To se jednou sova Moudřenka vydala tichým a nenápadným letem ven z lesa, ve kterém se svými přáteli, zvířátky, žila. Měla vykulené oči a nastražené uši, aby viděla a slyšela vše, co se kde šustne.

Bylo ráno, právě začalo svítat... Malá zvířátka šla do školy na mýtinku vedle lesa. Hodinu vedla chytrá liška – liška Ryška. Sova Moudřenka se na své kamarády usmála a začala rychle mávat křídly a volat: „Můžu taky, můžu taky?“

Zvířátka jako by si sovy Moudřenky vůbec nevšimla. Všechna měla oči na šťopkách a snažila se poslouchat svou paní učitelku, která jim zrovna vyprávěla o sedmi pádech, které se v jazyce českém vyskytují. I když to šlo velmi těžko...

„Moudřenko, moc ráda tě tady vidím,“ řekla liška Ryška sovičce a pokynula jí, aby se přidala k ostatním zvířátkům do jejich lesní školy. Sova Moudřenka tedy sletěla dolů a posadila se vedle malinkatých lesních zvířátek.

Všude po mýtině byla rozházena spousta knih, sešitů, ale i psacích pomůcek. Byly nahoře na stromech, dole pod kopcem, vyskytovaly se vpravo, ale i vlevo, prostě všude jinde, jen ne u zvířecích dětiček.

Vypadalo to, jako by lesní zvířátka sovu Moudřenku očekávala. Vždyť sovy vidí v okruhu 160 stupňů... Vtom ale jedno zvířátko, nejspíš to nejmladší ze všech, začalo brečet, že neví, kde svou učebnici češtiny má.

A to byla pro sovu Moudřenku pravá chvíle! „Já ti ji najdu, jen chvilinku počkej,“ řekla a vznesla se nad stromy, aby měla přehled. Ostatní zvířátka mezitím seděla na mýtince, v ruce svírala tužky a do sešitů právě psala diktát.

„Už ji vidím! Myško Rozárko, je tam dole, pod kopcem!“ řekla Moudřenka a už pro knížku rychle letěla, aby mohla učebnici své kamarádce přinést. To už se ale chýlil čas ke konci vyučovací hodiny a zvířátka začala rychle kontrolovat své diktáty, soused od souseda, dříve, než jim je paní učitelka liška Ryška sesbírá.

Vtom už Moudřenka házela myšce Rozárce její učebnici, ale jelikož už byl slunný den, špatně viděla a trefila lišku Ryšku! Začala houkat jako zběsilá a omlouvat se na všechny strany: „Promiňte! Nezlobte se! Já nechtěla! Moc se omlouvám!“ Liška Ryška byla velice rozzlobená.

„A co když ji pošleme spát? Vždyť sovy přes den spí, nebo ne?“ ptala se zvířátka hlasitě, jedno přes druhé, své vyučující. „Máte pravdu, má malá zvířátka, sova by ve dne měla spát,“ dodala paní učitelka.

Liška Ryška se podívala na Moudřenku a celkem v klidu, i když s boulí na hlavě, poslala sovičku zpátky domů, do hajan... Moudřenka poslechla a protože věděla, že se jí zavírají očička, letěla, co to šlo, až ke stromu, kde měla svůj byteček. A pak honem na kutě!

Poučení: Když jste unaveni a máte spát, nelítejte venku, můžete ostatním okolo vás ublížit, i když nechcete... Pak vás to může hodně mrzet!