První den školy...
Mám strach, velký strach, nikdy jsem nechodil ani do školky, protože je to příliš daleko a maminka je příliš zaneprázdněná na to, aby mě kamkoli odvezla nebo doprovodila, celé dny jen pracuje. Musí totiž platit peníze nějakému pánovi, který každý týden přijde a maminka je potom smutná... Prý za to může tatínek, půjčoval si a teď, když nás opustil, musí to splácet ona.
Škola je ale bohužel povinná, a proto tam chodit musím, naštěstí mi tam jezdí autobus a zastávku máme kousek od domu, teda spíš domečku...
„Jonáši, pospěš, už musíš jít!“ křičí na mě maminka a pobíhá po pokoji. „Jo, už jdu,“ odpovím trošku smutně, opravdu se bojím, nikdy jsem nebyl moc ve společnosti. Vždycky jen já, maminka a dříve i tatínek... Tohle je pro mě nové. A o to větší strach mě provází, když vím, že všechny děti doprovázejí rodiče, stejně tak jako ve všech knížkách, a já... Já pojedu sám autobusem, teda vlastně ne tak úplně sám...
Mám hračku, nebo možná spíš takový talisman. Je to šiška, borová šiška, kterou jsem si našel v lese, když jsme šli poprvé jako rodina na procházku. Byl to krásný den, celý den jsem byl s rodiči a oba na mě měli čas, oba se mi věnovali... Je to už tak dávno, zasteskne se mi.
„Jonáši!“ volá maminka už o dost nervózněji. Nesmím ztrácet čas, jen si skočím pro mou Šíšu a jdu.
Uteklo to rychle, příliš rychle... Zastávka, rozloučení s maminkou, autobus a teď už stojím před školou, strach mě za cestu neopustil, naopak bych řekl, že se bojím čím dál tím víc.
„Dobré ráno,“ usměje se na mě nějaká paní, vypadá moc mile. „Dobré...,“ odpovím jí trochu nejistě. „Ty jsi prvňáček, viď?“ zeptá se a její tvář nadále zdobí široký úsměv. „Ano,“ nezmůžu se na víc než na další jednoslovnou odpověď. „Výborně, já budu tvoje učitelka, jmenuji se Iva Veselá, a tvoje jméno?“ zahrne mě další spoutou slov. „Já jsem Jonáš,“ odpovím, načež mi pokyne rukou, abych šel za ní...
Cestou jsme si ještě trochu povídali, tedy spíš ona povídala a já přikyvoval, je opravdu moc hodná. Dovedla mě do třídy, je prostorná, je tu spusta lavic a stěny jsou pokryty velkými okny. Už tu sedí několik dětí, já si prý také můžu vybrat své místo. I přesto, že je tu i několik ještě prázdných lavic, chci si k někomu přisednout, chci si tu najít spoustu kamarádů.
Zamířím k poslední lavici, kde sedí bloňdatý kluk a kouká z okna. Dojdu k němu a pozdravím: „Ahoj...,“ chvíli se odmlčím, „no... víš... mohl bych si přisednout?“ zeptám se a nervózně čekám na odpověď. „Ahoj, jasně, sedej, já jsem Tadeáš, a ty?“ Jeho odpověď mě moc potěší a s úsměvem povím: „Já jsem Jonáš,“ a sednu si k němu.
První hodina utelka rychle, jen jsme se představovali a hráli seznamovací hry, teď máme přestávku.
„Ty, Jonáši, koukej,“ řekne Tadeáš a vytáhne z tašky hračku, krásnou hračku, nikdy jsem žádné hračky neměl, vždy jsem si musel vystačit sám se sebou a s pár knížkami. „Páni, co to je?“ vyjádřím svůj obdiv. „Ty to nevíš? To je přece nejnovější transformer, dokáže i sám jezdit,“ vysvětlí mi, „mám jich doma hromadu, ale tenhle je ze všech nejlepší.“
Mám jich doma hromadu? Hromadu hraček? Ten má ale štěstí.
„A co ty? Kolik jich máš?“ zaskočí mě. „No... nemám žádného,“ sklopím oči. „Ani jednoho? No, to nevadí. Tak co máš? Pokémony, auta, nářadí? Jaká je tvoje nejoblíbenější věc?“ „Nemám nic z toho, co jsi říkal, ale mám svoji oblíbenou věc a mám ji tu s sebou pro štestí,“ pochlubím se. „Paráda, ukaž!“ řekne a zkoumá pohledem moji ruku hrabající v tašce.
„Už to mám,“ radostně zvolám a vytáhnu svoji šišku. „To je Šíša,“ ukážu na ni a usmívám se. Tadeáš ale ne. Kouká dost podivně, pomalu mi mizí úsměv z tváře.
Co se stalo? Udělal jsem něco špatně? „To je... šiška?“ podivně ji přejede pohledem. „Ano, z borovice, je to můj talisman a moje nejoblíbenější hračka.“
Jeho výraz se konečně začal měnit v úsměv, a nejen malý úsměv, začal se smát, hodně nahlas smát.
„Proč se směješ?“ zajímám se, ne, že bych nebyl rád, že se se mnou směje, ale tenhle smích mi nezní vůbec hezky. „Ty si hraješ s šiškou, s obyčejnou šiškou!?“ dopověděl a znovu se mi začal smát.
„No a? Na tom přece není nic špatného!“ křičím a oči se mi začínají lesknout... Nesmím brečet, nesmím brečet! Pozdě, z očí se mi začínají kutálet slzy. V tu chvíli přijde do třídy učitelka, když mě uvidí, hned se ke mně rozejde a odvede mě k ní do kabinetu.
„Copak se stalo?“ vyptává se, ale já o tom nechci mluvit, chci domů. „Maminku,“ dostanu ze sebe po chvíli usedavého pláče. „Dobře, zavoláme ji,“ a už vytáčí telefonní číslo.
Maminka se uvolnila z práce, určitě se na mě zlobí, ale já to potřeboval. Bylo to strašný, myslel jsem, že jsme kamarádi, neměl by se mi smát. „Jonášku!“ Máma, určitě se zlobí, bude křičet, nechci to poslouchat. „Co se stalo?“ řekne soucitně, nekřičí, její hlas je jemný, tak jako vždycky. Chvíli váhám, ale pak se jí se vším svěřím.
Druhý den školy, kdo by to byl řekl... bojím se ještě víc, maminka mi poradila, že si ho nemám všímat, a když bude mít narážky, tak říct, že to není jen obyčejná šiška, že je to šiška kouzelná. Myslím, že by to mohlo fungovat, ale pořád se mi do školy nechce...
Jsem tu. Pomalu mířím k mojí lavici, kde už jako včera sedí Tadeáš, ale mimo něj ještě pár dalších dětí. Čím blíž k nim jsem, tím víc se začínají smát a něco si šeptat. Už se chystám se posadit, ale než to stihnu, jeden mně neznámý kluk zakřičí: „Bacha, Šiškáč!“ a rozesměje se spolu s celou třídou. „Koukni, z téhle strany sám vypadá jak šiška,“ přidá se nějaká holka. „Bacha, ať od něj nechytíš šiškovici,“ dodá někdo další, pomalu to přestávám vnímat... Každá další poznámka je doprovázena hlasitým smíchem a mně se zase hrnou do očí slzy.
„Dost!“ zakřičím, co mi hlas stačí. „Moje Šíša je skvělá, můžu si s ní hrát, můžu si s ní házet jako s míčem a můžu si s ní... povídat! Protože ona mluví!“ Všichni ztichnou.
„Opravdu?“ ozve se jednohlasně. „No... ano, samozřejmě, ukážu vám to!“ Co jsem to řekl? Nemohu jim to ukázat, je to lež. To né! Co teď?
„Tak ukaž,“ poví jeden z kluků a sleduje mě, celá třída mě sleduje. „Dobře,“ potřebuju plán, začnu vytahovat Šíšu, už ji mám v ruce, ale pořád nevím, co dál...
Celá třída mě bedlivě sleduje, všichni si něco šuškají a já se bojím. Šíšu položím na lavici a začnu: „No... Ahoj Šíšo, tohle je moje třída,“ neodpovídá... jasně, že neodpovídá, nikdy nemluvila, šišky nemluví! Už zase, zase se všichni začínají smát, a já, i přes to, že se moc snažím, neudržím slzy, které postupně stékají na Šíšu a mizí... Mizí! Kam to mizí?
„Proč brečíš?“ „No, já jsem,“ počkat, kdo se mě zaptal? Všichni se smějí. Ne nikdo se nesměje! Všichni utichli a koukají na... Šíšu. I můj pohled k ní sklouzne a ona... Ona promluví: „No vidíš, takhle vypadáš líp, pláč ti nesluší.“
„Opravdu, ona mluví!“ začne se ozývat celou třídou a já to nechápu, to musí být zázrak.
Po tomhle už Šíša nikdy mluvit nepřestala, stal se z ní můj kamarád, stejně jako z Tadeáše a ostatních spolužáků, kteří se mi omluvili a já jim odpustil.
Ale tohle není všechno, mám ještě jednu dobrou zprávu, moc dobrou. Já společně s maminkou jsme dostali spoustu peněz za úžasný nepochopitelný objev. Maminka tedy zaplatila dluhy, koupila nám větší baráček, přestala mít tolik práce a měla na mě čas. A všichni jsme byli šťastní, až do doby, kdy...
„He-he-hepčík!“ Šíša onemocněla. Dostala rýmu, velkou a silnou rýmu... Nikdo nevěděl, co a jak, přeci jen doktoři pro šišky neexistují, a tak, i když nerad, jsem poslal Šíšu do světa, tedy konkrétněji do Alíkovy poradny, tam, kde každému poradí s problémen, a doufám, že i jí a vrátí se ke mně bez rýmy a úplně zdravá.
Konec.
