Na tenhle den jsem se moc netěšil. Ne, že bych to sestře nepřál, spíš jsem se obával následků její připravované oslavy v pizzerii, měl jsem to tam moc rád. Na seznamu hostů jsem sice nebyl (sestra si vymyslela, že tam budou jen její kámoši), ale protože jsem se chtěl přesvědčit o její neohrabanosti, tak jsem se vymluvil, že tam jdeme s klukama ze třídy na džus.
„Stoly jsou nachystané, výzdoba všude. Můžeš se nachystat a jít, přátelé na tebe jistě čekají,“ oznámila jí máma. „Nachystat? Však už jsem nachystaná.“ Nevypadala moc svátečně, ale to je v jejím případě celkem normální. Černé roztrhané džíny spolu se zeleným trikem, na kterém byla namalovaná lebka, na mě teda moc formálně nepůsobily.
„Tak běž. Užij si to. A do půlnoci doma!“ varovala ji máma. „Mami, já už jdu taky,“ ozval jsem se. „Máš peníze? A do deseti doma! Potom mi zavolej, přijedu pro tebe, ať tě nikdo cestou nepřepadne!“
Cesta byla celkem nudná, téměř 1,5 km jsem musel poslouchat ségřin nesmyslný rozhovor s jejími spolužáky. Když jsme byli na místě, moji kamarádi Honza a Alex už na mě čekali. Vešli jsme dovnitř a posadili se. Zanedlouho tam přišla vcelku milá obsluha.
„Tak copak si dáte?“ zeptala se nás servírka. „Tři pomerančové džusy, prosím,“ odpověděli jsme. Na pizzu jsem zatím chuť neměl. „Mohu vám nabídnout durianový dort? Je to naše novinka. Jeden plátek stojí 29 Kč.“ Souhlasili jsme a pozorovali ségru a spol.
„Tak co to bude?“ přišel číšník ke stolu, kde seděla již zmíněná partička. „Eh... co vám přijde na chuť?“ špitla Týna ostatním. „Třeba jednu sýrovou a jednu šunkovou pizzu,“ začal někdo nahlas diktovat. „Šunkovou ne! Jsem přeci vegetarián,“ namítl jeden kluk s brýlemi, „a co takhle ananasovou?“ „Ananas na pizzu nepatří!“ „Ale patří!“ „Ne, to teda nepatří!“ „Patří!“ Všichni se začali hádat, až mi z toho hučelo v uších. „Tak si to rozmyslete a řekněte mi to za chvíli,“ odpověděl číšník.
„Tady je váš durianový dortík, nechte si chutnat!“ popřála nám milá servírka. Poděkovali jsme a ochutnali. „Mňam, je výborný!“ řekl Alex. „Nemá chybu,“ souhlasil Honza. Mně taky chutnal, žádný lepší dort jsem snad nikdy nejedl.
„Jedna sýrová pizza pro vás. Už jste se domluvili?“ můj zrak opět upoutalo dění u vzdáleného stolu. „Domluvili jsme se tak, že tuhle pizzu nejprve sníme a potom si dáme další.“ „Nuže dobrá, dobrou chuť.“
„Fuj, ta pizza je ale hnusná,“ pronesla jedna holka s černými vlasy a svůj kousek hodila na stěnu. Pizza po ní sjela na podlahu a zanechala za sebou mastnou stopu. „Co děláš?!“ rozzlobila se na ni Týna, „jo, to jídlo je nesnesitelný, ale nemuselas ho takhle házet na zeď. Teď to budeme muset platit.“ To už se začaly ozývat i další hlasy, které říkaly, že pizza je nepoživatelná, nedopečená, studená a že to byly jen zbytečně vyhozené peníze.
„Víte vy co? Pizzová bitva!“ zařval kdosi a zopakoval to samé jako ta černovláska. Jídlo po sobě zanechalo ten stejný flek. „Bitva, bitva, bitva!“ Všude létaly osminy pizz, až mi jich bylo líto. Naštěstí sem zanedlouho přišla nějaká žena, asi majitelka podniku, co já vím, aby jim dala co za vyučenou.
„No, no, no! Tak se zklidníme, mládeži, jo? Co to tady provádíte?“ prohlédla si vražedným pohledem nevinně tvářící se puberťáky a také špinavou zeď. „A to je nějaký vtip nebo co? To si pěkně zaplatíte a vymalujete! Kolik je vám let?“ „Čtrnáct a patnáct,“ ozvalo se nesměle. „Kristýna Procházková? Znám tvého tatínka! Zavolám mu! To nebude jen tak lacino!“
Ještě chvíli se tam o jejich činech diskutovalo, ale radši jsem zaplatil a odešel domů, protože jsem se bál, že mě ta ženská taky bude podezírat, i když jsem moc dobře věděl, že jsem nic neprovedl.
