Minulost I

Sirotčinec pro zvláštní děti 14. 9. 2006

„Akine, kde jsi?“ zvolala modrovlasá dívka v bílých šatech a běžela se podívat po svém nejlepším příteli. Nebylo tu moc možností, kde by se mohl nacházet, jelikož sirotčinec, ve kterém oba žili, nebyl zrovna velký. Byl to malý dům s o něco větší zahrádkou a vysokým plotem, který se táhl kolem dokola. Dívka se zastavila na kamenité cestě pár metrů před bránou a přemýšlela, kde ještě nehledala. Vtom se za ní ozval tichý smích a jakmile se otočila, spatřila před sebou narůžovělou hlavu svého přítele.

„Akine!“ zaradovala se a už už ho chtěla obejmout. Naštěstí se ale včas zarazila a jen se na něj zářivě usmála.

„Něco pro tebe mám, panenko,“ Akin ji úsměv oplatil a klekl si před ni, aby pořádně viděla. Pak položil ruce přímo před ni a rozevřel dlaně, ze kterých mu vyšlehl plamínek, který nabral podobu dívky v dlouhých šatech.

„Všechno nejlepší k 7. narozeninám, Miyuki,“ řekl a panenka se dala do tance. Ladně se pohybovala po Akinových dlaních a točila se jako baletka, až za ní ohnivá sukýnka jen plála. Miyuki z ní nemohla spustit oči.

„Je nadherná!“ vydechla ohromně a natáhla k ní ruce. Chtěla se jí dotknout. Chtěla, aby v jejích dlaních bylo něco tak krásného a nevinného jako právě tančící panenka. Jakmile se k ní však její dlaň přiblížila, chlad, který z jejích rukou vycházel, začal panenku dusit. Přestala tančit a během chvilky se rozplynula v jemný proužek kouře. Miyuki vyděšeně stáhla ruce zpátky a do očí se ji nahrnuly slzy.

„Akine, já... to jsem nechtěla,“ vzlykla a pak se rozbrečela naplno. Nechtěla panence ublížit, ale stále nedokázala plně ovládat svoji sílu. Akin se ale nezlobil a znovu, sotva patrným pohybem, přivedl panenku zpět.

„Jednou to zvládneš, Miyuki. Jednou se svoji sílu naučíš ovládat a budeš se moct dotýkat ostatních, aniž bys jim ublížila,“ usmál se na ni a Miyuki k němu zvedla uslzený pohled.

„Chtěla bych se dotknout i tebe, nebo té panenky,“ řekla tiše a Akin ji věnoval jemný úsměv.

„I to se jednou stane. Jen musíš trénovat a já taky. Nechci, abys kvůli mému dotyku roztála. “

„Víš, že neroztaju!“ zamračila se na něj, ale jen na oko.

„Já vím, jen ti nechci ublížit,“ Akin ji věnoval další úsměv a pak se společně bok po boku vydali zpět do sirotčince.

Minulost II

Sirotčinec pro zvláštní děti 14. 9. 2011

„Akine, udělej mi zase panenku, prosím,“ žadonila Miyuki, která nyní slavila dvanácté narozeniny a nedočkavě tahala Akina za rukáv košile.

„Dobře, dobře,“ zasmál se, ale tentokrát před ni nenastavil svou dlaň. Místo toho ji chytl za ruku a vytvořil na ní plamínek, který se proměnil v tančící panenku, která se ihned dala do pohybu.

„Nevyhasla!“ zaradova se Miyuki a s jiskřičkami v očích pohlédla na Akina.

„Říkal jsem ti to!“ řekl a sledoval, jak se panenka točí na špičkách. Za ty roky se naučili svou sílu používat a dokázali se navzájem dotýkat. Oba dobře věděli o schopnostech toho druhého, i když Miyuki věděla, že Akin má v sobě mnohem víc síly, než dává najevo, anebo o ní ani sám neví. Společně ale tvořili zvláštní dvojici, což jim říkal každý, kdo je poprvé potkal. Přeci jen oheň a led nikdy nebyli velcí přátelé. Jim to ale bylo jedno. Hlavní pro ně bylo, že mají jeden druhého.

„Přála bych si, aby to takhle bylo napořád. Jen ty, já a naše panenka,“ prolomila Miyuki nastalé ticho a pohlédla Akinovi do tváře.

„Já vím,“ usmál se na ni smutně, jako by věděl víc než ona, ale odmítal prozradit, co. Pak z jejích dlaní sfoukl panenku a přitáhl si Miyuki do náruče.

„Pamatuj, vždycky budeš moje mála sestřička,“ zamumlal jí do vlasů a Miyuki ho objala ještě pevněji, jako by to mělo být naposled, co se ho může dotknout.

„A ty zase můj bráška, Akine,“ řekla tiše a na tvářích pocítila horké slzy, které s jistotou nepatřily jí. I když to nebyli pokrevní příbuzní, spojovalo je silné pouto, které chápali jen oni.

Ještě ten den je oba rozdělili do dvou znepřátelených rodin, které si je vyžádaly díky jejich zvláštní síle, a odvezli na místa vzdálená od sebe několik set kilometrů, aby sloužili jako zbraň. Ani jeden z dvojice nevěděl, kam se ten druhý poděl a s kým budou mít tu čest bojovat. Věřili ale, že jednoho dne se znovu potkají a ohnivá panenka opět vzplane a započne svůj tanec.

Konec první části.