Alíkovina

O mém strachu

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Strach. Nemám v plánu tu psát, jak jsem úžasná a jak jsem překonala svůj děsivý strach. Ještě se mi to tak úplně nepovedlo. Spíš se snažím udělat první krok a chtěla bych se o něj s vámi podělit.

Zdravím, není to tak dávno, co jsem přestávala chápat svět. Byl čím dál podivnější a na každou odpověď se mi v hlavě vynořila spousta otázek. Nerozumění světu a všemu kolem sebe mi bralo pocit kontroly, který jsem si vybudovala. Začala jsem si uvědomovat, že vlastně nic nemůžu pořádně ukočírovat a začala jsem se s tím dost trápit.

Tu a tam, když jsem posbírala dostatek odvahy, jsem se třeba někoho na jednu otázku zeptala. Odkud jsou barvy? Proč je vidíme a naše kočka ne? Není to divné? Většinou se mi dostaly nechápavé pohledy. Odpovědi „Nemám šajnu,“ „Co to je boha jeho za otázku, prostě jsou“ nebo můj favorit „ty seš fakt divná, co?“ Tohle všechno se stále sčítalo a sčítalo, až jsem se přestala ptát. Ve škole, doma, přátel. Raději jsem si to pokoušela najít v knihách, nebo jsem prostě přemýšlela. Bála jsem se ale ptát i na normální otázky jako „půjčíš mi pero?,“ protože jsem už otázky ani nedokázala odlišit.

Přátelé se mě začali pomalu stranit, protože jsem často začínala být naštvaná, že neznám odpovědi, nebo že něčemu nerozumím. Žárlila jsem na úspěchy ostatních, protože jsem si myslela, že oni ví odpovědi na otázky a nechtějí mi je říct. Problém byl, že jsem se už neptala. Nikoho. Nakonec mi zbyli všehovšudy dva kamarádi, za kterými jsem se nemusela bát jít. Dva, kteří tolerovali moje chování a když jsem to přeháněla, tak mi to řekli. Ale čím déle jsem s nimi byla, tím víc jsem se bála, že jim dojde, jak špatná jsem a opustí mě. Tak jsem je za začátku nevědomky a pak úplně začala opouštět já. „Budou beze mě šťastnější.“ To mi běhalo hlavou pokaždé, když jsem se vykrucovala z pozvání do cukrárny, nebo žádost o doučování. Nakonec jsem se úplně uzavřela a bála se každého názoru na mě.

Snažila jsem se svou náladovost ovládat a pak to i vzdala. Ať jsem klidně podivín. A pak to přišlo. Den D. Byl večer a já měla špatnou náladu. Šla jsem a omylem vrazila do kamarádky, která nesla čaj. Opařila se a mně to bylo jedno. Ošklivě a úsečně jsem se omluvila a odešla. Teď se kvůli tomu cítím špatně a trápím se tím, jak se omluvím. Nevím, kde začít.

Ale nakonec jsem začala tak, že jsem zkusila napsat, co mě trápí a jak se cítím na modrou linku důvěry. Poslala jsem jim celkem dlouhý mail o tom, jak se cítím a co se se mnou děje (je tam toho trochu víc, než jsem svěřila vám... přeci jen, neznám vás) a v něm také žádám o pomoc. Odeslala jsem ho dnes (13.11.) večer. Jsem zvědavá na odpověď. Říkám si, jestli jsem neudělala špatně, nebo jestli je to přeci jen krok vpřed. Co jsem tím vším chtěla napsat? Asi jen to, že pokud se bojíte, tak se zkuste nebát. Je to těžké a rada na nic. To vás asi taky nepadlo, že? Ale přeci jen. Nenechte to zajít tak daleko jako já. Neztrácejte kvůli strachu přátele a když si s ním nevíte rady, tak to řekněte. Třeba mamce, nebo učitelce. Nebo napište dopis na linku důvěry. Jsem zvědavá, co odepíšou. Pomůže mi to? Snad. Pomohla jsem někomu z vás? Snad. I kdyby jen jednomu jedinému človíčku. Jsem za to ráda.

S pozdravem, Vaše hledačka odpovědí

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 27. prosince 2015 ve 12:26.
Spirit006 v něm napsala:

...

Mne by zajímalo proč a jak se stvořil svět...Proč sme na Zemi zrovna my...? Ano, je to trapná otázka.

Příspěvek z 24. listopadu 2015 v 17:12.
adaskrivan v něm napsala:

Nevíš odkud jsou barvy?

Ahoj, nechci vypadat nějak hnusně atd., také jsem člověk, který se často ptá na nepodstatné věci, ale u mě to okolí lépe toleruje. Zmínila jsi v článku, že nevíš, jak to, že my vidíme barvy a naše kočka třeba nějaké barvy nevidí. Na vizitce máš, že je ti 18 let. O elektromagnetickém záření se ve školách učí v 8. třídě. Vysvětluje se tam i proč vidíme barvy atd. A vůbec nechápu, jak jsi nemohla najít odpověď na takovou otázku ._. 15

Příspěvek z 21. listopadu 2015 ve 23:57.
Lilianee v něm napsala:

Já to mám podobně

Ano já taky. Žiju v zahraničí a tak umím jen něco zdejší řečí a když se holky začnou bavit o něčem čemu nerozumím tak se většinou naštvu já jsem citlivá ale i lidi jež odchází proto že s vámi nikdo nemluví ( jako já ) a hledají o přestávce místo kde vás nenajdou, zkrátka se sami odsuzují se jednou proberou já se například zamyslela nad tím jaká jsem já jaké holky ze třídy a jaké holky z vedlejší třídy. Po pořádaném promyšlením jsem se nějak smířili s tím že holky ze třídy ke me nepatří. Bylo těžké si to přiznat. Mám ale kamarádky takovou jednu skupinku z vedlejší třídy co tolerují mé potíže s poruzměním a na mé otázky rády odpoví. 25 Nyní mám odpověď na to o čem se baví a baví se i se mnou. Rok mi trvalo překonat skrytývání se v koutech nemluvení a uzavírání se ten rok byl velmi dlouhý ale měl konec. Teď jdi a zeptej se ďetí kolem ( but´ bývalých kamarádů či těch co moc neznáš nebo jsi nikdy neviděla ) co dnes dělají o čem je řeč a buť s nima! Najdi si kolektiv co ti vyhovuje a co ti dá odpověď. Některým lidem bude bez tebe líp ale někteří té taky hledají. Hpdně štěstí16.