Současnost 29. 11. 2018

Uběhlo 7 let. Miyuki už bylo 19 a její schopnosti se o dost rozrostly. Naučila se ovládat svoji sílu lépe než kdy předtím. Dokázala stvořit něco krásného, ale i smrtícího, a dnes byl den, kdy mohla svou sílu plně využít.

Nemohla si na svou novou rodinu stěžovat, i když musela dnem i nocí tvrdě dřít. Přeci jen se jí ujali a starali se o ni. Podle toho, co slyšela, měli na bohatou půdu, o kterou se dnes měla bít se svým protivníkem, dědické právo. A Miyuki byla ochotná se za ně prát. Nevěděla, kdo bude její soupeř, ale byla rozhodnutá se ho za každou cenu zbavit.

Kolem poledne zaparkovalo před domem černé auto, které je mělo odvézt na místo, kde se měl odehrát boj na život a na smrt. Miyuki byla připravena. I se svými pěstouny a dvěma dalšími muži z ochranky nastoupila do auta, které se poté pomalu rozjelo. Cesta trvala asi hodinu. Nikdo nepromluvil a atmosféra, která v autě panovala, byla tak hustá, že by se dala krájet. Všichni byli zabraní ve svých vlastních myšlenkách a ani Miyuki nebyla pozadu. Jenže narozdíl od ostatních se její myšlenky ani trochou netýkaly boje nebo toho, co bude po něm. Dívala se z okna na ubíhající krajinu a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby byla volná. Jak moc by byl její život jiný, kdyby si ji neadoptovali, kdyby nemusela trénovat a skoro každou noc nestrávila v bolestech kvůli ranám utrženým při zkouškách.

S povzdechem se odvrátila od okna a zjistila, že jsou na místě. Zastavili na mýtině, kde už na ně na druhé straně čekal její soupeř. Nasucho polkla a vystoupila spolu se svými pěstouny, aby mohla naplnit svoje poslání. Půda byla tak seschlá, že jí pod nohama praskala, a s každým krokem blíž to znělo, jako když se jí vysmívala. Každé zapraskání bylo jako jeden hřebík do rakve. Tak to alespoň Miyuki cítila.

Když od svých soupeřů stanuli jen pár metrů a dohodly se podmínky, které zněly tak, že vítěz bere vše, boj mohl začít. Miyuki vstoupila do kruhu a stejně tak její soupeř. Až tehdy si ho mohla pořádně prohlédnout. Až když stál necelé tři metry od ní.

To přeci...

„Akine...?“ od té doby, co ho spatřila naposledy, se tolik změnil. Byl o tolik dospělejší a... jiný. Jediné, co se nezměnilo, byla jeho výška, pořád byl o kus menší než ona. Co ale Miyuki děsilo nejvíc, bylo, že byl hubený a až nezdravě bledý. Jeho vlasy už nebyly narůžovělé, ale černé jako uhel, a v očích se mu lesklo nepřátelství a zloba. Bolelo ji takhle ho vidět, ale ještě horší bylo to, že ten pohled plný nenávisti upíral přímo na ni. Jako by ji vůbec nepoznával.

„Boj může začít!“

Ta slova byla pro Miyuki jako bodnutí do srdce.

Ne...

Honilo se jí hlavou. To nemohla. Nemohla s ním bojovat. Nemohla mu ublížit.

Ne!

Akin byl ale jiného názoru. Nestál na místě tak jako ona a jen, co ta slova uslyšel, se jeho ruce ocitly v plamenech.

„Tak bojuj!“ vykřikl a vrhl se na ni. Miyuki se prvnímu útoku podařilo vyhnout, ale druhý ji zasáhl do boku.

„Akine, prosím...“ zasténala bolestí. Všichni kolem křičeli. Všichni ji pobízeli k boji, ale ona nemohla. Ne, když se jednalo o Akina.

„Vzpomeň si, Akine!“ promluvila na něj, ale on jen zavrčel a znovu zaútočil. Miyuki se opět vyhnula ohnivé střele, ale tentokrát mu útok byla nucena oplatit.

„Nechci ti ublížit!“ řekla a dala ruce před sebe: „Nebudu bojovat.“

„Tak ti k tomu dám důvod!“ zavrčel a chytil ji za nataženou ruku. Miyuki se mu chtěla vytrhnout, ale jeho stisk byl příliš silný. Z jeho ruky vyšlehly plameny a začali ji škvařit ruku. Za chvíli byla v plamenech celá.

„Ne!“ vykřikla se slzami v očích. Plameny se jí dostávaly skrz kůži a maso. Byla to nesnesitelná bolest a jediné, co ji v tu chvíli napadlo, bylo použít jednu techniku, kterou doufala, že nikdy nevyužije. Zavřela oči a soustředila se jen na svou sílu a na chlad, který začal postupovat jejím tělem. Když oči zase otevřela, byla celá z ledu. Ruka, kterou Akin držel se ulomila a roztříštila se na tisíc kousků. Miyuki ale necítila žádnou bolest. V tom byla výhoda toho, když se proměnila v led. Necítila bolest, ale bylo jednoduché ji zranit. A ještě jednodušší ji zabít.

„Akine, dost!“ řekla rázně a chytla ho za rameno, kde se hned začala tvořit námraza a jeho kůže pomalu modrala. Akin bolestně vykřikl, když skoro zčernalá místa na jeho ramenou pevně stiskla. Rychle její ruku odstrčil a zatnul ruku obklopenou plameny v pěst. Napřáhl se a jedním úderem do žeber Miyuki odhodil několik metrů dozadu. Miyuki nebyla schopná se znovu postavit, natož nabrat dech, který si při pádu vyrazila.

Než se pokusila znovu vstát, Akin už byl u ní, chytl ji pod krkem a vytáhl do stoje. Miyuki se v jeho sevření zmítala a pokoušela se z něj dostat. Jenže Akinova ruka i přes všechen led neuvěřitelně pálila a ona cítila, jak se jí na krku začínají vytvářet prasklinky. Zadívala se mu do očí.

„P-přes-taň!“ zasípala, ale jeho stisk ještě zesílil. Miyuki se do očí nahrnuly slzy, které se ji v podobě krystalek kutálely po tvářích.

„A-Akine, prosím,“ dostala ze sebe a znovu zalapala po dechu. Prasklinky se změnily na praskliny a čím silněji ji krk tiskl, tím větší kusy ledu se z něj začaly odlamovat.

„Ne-není t-to tvoje vi-vina Akine,“ skoro ji nebylo rozumět, ale věděla, že ji slyšel. Položila mu ruku na zápěstí a dvěma prsty po něm přejela. Z posledních sil vytvořila ledovou panenku, tak jako ji dřív dělal z ohně on jí. Panenka se dala do tance. Točila se v plamenech a nechala je, aby ji pomalu dusily. Její šaty začaly rychle tát a stejně tak i ostatní části jejího těla a z tance se stal bolestný výjev umírající panenky. Mohl dokonce přísahat, že slyšel její zoufalý křik.

„Miyuki!“ vydechl Akin, který celou dobu panenku pozoroval. Teď už z ní ale zbyla jen nepatrná kapka na jeho zápěstí. Odvrátil od ní pohled a zadíval se na nehybnou dívku, kterou držel pod krkem. Okamžitě povolil stisk a vtáhl si ji do náruče, než stihla spadnout na zem.

„Miyuki... ne...“ po tvářích se mu začaly kutálet slzy, když si uvědomil, co provedl. Ignoroval radostné jásání ze strany vítěze.

„Mrzí mě to,“ zašeptal a pevně dívku objal. Když se odtáhl, opatrně si ji vzal do náruče a aniž by věnoval jediný pohled jejich nyní bývalým opatrovníkům, vydal se s ní směrem k lesu.

„Teď už jsi volná.“

Konec.