Otevřela jsem oči. A pak hned párkrát zamrkala svými ebenově černými řasami. Poprvé jsem se nadechla. Pěkně zhluboka. Ještě jsem neuměla rozeznávat obrysy. Ještě ne. A tak jsem viděla jen velikou rozmazanou šmouhu a cítila sladkou svěží vůni.

O celých čtrnáct let později jste mě mohli poznat mezi miliony. Proč? Protože jsem jako jediné děvče, jako jediný člověk na světě měla zářivě zelené oči. Ostatní je měli černé. Naprosto bez barvy. Bez aury. Bez duše.

Kolem mě se totiž jako kolem jediné rozprostírala jemná zelená záře. Tehdy totiž lidé aury mohli vidět. Dnes už pro mnohé ani neexistují. Byla jsem vždycky jiná než ostatní. Jinak jsem cítila, jinak jsem se usmívala, plakala. Ostatní jen příjímali, přežívali a umírali. Velice brzo jsem poznala, že mám něco, co ostatní nemají. A velice brzo jsem tomu dala název. Duše. Ale jak ji dát všem lidem? Začala jsem nad tím přemýšlet a brzy jsem na to přišla. 

Začala jsem chodit do hor a začala jsem sbírat barevné krystaly. Měly všechny barvy, jaké si jen dovedete představit a ještě víc. Nosila jsem si je do svého domu. Tedy spíše nahoru na půdu, kde jsem měla svůj pokoj. Nějak jsem věděla, že ty krystaly budou potřeba k zajištění duší. Ale netušila jsem jak. Jak je dát lidem, to mi chybělo k dořešení.

A pak se to stalo. Úplnou náhodou. Moje maminka šla na půdu pro seno. V noci. Byl úplněk a já jsem slyšela šramocení a viděla jsem siluetu člověka, ale maminku jsem nepoznala. Vzala jsem do ruky ten nejostřejší krystal zářivě modré barvy a mrštila jím po „lupiči“. Postava klesla na zem a děsivě zadunila. Rozespale jsem nahmatala svíčku a křesadlo a šla se podívat, kdo to u mě slídil. Hrůzou jsem strnula, když jsem poznala vlastní maminku. Ale pak jsem to uviděla. Krystal se jí zabodl přímo do srdce, vstřebal se a teď kolem ní pulzovala modrá záře. 

Maminka se pomalu probrala, otevřela oči a... měly modrou barvu! Nadšením jsem poskočila. Maminka vstala a srdečně mi poděkovala, konečně dostala svou duši. Zbývala však otázka, jak ji dát ostatním. Avšak i na to jsem brzy nalezla odpověď.

O rok později se u nás na náměstí sešli lidé z celého světa. Já jsem stála na nejvyšším místě. Vítr si jemně pohrával s mými vlasy a temná obloha ohlašovala blížící se bouřku. Zahřmělo. A pak to přišlo.

Krystaly barev duhy se snášely z oblohy závratnou rychlostí a s ostrostí břitvy se zabodávaly lidem do srdce. Netrvalo to ani deset minut a na náměstí se to hemžilo pulzujícími barvami a v očích jednotlivých osob se zračila vděčnost.

Všichni dostali svou duši. Já jsem se ale zamračila a v očích se mi zračily obavy: Jak dlouho si jí budou vážit?