k soše a trucovně se tam mrsknul, jako by ho vyložil bagr. A v tom se začalo něco dít; uši se začaly točit po své ose, jednička se propadla dovnitř a socha se začala odklápět od země.

    Z díry, kterou po sobě socha zanechala, vysvištělo asi dva metry do výšky něco nohatého. Přihlížející ustoupili a sledovali, jak se k zemi snáší... no musím vás trochu napínat... čekali jste, že za těmi tečkami konečně bude odpověď? Byla to ona zaječice, která nebojácně potírala bručounovství v podobě pana souseda.

    „Žůžo!“ rozplývala se místo pozdravu. „Tak ty jsi vážně ty!“ Drze se ochomýtala kolem Lumpiprdly a se zájmem si prohlížela všechno, co z něj činí Lumpiprdlu. Dlouhá ušiska, špičatá zubiska, silná zadní končetiniska, dokonce i ocásek připomínající oblak z maršmelounů.
    „Kolika lidem tady v tomhle blbštajnově budu říkat, že já jsem já. Kdo bych byl, když ne já?“ zkřížil Pizizubka Ruce na hrudi.
    „Jednomu. Ten chlápek s knírem jsem byla já, Hajdy.“ Zaječice se zahihňala. Lumpiprdlu to ohromilo.
    „To mi vypij kakao! Vy jste dva v jednom?“
    „Ne. Ale jak jsem zrovna zjistila, nejsem jediná velikonoční zaječice. Ještě jsi tu ty!“
    Vtom se do toho vmísil Ruprt.
    „To musí být omyl, Lumpiprdla je přece králík.“
    „Není,“ protestovala Hajdy z panství Zajdy. „Splňuje všechny velikonoční i zaječí podmínky.“

    Ruprt s Růžou se na ty dva podívali. Nedalo se popřít, že jsou si velmi podobní. Oba hýřili barvami a hyperaktivitou. Oba vrtěli velikánským ocasem. Jako by Hajdy chtěla tento fakt umocnit, doširoka se usmála, až odhalila špičaté tesáky vedle hranatých hlodáků zajícovců. Jediné, v čem se lišili, bylo pohlaví, a také to, že Lumpiprdlovy uši plandaly dolů, zatímco Hajdiny směřovaly přímo k obloze. A taky byla Hajdy opravdu krásná, což se o chudákovi krá... tedy zajícovi nedalo říct.

    „No nestůjte tady tak!“ pokynula Hajdy rukou k otvoru po soše. Chytila Lumpiprdlu za packu a skočila s ním dovnitř. Sovice byly nuceny je následovat. Jen tak tak vlétly do nory před tím, než se za nimi netradiční dveře zabouchly. Tunelem z udusané hlíny se dostali do luxusní síně. Takovou nádhernou místnost byste čekali v pětihvězdičkovém hotelu nebo restauraci. Kdežto tady sloužila jako továrna.

    „Tady vajíčkům dáváme jejich základní barvy,“ ukázala Hajdy vlevo, když kráčeli po hebkém fialovém koberci. Lumpiprdla si připadal, že mu není souzeno chodit se zablácenými packami po tak krásné věci. Tam, kam směřoval její prst, seděli na židličkách příslušníci mladinké generace různých druhů zvířat u velkých barelů barev. Vejce ve speciálních naběračkách namáčeli do tekutin různých barev a konzistencí. Lumpiprdlovi se z těch nových vjemů trochu napřímily slechy.
    „Támhle jsou specialisté přes ornamenty.“ Na druhé straně místnosti beránci a ovečky drželi v tlamách štětce a s neuvěřitelnou přesností vykreslovali na vajíčka různé vzory. Lumpiprdlovy uši se zvedly ještě o pár stupňů. To už nemohla být náhoda.
    „A vidíte tyhle? To jsou naše supervýkonné sušící dámy. Lepší než kterýkoli větráček nebo fén.“ V rohu místnosti skupinka slepic větrem z křídel ovívala již vyzdobené kraslice na podstavcích. Lumpiprdla byl z toho všeho vzrušení ještě ušatější.
    „A tramtadadá! Poslední zastávka. Tady se připravené krasličky, moji milášci, už jen naleští k dokonalosti.“ Zaječice byla prací unesena. A Lumpiprdla zřejmě taky.
    „A tohle všechno tady děláte?“ zavýskal.
    „A tos ještě nebyl v místnosti pletení pomlázek a pečení beránků. Mňam!“ olízla se Hajdy. To už Lumpiprdlovy uši vystřelily ke stropu. Najednou s Hajdy byli skoro k nerozeznání.
    „To musim všecko vyzkoušet!“ Hajdy s Lumpiprdlou v závěsu odběhli do jedné z vedlejších chodeb, zatímco Ruprt a Růženka se uchváceně procházeli po areálu.

    „Nebyl tak špatný nápad udělat si rodinnou dovolenou, což?“ usmála se Růženka na konci dne. Lumpiprdlu, který si užíval nové velikonoční poznatky, už hledali pořádnou dobu. Tahle nora se spletitými cestičkami byla jako labyrint. Vyznat se v něm bylo jako dohledat všechna místa v bytě, kam Lumpiprdla nalepil žvýkačku. Ti dva se však nakonec objevili sami.
    „...a ještě musíme skočit do stáčírny kakaa!“ navrhovala zrovna živě Hajdy. Lumpiprdlovi jen svítila kukadla. Jako vánoční osvětlení před domem Vánočního dědečka.
    „Je čas letět!“ zahoukal Ruprt spokojeně na svého kamaráda, když ho uviděl. Tomu však uši najednou klesly až k nohám.
    „Lumpiprdlo...?“ natočila starostlivě Růženka hlavu. Lumpiprdla nevypadal, že by ještě někdy chtěl odejít. Našel jediného zbylého příslušníka svého druhu. Činnosti, které ho naplňují. Tady nikoho nebude otravovat svými planetárními zvuky.

    Ruprta to dojalo. Nevěděl, co říct. Už měl na krajíčku.
    „Můžeš tu zůstat, jestli chceš. Bydlet na Velikonočním ostrově,“ vyslovila tu myšlenku za něj Růženka.
    „Jestli tě to udělá šťastným,“ přidal se Ruprt a zběsile si otíral slzy peřím.
    Lumpirdlovy uši se opět šťastně napřímily. Jako by to, že konečně splnil svůj osud, mělo vliv na posednost či neposednost jeho uší. Šťastně doběhl za oběma sovicemi a objal je.
    „Jste ti nejlepší rodiče na světě!“ zvolal zajíc.
    „Ehm, Lumpiprdlo, my nejsme tvoji...“ nedokončil Ruprt, protože mu Růženka dupla na nohu.
    „A pozdravujte Matičku houkalku! A pana Yettiho. A paní sámoškovou. A krokodýla. Ten aspoň bude rád, že bude nejrychlejší plavčič Akčních plavců. Řekni mu, Ruprde, že je teď předleha on,“ chrlil Lumpiprdla popleteně. Zřejmě myslel předseda. Neměl ani tušení, že se ho krokodýl pokoušel sežrat.
    „Neboj, Lumpiprdlo Pizizubko.“

    Odletěli ještě ten večer zpětným čápem. Ale neodjeli zdaleka napořád. Navštěvovali Lumpiprdlu, kdy to šlo. A o pár let později i malá poťouchlá zajíčata Prdlilumpa, Hajdyprdlu a dvojčata Mrkvíka a Kakaoslávka. Ale hlavní bylo, že všichni žili šťastně až do smrti.

    Pro Alíkoviny, Qetuo.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (14)

    Příspěvek z 13. května v 8:27.
    Qetuo v něm napsala:

    Děkuji! Jak se můžeš dočíst tady, na něčem pomalu ale jistě pracuji. ;-)

    Příspěvek z 12. května ve 13:59.
    FenečkaEjmi v něm napsala:

    Úžasný příběh! Pět tlapiček! ok
    Jen je škoda, že to skončilo, moc mě bavilo příběh Lumpiprdly číst.

    Příspěvek z 23. února v 16:44.
    Qetuo v něm napsala:

    :-D Asi nějak tak by to vypadalo.