Byl jednou jeden skřítek, který bydlel u jedné starší paní na balkónu pod šlahouny oregana. Toto voňavé koření měl moc rád! Po květníku, v němž byla rostlina zasazena, vedl žebříček vyrobený z párátek a na listu oregana měl skřítek postýlku.

Pokaždé, když měl hlad, tak vytáhl tkaničky z bot, které zrovna našel. Chytil kolem letící mouchy. Osedlal si je a tkaničky použil jako uzdu na koně. Poté na mouchách odletěl k okrajům lesa. Nasbíral si tu chutné lesní plody. Když přiletěl zpět, tak musel maliny, jahody, ale i houby zpracovat. Z části ovoce si udělal slaďoučkou marmeládu, část plodů snědl a část zpracovaných pochoutek zakopal hluboko do květníku. Dělal si zásoby na zimu.

Jednoho krásného dne si pomyslel, že nemůže bydlet na balkóně staré paní na věky, a proto se rozhodl, že půjde hledat nové místo k bydlení. Nasedl na mouchy, letěl jen tak po krajině a koukal po nějakém místě. Zaletěl na louku, kde ho vyděsil místní obrovský osminohý pavouk. Na poslední chvíli se vyhnul jeho pavučinám. O kousek dál zahlédl zvláštní zvíře, které po něm cosi vystřelilo. Byla to veliká žába a chtěla si na našem skřítkovi smlsnout! Ale skřítek měl bystrý zrak a včas zatáhl za otěže. Mouchy uhnuly a žába minula.

Dobromysl nasměroval mouchy na známou a bezpečnou cestu k místu, kde sbíral maliny, jahody a houby. Najednou zahlédl u lesa několik malých domečků postavených z klacíků a mechu. Přiletěl k nim blíže a zahlédl malé skřítky stejného vzhledu, jako byl on sám. Obyvatelé malé vesničky se nejdříve Dobromysla polekali, ale pak si všimli, že to je skřítek, který se jim zatoulal jako malý do velkého města lidí. S radostí ho přivítali do vesničky a věnovali mu jeden z domečků. Dobromysl byl moc rád, že našel svou rodinu.

Skřítek Dobromysl ale na starou paní nezapomněl. Pravidleně zalétával k jejímu balkonu a vždy tam zanechal nějaké ty lesní plody a pár lesních kvítků.