S mojí sestřenicí jsem si rozuměla jako s nikým. Všechno jsem jí mohla říct a ona mně také. Jenže ve čtrnácti se změnila. Začala být vůči mně odtažitá a chovat se ke mně jako k malému děcku. Ranilo mě to. Odrostla mi kámoška.

Teď už si ze mě utahuje a nevím proč. Když jsem chtěla jít k ní do pokoje, jako jsem to dělala vždycky, vyhodila mě. Má novou nejlepší kámošku a s tou si ze mě dělají náramnou srandu. Tohle od sestřenky slyším často: "No jo, už jdu. Tak aspoň na chvilku běž dolů a nech mi soukromí, jo?"

Zjistila jsem, že s věkem se mění člověk i jeho povaha. Pořád se se mnou baví, ale už to není ona. Je to mezi námi jako mezi starší a mladší sestrou. Lidem, kterým se stalo něco podobného, radím: „Bavte se s vašimi blízkými, i když vyrostou. Komunikujte s nimi i nadále, jak jen to půjde. Vím, nejdříve to bolí a máte chuť se s nimi nebavit, ale pokud je máte rádi, musíte si je užívat naplno, jak jen to jde.“