Čauky! Taky milujete víkendy, když máte konečně pokoj od školy? Já se ségrou teda jo. Kdyby napadl sníh, tak bychom lyžovali na kopci za domem, ale protože letos je to teda velký špatný, tak si to užijeme v zahraničí. Pojedeme na Slovensko!

„Sbaleno?“ zeptala se nás máma.
„Sbaleno! Už máš taky hotovo, Tome?“ křikla na mě Týna.
„Jo, mám,“ zapnul jsem kufr, „už se moc těším!“
„Tak si je odneste do obýváku. Zítra vstáváme už ve čtyři, tak si nezapomeňte nařídit budíky. A ne, že zase nebudete chtít vstávat!“ upozornila nás máma a odešla po schodech do kuchyně. Já a ségra jsme si vzali kufry a odnesli je do obýváku na zem.
„Nezapomeňte jít brzy spát, zítra vstáváme časně,“ řekla zase máma. Mně se teda moc nechtělo, ale což. Zalezu si do postele a budu hrát hry. Tak dobrou.

Ráno ve 4:00
„Píp, píp, píp!“ vylekalo mě zvonění. Sestřin mobil měl zapnutý velmi hlasitý budík.
„Když nezvoní zvonek, tak musí otravovat mobil!“ vztekala se.
„Mládeži, vstáváme!“ rozsvítilo se mi v pokoji. Nechápu, jak se rodičům chce vstávat tak brzo.
„Vyčistit zuby, obléknout, nasnídat! Bratislava čeká!“ ozval se táta. Šinuli jsme se pomalu do koupelny. Zuby jsem vyčistil cikcak a ustrojil jsem se do toho, co mi první padlo pod ruku. Ke snídani jsem si dal koláč. Potom už jsme jen naložili kufry a odjeli autem směrem na Slovensko.

O hodinu později v autě
„Mami, kdy už tam budeme?“ otravovala ségra.
„Na Slovensko je to ještě 2 hodiny cesty. Teď jsme v Humpolci na benzínce. Potřebujete si někdo odskočit?“ zeptal se nás táta.
„Já potřebuju,“ ozval jsem se.
„Tak pojď, půjdeme všichni,“ vystoupil z auta táta.
„Já nejdu. Nepotřebuju,“ řekla Týna, „sakra, zas žádná wifina tu není. Data mám vyčerpaný... Á, podívejme se, je tu wifi free!“ zvolala radostně.
„No, jak chceš. Pak ale nekňourej, že nutně potřebuješ,“ zabouchla dveře od auta máma. Kňourat určitě bude, pomyslel jsem si cestou na WC. Když jsme se všichni vrátili a koupili jsme pití na cestu, mohli jsme vesele pokračovat v naší jízdě. Jakmile jsme opustili benzínku, Týna začala nadávat, že wifi je mimo dosah. O pár minut později začala naříkat, že potřebuje na záchod, a rodiče jí odbyli tím, že si měla dojít na benzínce a ne jen pořád čučet do tý placky.

O 2 hodiny později
„Děti, už jsme v Bratislavě,“ vzbudila nás máma. Teda vlastně jen mě, protože Týna celou dobu koukala do mobilu. Jakmile jsme zaparkovali, tak Týna okamžitě otevřela dveře a vyběhla z auta. Naštěstí žádné jiné nikde nejelo.
„Uh, potřebuju čůrat!“ vykřikla tak nahlas, až se na ni lidi, co šli kolem, otáčeli.
„Jdeme na hotel, tam budeš mít tu možnost,“ vyndala máma kufry z auta. Každý jsme za sebou táhli jedno zavazadlo, až to vypadalo, že jdeme na letiště. Ovšem nevím, kam bychom teď v zimě létali.

„Takže budete mať izbu 4A, sú tam štyri postele a tiež kúpeľňa. Keby ste niečo potrebovali, tak tu budem,“ řekla nám recepční na hotelu a předala nám klíč.
Naštěstí tu měli výtah, takže jsme nemuseli jít pěšky ta čtyři dlouhá patra.

Na pokoji to bylo nádherné! Všechno bylo sladěné do modra, to je poprvé, co vidím, že není všechno jen bílé. Koupelna byla sice malá, ale taky moc hezká a dokonce tu ležel papírek s heslem na wifi. Týna se mohla radostí zbláznit. Bylo teprve 8:30, tak nám rodiče dovolili to tu trochu prozkoumat.

Na oběd jsme šli do místní restaurace a na odpoledne jsme měli naplánované muzeum nedaleko našeho hotelu. Šli jsme tam pěšky, protože to bylo opravdu kousek.

„Výstava obrazov a sôch Bratislava,“ četla máma, „píše se tady, že otevírají až ve tři, což je za deset minut.“
„Ach jo, co budeme celou tu dobu dělat?“ zakňučela Týna a pomalu začala vytahovat z kapsy své mikiny mobil, „tak se aspoň podíváme, jestli tu někde není...“
„Na to ani nemysli! Dnes jsi na tom byla celý den. Opovaž se v tom muzeu ten mobil vytahovat, nebo bude zle!“ rozčiloval se táta a ségra smutně strčila mobil do kapsy.

„Dobrý deň, idete tiež do múzea? Dnes som prišla trošku skôr, tak vám otvorím,“ přišla sem nějaká paní s klíčem. Otevřela velká vrata a my jsme šli za ní.
„Tu je pokladňa, môžete si tu kúpiť vstupenky,“ ukázala nám. Táta vytáhl peněženku, že zaplatí. Podle mě to jsou ale zbytečně vyhozené peníze, já ani sestra si z toho nic neodneseme.

Za malou chvilku se u pokladny objevilo více lidí. Hned na to přišla zase jiná paní, určitě to musela být průvodkyně, a řekla nám, že máme jít za ní. Došli jsme do takové menší místnosti, kde jsme si na věšák odložili bundy a čepice a potom ta paní otevřela velké dveře. Tam už byly vystaveny různé obrazy, sochy a ve vitrínách malé předměty.

„Volám sa Gabriela, vitajte u nás v múzeu,“ řekla, „nefotiť, nesiahať, nedotýkať sa. To platí najmä pre deti!“ podívala se přísně na mě a na Týnu. Žádné jiné děti už tam nebyly.
„Je tu někde wifi?“ zeptala se drze Týna té protivné paní, až se rodiče zastyděli.
„Nie, nie je tu. Na čo by ti bola?!“ osočila se na ni. Lidé, co stáli za námi, si mezi sebou něco špitali, „toto je portrét Bratislavy. Je to olejomaľba. Už má celkom dosť rokov a v našom múzeu si ho veľmi ceníme,“ pokračovala průvodkyně.
„Mě se teda moc nelíbí,“ ozvala se Týna. Vždycky ji bavilo někoho štvát k smrti. Průvodkyně se zamračila a šla dál.
„Tu môžete vidieť veľmi peknú vázu.“
„Ty květiny, co v ní, jsou už pěkně zapáchají. Měla byste tam dát jiné. A ta voda smrdí příšerně!“ zacpala si ségra nos. To už jsem nevydržel a dostal jsem z toho záchvat smíchu. Za chvilku se ke mně přidali i ostatní návštěvníci. Jenom rodiče tam nechápavě stáli.
„Takže vám to eště příde na smích?!“ zrudla, „viete vy čo?! Všetci von, všetci! Vypadnite!“ zařvala nasupeně. „No choďte, choďte! S takými, ako ste vy, tu ja trpieť nehodlám!“ vyháněla nás. Všichni se divně koukali a pomysleli si, že už sem určitě nikdy nevkročí. Já taky ne, ta ženská je příšerná!

Jakmile nás dotlačila k východu, práskla za námi dveřmi. Rodiče to ještě pořád nedokázali pochopit. „Víte co?“ řekli nám, „ihned se sbalíme a odjedeme.“

Tak jsme zase u konce! Tentokrát to sice zase zavařila Týna, ale dobře to zavařila. S vámi se prozatím loučím, ale určitě se zase brzy setkáme!