Byl jednu jeden svět. Byl to šiškový svět. Zde se šišky stále objevovaly. Každou sezonu přibyly nové. Ty staré potom odešly a staly se z nich stromy, kam ty malé jezdily na výlety.
Každá šiška měla speciální schopnost. Jedna měnila barvu, druhá zpívala, další malovala, no jednoduše každá měla speciální a originální vlastnost, se kterou se všude chlubila. Ale vyprávět budu jen o jedné šišce. Tato šiška uměla moc dobře počítat a matematika ji i bavila. Jenže ostatním šiškám připadala matematika zbytečná, tak tuto šišku, která se jmenovala Kali, braly, jako by neuměla nic. Kali si to ale nebrala k srdci, protože věděla, že má ještě jednu skrytou schopnost. A s tou se nechlubila, nechtěla, aby všichni věděli, jaká je. Snažila se být i nepředvídatelná. Také proto neřekla o své moudrosti. Ráda všem se vším radila, ale nejraději pomáhala s různými hádankami.
Až jednoho dne přišel koronavirus. Šišky se bály, a tak nikam nechodily. Protože se Kali nudila, tak zkoumala celý svůj domeček. Našla starou zaprášenou knihovnu, a protože jí zvědavost nedala, tak ji celou prošla a začala číst knihy, které ji zaujaly. Chodila tam každý den. Ale po týdnu stráveném v zaprášené knihovně začala kýchat. Kýchala tak nahlas, že ji sousedka zaslechla, a tak se bála, že je Kali nakažená, že ji nahlásila. Protože se šišky strašně bály, tak ji nechaly vypovědět ze světa šišek, a dokonce i z lesa, kam jezdily na výlety.
Kali odešla se slzami v očích a i nadále kýchala. Možná proto, že si s sebou vzala pár zaprášených knih se spoustou rad do tajenek. Šla a šla, až našla Alíka. Protože se jí tu zalíbilo, rozhodla se zůstat. Jenže jak přecházela z poradny do Alíkovin, pak do klubovny a nebo čekala, jestli jí nepřijde nějaký dopis, poztrácela své knihy, a teď se toulá po celém Alíkovi a hledá je. Sama neví, jak dlouho tu bude chudák kýchat. Třeba dokud neskončí tato nepříjemná doba, nebo dokud bude kýchat. Nebo tu zůstane napořád?
