Když jsem byla ještě malá holka (chodila jsem do školky, možná na první stupeň základní školy), zdával se mi jeden sen, který se mi buď opakoval, nebo na sebe navazoval.
Vždy, když jsem v tom snu jela výtahem dolů, nezastavil se v přízemí, ale jel do dlouhých mínusových pater. Výtah začal při své jízdě zrychlovat a sen se z barevného změnil v černobílý.
Jakmile se výtah zastavil (již v černobílém snu), viděla jsem před sebou dveře, které vypadaly úplně jinak než dveře od původního výtahu. Jednalo se o mříž.
Mříž jsem tedy vždy otevřela a ocitla jsem se v nějaké vojenské nemocnici. Všude byli pacienti (nejspíš vojáci), kteří skučeli bolestí. Sen měl ale vždy společnou osobu (tedy kromě mě), a tou byla zdravotní sestřička. Ta sestřička, když mě uviděla, řekla: „Co tady děláš? Ty sem nepatříš! Ty už tady nemáš být!“
Později jsem jezdívala naším výtahem do tohoto snu častěji a z vlastní vůle. Brávala jsem tam ve snu i své kamarádky. Vždy, když jsem dojela do černobílé místnosti, schovávala jsem se tam (třeba za nemocniční vozík s jídlem), aby mě sestřička neviděla. Pravda, někdy jsem ji tam neviděla ani já, ale vždycky jsem se bála, že mě tam objeví…
Jednou, když jsem jela výtahem zase do tohoto černobílého místa, si mě sestřička všimla. Řekla mi něco ve smyslu, že jsem tam již naposledy, že už se tam nikdy nevrátím. Rozloučila se se mnou, objala mě, pomohla mi zpátky do výtahu. A co se nestalo?
Když jsem opouštěla nemocnici výtahem jedoucím nahoru, tato zdravotní sestřička do šachty výtahu pode mnou hodila bombu…
Už nikdy se mi onen sen nezdál. Nikdy více jsem se do nemocnice plné vojáků se zdravotní sestřičkou nepodívala…
Máte pro to vysvětlení? Prosím, napište jej do komentářů.
