Ahoj všichni! Vidíme se zase. Tentokrát vám chci popsat zážitek, který se nám před několika dny stal. Byl jsem s Týnou z toho úplně na větvi. Poslyšte, co se nám stalo!
Zpátky v čase o pár dní
„Děti, už máte pro Mikuláše přichystanou básničku?“ zeptala se nás máma. Byly čtyři
hodiny odpoledne a v šest k nám měl přijít Mikuláš. Alespoň rodiče to říkali. Já s Týnou jsme si psali domácí úkoly. No... teda spíš já, protože ségra pořád brouzdala po sociálních sítích.
„Ne,“ zakousla se Týna do rohlíku. „Jak to?“ divila se máma. „Mami, ty si jako myslíš, že tenhle čtrnáctiletej puberťák bude někomu recitovat Skákal pes přes oves?“ vytrhl jsem se z učení. Ségra mi to odkývala. Co si ti dospěláci o nás myslí?
„No myslete si co chcete, ale já vám říkám, že jste letos hrozně zlobili. Obzvlášť Týna, že jo?“ podívala se máma na Kristýnu.
„Já žádnou blbou básničku říkat nebudu děj se co děj.“
O 2 hodiny později:
Cililililink! „Dětičky, asi máte návštěvu,“ řekl táta, když seděl s námi u stolu, „nebo jí mám říct, ať jde sem?“ „Ne ne, to nebude potřeba,“ odpověděla Týna a pomalu se
vlekla se mnou po schodech ke dveřím.
„Ááááááá! Co to je?“ vyjekl jsem, když jsem spatřil nějaké tři obludy, které mi připomínaly krampusáky z Rakouska. „Neboj se, brácha, hlavně odvahu,“ mrkla na mě ségra.
„K-kde m-máte M-Mikuláše a-a anděly?“ koktal jsem.
„Ty s sebou nemáme, nepotřebujeme je,“ řekla jedna z těch hrůz. „Zlobili jste letos? Už pro vás máme nachystané pytle,“ řekl ten nejstrašnější.
„Marku? Hele ale tohle nebylo domluvený, ne? Měl přijít strejda Jarda jako Mikuláš a teta Boženka a Martin, ne?“ ozvalo se shora. Dívali se na nás totiž rodiče. „No, tohle jsem teda taky nečekal, že budou vypadat tak strašidelně,“ podrbal se táta na hlavě.
„Jo a já chci říct, že letos žádná básnička nebude, my nejsme žádný mimina,“ řekla statečně Týna. „My žádný básničky slyšet nechceme, my děti rovnou strkáme do pytle,“ řekl jeden z nich a všichni tři nás strčili do pytlů.
„Jardo, ale tohle jsme si přeci nedomluvili!“ volal na ně náš táta. „Hele, ty podivíne, nech toho laskavě, jo? Nebo strčíme do pytlů i vás dva,“ řekl jeden a otevřeli dveře a šup s námi ven. Nechápu, jak nás mohli unést. Týně byl ten pytel ale hrozně malý a taky igelitový, tak prostrčila ven nohy. Já jsem se tam sotva mačkal.
„Pomoc!“ křičeli jsme společně. Komu se může na Mikuláše přihodit tohle?
„Ticho tam bude, jasný?!“ ozval se zvenčí hlas. V tom pytli bych se byl udusil, nebýt v něm malé škvírky. Zvenčí jsem slyšel i jiné hlasy kromě těch čertích:
„Doufám, že se Kristýnka s Tomáškem moc nevylekají.“
„Prosím tě, tenhle den je od toho, aby se děti bály.“
„Hlavní je, aby byli spokojeni s nadílkou. Letos jsem si s ní dal obzvlášť záležet.“
Tyhle hlasy mi byly velice známé. Nebyli to náhodou... strejda Jarda, Martin a teta Boženka? Jestli ano, kéž by nás tak mohli vysvobodit! Tohle je horší než dostat týdenní zákaz používání mobilu! Oni teď určitě přijdou k nám domů a to teda nevím, co řeknou na to, když tam nikdo nebude. Co si jen počneme?
Najednou jsem zaslechl i další hlasy a ty už mi nebyly až tak známé... Lidé z ulice možná zaslechli naše volání o pomoc. Určitě to tak bylo, protože i ti amatéři, co nás vlekli za sebou, zůstali stát.
„Městská policie. Vy, nevím jestli jste muži nebo ženy, ukažte nám, co máte v tom pytli!“ Nejspíš to přilákalo i policii. „My tam máme jenom brambor ze sámošky!“ ozvali se. „My to ale chceme vidět na vlastní oči! Rozvažte ty pytle, proč mluví? Vězníte v nich někoho?“ nedala se policie. Ti čerti pomalu rozvázali nejprve mě a potom Týnu. Konečně světlo a čerstvý vzduch!
„Oni v nich mají děti! To jsem si mohl myslet! A teď si ještě sundejte ty masky,“ trval na svém policista. Ti tři si pomalu sundali masky. No to snad ne! To jsou ti tři deváťáci, kteří pořád nadávají prvňákům a jsou děsně sprostí. Několikrát už byli v ředitelně.
„Mládeži, bylo vám již 15 let?“ zeptal se jich policista. „Ano, bohužel,“ špitl jeden z nich a ostatní jen tiše přikývli. „Pojďte, jdete s námi. Tohle musíme projednat s vašimi rodiči.“ Policie i s těmi kluky odešla a kolem mě a Týny byl najednou velký shluk.
„Vidíš, vidíš, Petříčku, takhle bys mohl taky dopadnout. Celý rok zlobíš!“ hrozila malému klukovi nějaká paní. „Bylo to hrozné. Horší než domácí vězení,“ řekla Týna, „vůbec jsme nevěděli, kdo to je. Mysleli jsme si, že to jsou naši příbuzní, ale byli to tihle tři puberťáci. Byla to vlastně taková přepadovka, někdo nám zazvonil u dveří, my jsme otevřeli a oni nás strčili do pytlů.“
„Možná už byste měli jít domů, je tu celkem zima,“ ozývali se lidé. Měli jsme na sobě svetr a tepláky, navíc nás ty pytle, ve kterých jsme byli vězněni, docela hřály. Ale přesto jsme upalovali domů.
„Jémine, já měla o vás takový strach!“ povídala máma, když jsme přišli domů. Rodiče se hrozně báli, co se s námi stalo. Nakonec to ale bylo přeci jen takové dobrodružství!
„Cilililililink!“ Zase někdo zvoní! Snad to tentokrát nebudou čerti! A vlastně k nám čert přišel. A taky Mikuláš s andělem. Nebyl to nikdo jiný než strejda Jarda, Martin a Boženka. Dali nám koledu a společně jsme zpívali písníčky. Naštěstí jsme ale nic nerecitovali! Když jsme jim vyprávěli tu naši historku, byli celí udivení, tak moc se zapovídali, že se o ničem takovém nedoslechli. To byl ale večer!
Doufám, že vás taky čerti neodnesli a že jste si Mikuláše hodně užili! 
