Alíkovina

Osobní vzpomínka na srpen 1968

vydáno  •  Historie

Včera zde vyšel skvělý a podrobný článek o tom, k čemu došlo 21. srpna 1968 a co tomu předcházelo. Dnes jako doplnění uvedu subjektivní pohled, jak se tyto události jevily pětiletému dítěti. Vzhledem k tehdejšímu věku se jedná spíš o útržky vzpomínek.

Národní muzeum v Praze poškozené střelbou v srpnu 1968, © National Archives (archive.org)

V létě 1968 mi bylo pět let a bydleli jsme tehdy v Praze. Pamatuji si, že jsme v létě byli s maminkou někde na venkově, někde u Krkonoš, a užívali jsme si léto. Tatínek byl doma a chodil do práce. A pak jeden den, když jsme si hráli na nějaké zelené louce u kraje lesa, se zničehonic objevil tatínek, kterého jsme vůbec nečekali, a od lesa přes tu zelenou louku šel k nám. Ano, to je moje první a barevná vzpomínka na srpen 1968. Když přišel k nám, řekl, že přijel proto, že nemůže chodit do práce, protože v Praze jsou tanky. Vyprávěl toho víc, ale další detaily si nepamatuju.

Pak byl tatínek nějaký čas na venkově s námi. Po nějaké době jsme jeli domů, do Prahy. V té době se již v ulicích celkem nic nápadného nedělo, až když jsme přijeli k nám na sídliště, viděl jsem, že na domech nejsou žádné tabulky s názvy ulic a čísly domů. V pěti letech jsem ještě neuměl plynně číst, ale tabulky s názvy ulic a čísly domů už jsem znal. No, a teď jsem viděl, že na zdech domů jsou po těch tabulkách jen prázdné čtverečky nebo obdélníčky trochu odlišné barvy. Rodiče mi vysvětlili, že ty tabulky byly odstraněny proto, aby cizí vojáci nemohli tak snadno najít lidi, které chtěli pozavírat do vězení. (Později jsem se dověděl, že odstraňovány nebo otáčeny do jiného směru byly i směrovky na silnicích, aby okupanti měli ztíženou orientaci a nemohli nás okupovat tak snadno.) Ty chybějící tabulky na našem domě si dobře pamatuju, protože tam chyběly ještě dost dlouho.

Další věc, kterou si pamatuji, bylo, že při cestě po Praze mi tatínek ukazoval domy, na kterých byly díry po střelbě, a říkal, že to je po střílení z tanků. Byly to zejména budovy Československého rozhlasu na Vinohradské ulici a také budova Národního muzea na horním konci Václavského náměstí, která je v blízkosti Rozhlasu a cizí vojáci ji chvíli mylně považovali za budovu rozhlasu.

Ještě si vzpomínám na jeden detail, že jsem šel s tatínkem po chodníku a na ulici kolem nás šel útvar pochodujících vojáků. A já jsem na ně ukázal prstem a hlasitě jsem se zeptal: „Tatínku, a tihle vojáci jsou hodní nebo zlí?“ A tatínek mi rychle šeptem řekl, abych nemluvil tak nahlas.
Skutečné tanky jsem v té době viděl jen jednou a z dálky. Někde na okraji Prahy mi tatínek ukazoval nějakou louku někde daleko a na ní jsem v dálce viděl takové malé tečky a tatínek říkal, že to jsou ty tanky.

To jsou tedy nějaké krátké útržky, co si pamatuji z událostí roku 1968. Co se týče souvislostí s politikou a příčin a následků, o tom jsem pochopitelně v pěti letech neměl ponětí. Číst jsem neuměl, poznal jsem akorát jméno naší ulice na tabulce na našem domě, politiku jsem nesledoval a ve výlohách jsem sice viděl fotky nějakých pánů, ale netušil jsem, kdo to jsou a že mají nějakou souvislost s těmi vojáky a tím střílením.

V následujících dvaceti letech jsem se sovětskými vojáky do přímého styku nepřicházel, o to víc na mě dopadaly politické důsledky okupace, ale to už je jiný příběh.

Někdy v osmdesátých letech jsem občas při své dovolené v Rovišti poblíž Kamýku nad Vltavou potkával na silnici číslo 18 dlouhé kolony zelených vojenských nákladních aut, která byla opatřena státními poznávacími značkami v azbuce (ruské abecedě). Asi se vojáci přemisťovali mezi nějakými sovětskými základnami na našem území, ale netuším, odkud kam.

Naposledy jsem sovětského vojáka na našem území viděl někdy tuším v létě 1990 nebo na jaře 1991, to už bylo za úplně jiné situace. To bylo v době, kdy už bylo rozhodnuto o odsunu sovětských vojsk z našeho území, část vojsk už byla odstěhovaná a část tu ještě byla a tito vojáci věděli, že brzy taky odjedou. No, a já jsem šel po Krušných horách v okrese Teplice nedaleko tehdejší sovětské základny poblíž Krupky. A na jedné louce poblíž lesa jsem viděl po polní cestě uhánět zelené vojenské nákladní auto. Když přijelo až skoro ke mně, viděl jsem, že v kabině je jeden mladý sovětský voják a asi osm českých dětí ve věku kolem 10, maximálně 12 let. A za volantem neseděl ten voják, ale jeden z těch desetiletých kluků. Když dojeli, tak si za volant sedl ten voják, otočil auto do opačného směru a pak pustil za volant další dítě. A odjeli a za pár minut se vrátili a opět se za volantem vystřídali. Ten voják asi neměl nic společného s rokem 1968; pokud už v tom roce žil, tak musel být hodně malé dítě. Nicméně asi se před odjezdem domů rozhodl aspoň někomu tady udělat radost a poskytnout nějaký zážitek a aspoň trošičku napravit trauma, které rodiče těch dětí jako děti utrpěli o 23 let dříve při vojenské okupaci a střelbě z tanků.

Doufám, že já ani vy žádnou další okupaci a střelbu do lidí osobně nezažijeme.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (6)

Příspěvek z 29. srpna 2018 ve 12:41.
VeverkaČiperka123 v něm napsala:

Zajímavé R^

Příspěvek z 23. srpna 2018 ve 20:06.
Antiruf v něm napsal:

Máš pravdu, ruští vojáci jsou také lidi, i utíkali u nás z jejich kasáren. Jak by bylo nám, kdybychom museli sloužit na vojně pět i více roků? Ale svět je rozdělený a kdo najde řešení, tak je génius.

Příspěvek z 21. srpna 2018 v 10:25.
zuzukrecek1 v něm napsala:

Velmi pěkné;-)