Byla jednou jedna stará borovice. Žila svůj spokojený a bezstarostný život v tichém, nikým a ničím nerušeném lese. Byla pyšná na své stáří a výšku. Měla na sobě taky spoustu šišek. Bylo jich devět. Jmenovaly se: Šiška, Šišinka, Jedlička, Borovička, Smrkovka, Modřinka, Větevka, Kmenka a Jehlička. Byla na ně pyšná.
Jednoho dne však něco narušilo pořád stejný klid. Veliká vichřice se přihnala do lesa a všechno, co jí stálo v cestě, odnášela s sebou pryč. Prach, větve, zvířata, rostliny, stromy – prostě všechno! Ubohá borovice, která až doposud myslela jen na sebe a na své šišky, se teď snažila zachránit alespoň sebe. Držela se svými větvemi země. Jak lítaly všechny ty věci kolem ní, ale i na ni, snažila se zakrýt svoji korunu. A jak to udělala, její milované šišky se utrhly a odletěly spolu s vším tím smetím. Borovice se se slzami v očích jen dívala, jak její šišky odlétají.
Jak šišky letěly a letěly, začaly přemýšlet o tom, co se asi stalo s jejich milovanou matkou. Dny plynuly a ony ještě pořád nepřistály. Podívaly se dolů a viděly moře. Pak Jehličku napadlo, že by se mohla zeptat vichřice, kdy je konečně pustí. Dokutálela se trošku blíž k hlavě vichřice a už, už se chtěla zeptat, když tu jí Šišinka pošeptala: „Radši se neptej, ať nás neshodí do nějaké řeky, protože já neumím plavat.“ Ale Jehličce to nedalo, a tak oslovila vichřici: „Ehm... Ppaní vichřice... mohla bych ssse vás nna něco zzzeptat?“ koktala Jehlička. „Ano?“ zeptala se vichřice. „Kdy nás pustíte?“ ptala se s větší odvahou Jehlička. „Uvidíte, až vás pustím, tak vás pustím.“ „A kdy to bude?“ zeptala se Jehlička. „Neotravuj!“ řekla nakvašeně vichřice. „Ale já chci vědět kdy!“ pokračovala trošku zlostně Jehlička. „Říkám neotravuj!“ zlobila se vichřice. „Kdy!!!“ ptala se teď už řvoucí Jehlička. Vichřice ztratila nervy, a tak všechny šišky pustila na podivnou bílou zem.
„Kde to asi jsme?“ Všechno je tu bílé, co je to za zemi, když tu nejsou žádné stromy?“ Nakonec zjistily, že jsou v Grónsku. Šišky se kutálely po sněhu. Kýchaly a kašlaly z té zimy. Dokutálely se až k podivně vypadajícímu domečku.
Opatrně zaťukaly a čekaly. Dlouho nikdo neotvíral, když tu pojednou slyšely temný dusot a následnou otázku: „Kdo je?“ zeptal se někdo zevnitř. „Devět ubohých, ztracených a promočených šišek. Můžete nás pustit dál?“ ptaly se s nadějí v hlase šišky. „Ne!“ zněla odpověď. Ale protože se šišky tak rozplakaly, rozkýchaly a rozkašlaly, osoba nakonec uvolila a otevřela jim ledové dveře.
Vstoupily do vyhřátého iglú. „Jak se jmenujete?“ zeptal se teď už šiškami poznaný eskymák. „Jmenujeme se: Šiška, Šišinka, Jedlička, Borovička, Smrkovka, Modřinka, Větevka, Kmenka a Jehlička,“ hrdě vyjmenovávala Větevka. „A proč jste tady?“ vyzvídal dál eskymák. „No, my jsme tady jen omylem,“ začala Borovička. „Chytla nás vichřice a odnesla nás až sem.“ „Aha,“ vzdychl eskymák. „A co chcete v mém iglú?“ zeptal se podezíravě eskymák. „Nachladily jsem se a potřebujeme se vyléčit,“ řekla Kmenka. A potvrzením jejich slov bylo sborové kýchnutí. „Aha, to jen kýcháte nebo máte i teplotu?“ odpovědí bylo sborové zakašlání. „Na kašel tu mám lék, ale na to vaše kýchání asi nic nenajdu.“ Dal jim nějaké bylinky s horkou vodou. Šišky to vypily a rázem přestaly kašlat, tak poděkovaly a zeptaly se, jestli se můžou nějak dostat zpátky tam, kde bydlí. „No...“ zamyslel se eskymák. „Mám tu svůj motorový člun. Je sice dost starý, vlastně ho ani nepoužívám, no... tak je na břehu.“ Šišky radostně poděkovaly a šly se podívat na ten člun. Chudinky pořád kýchaly, až z toho slzely.
Když došly na břeh, našly docela funkční člun. „Prosím vás, nevíte kolikátého je dnes?“ zeptala se Borovička. „No, myslím, že je dnes třicátého listopadu.“ Šišky poděkovaly, nastartovaly a uháněly mořskými vlnami. Eskymák jim ještě dlouho mával. Jak tak pluly a pluly, pořád kýchaly. Střídaly se v řízení člunu. Když tu Šiška zvolala: „Země na obzoru!“ Všechny radostně skákaly.
Dopluly až na břeh, a tam se jim naskytla nevídaná podívaná. „Jé, tady je ale teplo,“ libovaly si šišky. Tehdy ještě nevěděly, že se dostaly na Alíkovský ostrov. „To je ale divné místo,“ řekla Šišinka. „A hele, vidíte tam toho pejska? Snad nás pustí do své boudy.“
K jejich údivu je pes místo štěkotu pozdravil: „Ahoj šišky! Co potřebujete?“ zeptal se veselý pes. „No, my jsme zabloudily a hledáme nějaké útočiště,“ řekla Jedlička. „No tak pojďte za mnou.“ Šli tmou asi patnáct minut a potom vstoupili do prudkého světla. „Vítejte na webu Alík. Jmenuji se Alík, a tohle je můj web.“ Šišky stály a Alík se díval, jak mají otevřené pusy. „Nelíbí?“ zeptal se Alík. „Právě naopak, je to tu překrásné!“ řekla Modřinka. „Můžeme tu zůstat?“ zeptala se Smrkovka. „To je snad jasné, že ano,“ odpověděl Alík. „A nevíte, kolikátého dneska je?“ zeptala Šišinka. „Dneska je prvního prosince, ale to je jedno, hlavně se tu pěkně pěkně zabydlete,“ řekl Alík. „Je tu místa dost pro každou šišku. Můžete se zabydlet v Alíkovinách, Klubovně, ve Hrách, Nástěnkách, Soutěžích, ve Vtipech, Poradně a nebo rovnou tady.“ Šišky radostně zajásaly. Vybraly si útulná místa pro svůj život. Dodnes můžeme slyšet, jak kýchají a nebo občas někomu z uživatelů Alíka poradí.
Tak tohle je konec příběhu o šiškách. Doufám, že se vám líbil, že jste nepřečetli jen jeden řádek a hned vás to nezačalo nudit. Děkuji, že jste si ho přečetli, a doufám, že jste si ho užili.
