Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Otravná ségra a omáčka

    vydáno  •  Povídky

    Týna s Tomášem mají dneska hlídání. Hlídá je jejich babička, která jim vypraví pohádky pro mrňata. A nejhorší je to, že je nutí pořád jíst nechutnou zelenou omáčku. Jak tenhle problém sourozenci vyřeší? A nebude z toho zase nějaký průšvih?

    Týna si to jde vyřídit s omáčkou, © Šnekafrický

    Ahoj! Tak jsem zase tady! Rodiče dnes odjeli na pracovní pohovor a nás bohužel hlídá naše babička Anička! Já ani ségra vážně nejsme nadšení, babička nás totiž pořád přecpává jídlem, na talíř nám dává nejméně osm velkých knedlíků s takovou hnusnou zelenou omáčkou, ve které plavou kusy čehosi. Za chvilku má přijet, tak se teda vážně netěšíme.

    „Cililililink!“ A jéje, to už asi zvoní babička. Šel jsem tedy otevřít a ve dveřích stála moje babička a v rukou držela 2 tašky a vedle ní stál ještě na zemi hrnec.
    „Ahoj Tomášku, buď tak hodný a vezmi prosím tě ten hrnec. Já už jsem moc stará a neunesla bych to všechno.“ Vzal jsem tedy do rukou hrnec a pokrčil nos, protože jsem moc dobře věděl, že v něm je ta hnusná omáčka.
    „Ségra, je tady babička!“ zavolal jsem na Týnu, která se přiřítila ze schodů přímo ke mně, div ten hrnec mi z rukou nevyrazila. Vlastně by to bylo super, protože bychom to potom nemuseli jíst.

    „Kristýnko, to je dobře, že jsi tu taky!“ položila babička tašky na zem a mile se na ni podívala. „Tak už šup šup! Za chvilku vám ohřeji oběd, jistě musíte mít hlad.“
    „Ale babi, vždyť je teprve 9 hodin ráno a my jsme před chvilkou snídali,“ namítla Týna.
    „Tak si dělejte jak chcete!“ naštvala se babička, „pak mě ale neproste, že máte hlad!“
    „Já bych ji neprosila, klidně radši budu držet hladovku,“ pošeptala mi Týna a já s ní souhlasil.
    Tak jsme se všichni vláčili po schodech, já s tím hrncem, babička s dvěma taškami a Týna nešla s ničím a akorát nám otevřela dveře.

    O 10 minut později:

    „Děti, pojďte si dát oběd a to bez odmlouvání!“ zavelela babička a my se pomalu jako šneci šinuli do naší jídelny.
    „Kristýnko, kolikpak si dáš knedlíků?“ řekla babička a vytáhla z jedné tašky celou šišku.
    „Dva.“
    „Podívej se na sebe, ty žížalo, musím ti jich dít alespoň osm.“
    „Ale já je všechny nesním!“
    „Ale sníš!“
    „Nesním!“
    „Sníš!“
    „Nesním!“
    „Sníš a to bez diskuze!“ ukončila debatu babička, „a ty si dáš kolik knedlíků, Tomášku?!“
    „Osm,“ řekl jsem, protože by to ani jinak nešlo.
    „Dobře, tak jo,“ usmála se babička, nandala nám na talíře knedlíky, které polila zelenou omáčkou, která smrděla strašně!

    „Tak, a bude to snědený!“ zavelela babička a začala jí zvonit její stará Nokia 5510.
    „Ahojky Věruško, no mám se skvěle! A ty?“ zvedla telefon a odešla s ním do obývacího pokoje.
    „Teď máme jedinou šanci zbavit se té omáčky, brácha!“ pošeptala mi Týna a já se jí zeptal, jak to provedeme.
    „Vylijeme ji přece do záchodu!“
    „Tak jo!“ souhlasil jsem. Týna vzala páchnoucí hrnec a já naše talíře s nedojedenými knedlíky a omáčkou.
    „Pojď to jsem vylít!“ ukázala Týna na záchod a oba jsme to tam společně vylili.
    „Vypadá to teda nechutně!“ řekl jsem a Týna to rychle spláchla. Potom ještě vypláchla hrnec v dřezu a utřela ho utěrkou. Vzala ho na stůl a oba jsme si poslušně sedli ke stolu. Právě včas, babička totiž dotelefonovala.

    „Děti, kde je ta omáčka?“ divila se babička, když nakoukla do hrnce.
    „Víš, babi,“ řekla Týna nervózně, „nám tak moc chutnala, že jsme si ještě přidali, jak nám to moc chutnalo!“
    „Tak to jsem moc ráda, že vám to chutnalo!“ rozzářila se babička a my jsme si oddechli.

    „Tak, a teď si půjdete lehnout! Po obědě si musí tělo odpočinout.“
    „Ale babi, my nejsme žádná mimina! Já když jsem chodila do školky, a to už je taky nějaký ten pátek, tak jsem tam teda nespala! Máma si mě rovnou brala ze školky domů,“ osočila se Týna.
    „Však já neříkám, že musíte spát,“ vysvětlovala babička, „ale říkám, že si po obědě potřebuje tělo odpočinout!“ řekla a uložila nás do postele, kde spali máma a táta. Babička si sedla na židli.
    „Ale nás to nebaví, jen tak odpočívat a nic nedělat. Nudíme se. Babi, my jsme akční lidi!“ řekl jsem, až se Týna rozesmála.
    „Ach, tak vy jste akční lidi, jo?“ pohladila nás babička a vlídně se usmála, „tak abyste se nenudili, přečtu vám pohádku,“ dodala a vytáhla ze své tašky tlustou knížku.
    „Panebože!“ vykřikla Týna a babička už vyprávěla:
    „Bylo nebylo, byl jednou jeden malý medvídek Bedříšek a ten si hrál s kamarády na hřišti...“
    Nenápadně jsme se s Týnou zvedli z postele a posadili jsme se.
    „A ten medvídek jednoho dne...“ pokračovala babička „...ten medvídek jednoho dne si zlomil nohu a... a pohádky je konec,“ dopověděla a usnula. To byla velká výhoda.

    „Pojď, Tome, babička usnula,“ odešla z ložnice Týna a ukázala mi, ať jdu za ní.
    „Hurá, můžeme ven!“ zvolal jsem a Týna si dala prst před pusu, abych babičku nevzbudil.
    „Nepůjdeme ven, pojď, radši se podíváme, co má babička v těch taškách,“ ukázala ségra na jednu z nich, která byla v kuchyni.
    „Já vezmu tu z ložnice,“ popadl jsem tašku, která stála vedle židle, na které spala babička. „Co to tady je?“ podivil jsem se a vytáhl jsem CD, na kterém bylo napsáno: Pohádky pro malé děti. To teda babička přehnala!
    „Hele Tome, podívej se, našla jsem tu vařečku!“ volala na mě z kuchyně Týna, „asi aby nám babička mohla dát na zadek, když budeme zlobit.“
    „Panebože, a co je zas tohle?!“ vytáhl jsem z tašky klacek.
    „Nejspíše další středověký předmět na zlobení dětí,“ poznamenala Týna, „ale nemusela ho sem babička vozit. Je z něj nepořádek a špína. Blé!“
    „To jo, mohla si utrhnout u nás na zahradě ze stromu.“
    „Kvůli tomu, že někdy děti zlobí, se přece nemusí ničit stromy!“ obořila se na mě Týna.

    „Cililililink!“ Zase někdo zvoní! Že by už přišli rodiče? Šel jsem s Týnou otevřít dveře.
    „Nazdar Týno, čau ty prcku!“ řekli dva sestřini kamarádi, jakmile jsme jim otevřeli.
    „Nechceš jít s námi do večerky?“ řekla blonďatá holka. Aha, už si vzpomínám, to je ta Inka, se kterou jsem se potkal v autobusu.
    „Hele, já nevím, jestli úplně můžu. Hlídá nás babička,“ zastyděla se Týna.
    „Hahaha! Babička, jo?“ smáli se její kamarádi.
    „Ona teď ale usnula,“ řekl jsem nesměle a oni se znovu zasmáli:
    „Spící babička? Tak tu musíme vidět!“
    „No, tak pojďte,“ řekla Týna a ukázala, ať jdou směrem za ní.
    „Tak tady ji máte,“ ukázala na babičku a její kamarádi se na ni šli okamžitě podívat.
    „Smíme si ji vyfotit?“
    „Ne, z toho by mohl být velký průšvih,“ odpověděla Týna.
    „A jak to, že nebyl průšvih z té fotky, kdy jsem spadl do kašny?!“ dal jsem si ruce v bok.
    „To sem teď netahej.“
    „Nechci nic říkat, ale něco vám tu smrdí,“ pokrčila nos Inka, „jde to odtamtud,“ ukázala směrem k WC.
    „To bude asi ta omáčka, co jsme tam se ségrou vylili,“ řekl jsem.
    „Jo no, páchne příšerně!“ souhlasila Týna.
    „Tak jdeš tedy s námi?“ zeptali se kamarádi.
    „No... tak jo,“ rozhodla se sestra, nasadila si kšiltovku a pelášila se svými kamarády ven a mně nezbývalo nic jiného, než tu s babičkou zůstat.

    „Cililililink!“ To už je dnes potřetí! Kdo zase co chce? Šel jsem tedy odemknout.
    „Ahoj Tome, promiň, že jsme zvonili, zapomněli jsme si totiž klíče,“ oznámili mi rodiče.
    „Kde je Týna?“ zeptala se máma.
    „Právě odešla ven s kamarády.“
    „Ani se nezeptala babičky?“
    „Stejně by nemohla, když babička spí jako dřevo.“
    „Ona usnula?“
    „Jo, hned po obědě.“
    „Kdo z vás nespláchl záchod?!“ zeptal se naštvaně táta. A to jsme byli teprve u dveří!
    Ten zápach byl cítit čím dál víc!
    „Ale my oba spláchli!“ odpověděl jsem a tím spláchli jsem myslel tu omáčku.

    „Děti? Kde jste?“ ozvalo se najednou shora a já s rodiči jsem tam ihned šel.
    „Babi, víš o tom, že jsi usnula?“
    „No to tedy nevím, ale kde je vůbec Kristýnka?“
    „Odešla ven s kamarády.“
    „Ach...“ povzdychla si babička.
    „Mami, to jsem rád, že jsi to tu s dětmi zvládla,“ usmál se táta.
    „Ano, dětičky byly moc hodné,“ oplatila mu úsměv babička, „ale něco tu smrdí jako pukavec.“
    Ano babi, tvoje omáčka, pomyslel jsem si v duchu.
    „Takže Týna odešla a ani se vás nezeptala, jestli smí!“ zlobila se máma.
    „Asi už to tak bude,“ řekla smutně babička.

    „Tome, už jsem doma!“ ozvalo se tentokrát zase zdola, „ta večerka byla zavřená, prý mají dnes...“ zarazila se ta osoba, když spatřila rodiče. Nemohl to být nikdo jiný než otravná ségra.
    „Týno, proč jsi šla ven bez babiččina svolení?!“ křičela na ni máma.
    „No, víš, ona... babička spala, tak jsem ji nechtěla budit, a, a byli tady kámoši se zeptat jestl... jestli s nimi nemůžu do obchodu,“ koktala Týna.
    „A ještě nám vysvětli, co to tak smrdí na tom záchodě.“
    „O-omáčka,“ řekla pravdu Týna.
    „Omáčka? Jaká omáčka?“ nechápali rodiče a Týna byla bílá jako stěna dívala se do země.
    „Dítě drahé! Myslíš tu omáčku, co jsem k vám přivezla?“ spráskla ruce babička.
    „No.“
    Nikdo najednou nevěděl, co má říct.
    „Ale vždyť je to pravda, páchne jako staré ponožky,“ vložil jsem se do toho. Moc dobře jsem věděl, že tím babičce velice ublížím, ale jinak to prostě nešlo.
    „Tak já už asi pojedu domů. Zavolám dědovi a on se pro mě staví,“ řekla babička. Smutek byl na ní velice znát.
    „Netřeba mami, já tě odvezu,“ řekl jí táta.
    „Tak to budeš moc hodný, milý synu. Tak se mějte děti.“
    „Tak ahoj babi.“
    „Ahoj děti.“

    „Tak a teď vyklopte, jak to celé doopravdy bylo,“ dala si ruce v bok máma, když táta s babičkou odjeli.
    „No, totiž, babička nám dala plný talíř téhle hnusné omáčky, potom jí zazvonil telefon a my jsme šli ty talíře i hrnec té omáčky vylít do záchodu. Samozřejmě jsme to spláchli. Když se babička vrátila, myslela si, že jsme všechno snědli a byla spokojená.“
    „No, a teď je akorát smutná,“ dodala máma.
    „Víte co? Páchne to tu jako v kravíně, takže když jste si to tam tak hezky vylili, tak si tam půjdete zase hezky dát osvěžovač.“
    „Já se tam tím smradem udusím,“ naříkala ségra, „nemáme aspoň plynovou masku?“
    „Náhodou máme. Mám jednu, co mi daroval děda,“ přinesl jsem ji ze svého pokoje.
    „Tak díky,“ nasadila si ji na obličej.
    „Máš i rukavice?“
    „Nemám. Ale počkat! Podívej se, v kuchyni na stole je krabička plná rukavic! Ty má přeci máma na zahrádku!“ ukázal jsem prstem do kuchyně.
    „To je skvělý. Tak já si pro ně jdu,“ odpověděla Týna a z jejího výrazu bylo poznat, že se jí do zaměstnání dezinfekční čety vůbec nechce. Komu by se taky chtělo, že?

    „Vy jste ale kašpaři,“ ozvala se máma, „Týno, sundej si tu maškaru z hlavy, amoniak tu přeci není.“
    „Ale mami, já se tam jinak udusím!“
    „Tak si dělejte, co chcete, ale do večera to tam bude jako ze škatulky!“ zahrozila máma prstem a odešla ven na zahradu.

    „Tak hurá do toho a půl je hotovo,“ řekl jsem, když jsme byli oba připraveni. Pro jistotu jsem si taky jedny gumové rukavice vzal.
    Teď jsme se vrhli do té nejhorší práce, kterou jsme si možná vykoledovali oba. Ach jo... Tak ahoj příště. :-(:-(

    Autorka: (11 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 30. října v 17:07.
    Papoušek_Nfnf v něm napsala:

    Supeer článek! Pět tlapek.

    Příspěvek z 29. října v 19:10.
    Killercow v něm napsala:

    Já jsem málem umřela smíchy. 5 tlapek!!! ;-D;-D;-D

    Příspěvek z 29. října v 10:14.
    DžungaráčekChlupáček v něm napsala:

    To je mega ok super příběh :-)ok