Jako každý den jsem Jůlinku pustila na dvoře, aby se proběhla. Ale rovnou zalezla do stínu a odtamtud celý den nevylezla. Začínala jsem se o ni bát, aby nebyla nemocná. Večer jsme ji chytali a taťka řekl, že je nějak moc rozpálená, jako kdyby měla horečku. To už byl můj strach na nejvyšší úrovni. Bála jsem se o ni. 

Otevřela jsem různé stránky, abych zjistila, co jí je. Popsala jsem příznaky své kamarádce a ona mi napsala: "Promiň, ale nám taky zemřeli všichni králíci." Začaly se mi hrnout slzy do očí. Šla jsem se podívat na Jůlinku a všimla jsem si, že už to není ta moje veselá rošťanda, ale smutná králičí slečna, která ztratila jiskru z oka. Bylo mi jí moc líto. 

Šla jsem spát. V noci jsem nemohla usnout a mockrát jsem se vzbudila. Když jsem slyšela, že Jůlinka dělá hluk, uklidnilo mě to a znovu jsem usnula. Ale ráno mě mamka probudila se slovy: "Jůlinka je mrtvá, nehýbe se, nedýchá..." Vtom jsem se rozbrečela a brečela jsem ještě víc, když jí taťka kopal hrobeček a maminka ji dávala do rakvičky. Poté byl takový menší pohřeb, ale od toho jsem utekla, protože jsem to nemohla vydržet. 

Teď máme na zahradě hrobeček. Chodím k němu každý den a nosím Jůlince kytičku. Odchod zvířátka je těžký, ale maminka mi říká: "Už ji nic nebolí, byla těžce nemocná a toto bylo pro ni vysvobození..."

Tak se utěšuji, ale vždycky, když si na ni vzpomenu, se mi hrnou slzy do očí. Ale v příručce o králících je psáno: "Přestaňte truchlit a rozlučte se se svým miláčkem tak, že mu vykopete hrobeček. Ten hrobeček je poslední služba, kterou můžete pro své zvířátko udělat."

Jůlinko, byla jsi pro mě vším, uměla jsi mě rozveselit, potěšit a uklidnit. Děkuji ti za to. Odpočívej v pokoji.