Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Obtížná cesta ke zvířeti

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Mazlíčci
    I když někdo nemá rád zvířata, někdo je přímo miluje. Přesto, že občas je hodně těžké si zvíře pořídit, musíte se o to pokusit a třeba to jednou vyjde.

    Čtenáři píší Alíkoviny

    V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

    Už od dvou let jsem si přála pejska. Bohužel, nemohli jsme si ho dovolit. Ne, že bychom měli málo peněz, ale byl tu jiný problém: pes mojí babičky.

    Byla to fenka a jmenovala se (vlastně pořád se ještě jmenuje) Terina. Na jaře a hlavně v létě hodně jezdíme na chatu, takže případný pejsek by samozřejmě nemohl zůstat doma sám. Problém je ale v tom, že na chatu s námi jezdí i babička s Terkou a jelikož se Terina rozštěká pokaždé, když na zahradě vidí třeba jen ještěrku, už by to nebyla chata, ale blázinec. A protože se psem to z tohoto důvodu nešlo, napadlo mě morče. Mohlo mít klec ve druhém patře chaty, kam se Terka nedostane.

    O tom jsem s mámou často mluvila, ale ona mi vždycky řekla, že prostě žádné zvíře nechce. Zkoušela jsem to znova a znova a musím se přiznat, že jsem kvůli tomu občas i brečela. Už jsem byla tak nějak smířená s tím, že zvíře prostě mít nebudu. Až jednoho dne se naskytla příležitost. Měla jsem jednu kamarádku ze školy, se kterou jsem chodila ven. A ta měla morče. Jmenoval se Danny a žil už čtvrtý rok. Kamarádku už moc nebavilo se o něj starat, navíc se stěhovali do menšího bytu a její bratr měl na něj alergii. A tak mi ho nabídla. Věděla jsem, jak těžko mámu přemluvím, ale musela jsem to alespoň zkusit.

    Stalo se to, co jsem vůbec nečekala. Dovolili mi to! A tak jsem si Dannyho hned druhý den vzala domů. Bylo myslím 20. dubna 2015. Rychle si u nás zvykl a nebyl nijak divoký. Když jsem ho vyndala z klece, stál na místě a tátovi dokázal hodinu ležet na hrudníku. Protože jsem toho zas tak moc o morčátkách nevěděla, nepřišlo mi to divné. A tak jednoho dne nastalo léto a prázdniny. (Konečně.) My byli dva týdny na chatě. Byli jsme tam bez Dannyho, protože máma v tu dobu chodila do práce a mohla se o něj starat.

    Když jsme se o víkendu vrátili do Prahy, Danny nechtěl jíst, byl celý den zalezlý v domečku a divně kvičel. Tak jsme s ním šli na veterinu. Jenže se stalo to, čeho jsem se bála. Na veterině zkolaboval a umřel. Doktor řekl, že měl srdeční vadu. Věděla jsem, že je lepší, když už se nebude trápit, ale hrozně moc jsem kvůli tomu brečela.

    Ani jsem to nečekala, ale máma mi sama nabídla nové morče. Našla jsem si ho sama na jednom inzerátu na internetu. Je to kluk, 3 týdny starý a dostanu ho na začátku školy. Už se nemůžu dočkat. Bez mojí kamarádky bych nejspíš nikdy zvíře neměla a jsem ji za to moc vděčná.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 28. září 2015 v 15:29.
    Lentiilka v něm napsal:

    Reakce na vikanocka11:

    Nevím přesně, ale něco okolo čtyř, víc ne :) . Jinak děkuju :)

    Příspěvek z 14. září 2015 ve 13:42.
    zixkakralova1 v něm napsala:

    Velmi pěkný článek

    42713

    Příspěvek z 24. srpna 2015 v 18:16.
    ada_the_monstrum v něm napsala:

    :(

    tvůj příběh byl velmi smutný, jsem opravdu ráda, že moje morče ještě žije (to vyznělo dost špatně)
    přeji ti, aby tvé nové morče vydrželo ještě déle :)