Jednou, když jsem šla na procházku do lesa, tak jsem si vzpoměla na vlky. Mám je moc ráda. Ale bojím se jich. U nás v lese nejsou. A asi nikdy ani nebudou. Z myšlenek mě vytrhlo kňučení. Rychle jsem se probrala. Odkud to může jenom být? Od jakého zvířete to může pocházet?! Myšlenky mi pádily hlavou.Otočila jsem se. Nikde nic. Trochu mě napadnul strach. Šla jsem dál a dál. Byla jsem asi tak v čtvrtině cesty, když jsem si uvědomila, co dělám. Co když tam jsou vlci? Ne, vlci tady přece nejsou. No ale co tam teda kňučí?! Že by tam někdo uvázal psa? Šla jsem dál, ale bylo mokro. Spadla jsem a sjela zase na začátek. Je to totiž do kopce.

Zaskuhrala jsem. Vyškrábala jsem se na nohy a zase se vydala na cestu. Jenže skoro nahoře jsem zase spadla a sjela dolů. Bylo mi do pláče. Zase jsem se zvedla. Přidržovala jsem se kmenů. Ale zase mi to ujelo. Byla mi zima. Ale byla jsem rozhodnutá. Musím dojít k cíli. A ten je někde nahoře. Když jsem asi popáté spadla, chtěla jsem to vzdát. Ale řekla jsem si, že to nevzdám, a tak jsem to nevzdala. Už mě hodně bolela hlava, ale šla jsem dál. Konečně jsem byla nahoře. Celá jsem se klepala zimou. Ale byla jsem tam, kde jsem chtěla být.

Vydala jsem se doprava, odkud zvuky vycházely. Byla mi hrozná zima a bolest hlavy zesilovala. Konečně jsem rozpoznala, co to kňučí. Malé štěňátko! Řekla bych, že bude od jezevčíka. Přišla jsem k němu blíž a zjistila, že je celé špinavé a uvázané u stromu. Opatrně jsem se přiblížila, Taky jsem si všimla, že štěně má jednu tlapku v trní.

Zatajila jsem dech. Bylo tak roztomilé! Opatrně jsem se k pejskovi přiblížila. Chtěl utéct, ale zamotal se do řetězu, který ho držel. Opatrně jsem se k němu přiblížila. A podala mu piškot. Opatrně ho očuchal, a pak snědl. Dala jsem mu další. A štěněti došlo, že mu neublížím. Opatrně jsem natáhla ruku. Ale ucuklo. „Někdo ti ubližoval, viď?“ zeptala jsem se štěněte. Dala jsem mu další piškot. A pak znovu natáhla ruku. Už neucuklo. Nechalo se pohladit. I podrbat. Odvázala jsem ho, a pohladila. Přimhouřilo oči. Přemýšlela jsem, co s ním? Kam ho mám odvést? Tu jsem uklouzla a řetěz mi vypadl z ruky.

„Au!“ Zakřičela jsem . Nemohla jsem vstát. Bolela mě noha. Štěně ke mě přiběhlo a olízalo mě. Pak se rozběhlo na silnici. „Ne!“ vykřikla jsem. Nechtěla jsem, aby ho zajelo auto. Ale nemohla jsem nic dělat. Náhle na mě spadla větev. A já spadla do bezvědomí.Když jsem se vzbudila, malé štěně leželo vedle mě a já ležela u tety. Byla jsem v jejím obýváku, a měla jsem suché oblečení. Chtěla jsem se pohnout a vstát, ale nešlo to. Štěně mě olízalo. Bylo čisté. Pak jsem slyšela tetin hlas. Přišla do obýváku a viděla, že už jsem vzhůru. „Jak ti je?“ zeptala se. „Špatně! Všechno mě bolí! Hlavně noha a hlava,“ odpověděla jsem. Teta se ustaraně podívala. „Už jsem volala tvé mamince.“ Kde jsem se tu vůbec vzala? Rozhodla jsem se zeptat. Ale nestihla jsem to. Teta mi odpověděla. „Přiběhl sem tenhle pejsek, hrozně zuřivě štěkal, dokud jsem se za ním nevydala. Ležela jsi v lese, kde mě přivedl. Na hlavu ti spadla větev. Byla jsi omráčená. Odnesla jsem tě domů a zavolala tvé mamince. Říkala, že hned přijedou, a odvezou tě do nemocnice.“ „ A co bude se štěnětem?“ zeptala jsem se. „Nevím,“ řekla teta a odešla. Zabořila jsem hlavu do pejskové srsti. Bylo mi s ním příjemně. A dokonce mi s ním i bolest odešla. Pomalu jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, ležela jsem v nemocnici. Mamka byla na jedné straně, a tvář měla skrytou v dlaních. „Mami?“ zachraptěla jsem. Mamka se na mě podívala. Měla zaslzenou tvář. „Nechci, abys takhle skončila, dceruško!“ zavzlykala. Objala mě a políbila. Pomalu jsem zase usnula. Bylo jasné, že si v nemocnici pár týdnů pobudu.

Asi tak za 3 měsíce mě pustili domů. Měla jsem berle, a k mému překvapení mi mamka dovolila si nechat to štěně. Jmenuje se Miky. Mám ho moc ráda a pomáhá mi, když chodím s berlema. Na rozdíl od ostatních, lítám s berlema venku. Můj nový pejsek mě věrně doprovází. Je fakt moc super! Když se mi noha uzdravila, chodila jsem s Mikym na místo, kde jsem ho poprvé uviděla.