Ahojky, už se zase po delší době vidíme. Víte, kam za pár dnů pojedeme? Do Německa! Jedu tam já, ségra a babička Anička. Byl to ona, kdo přišel s návrhem, že bychom se tam mohli podívat.

Před pár dny

„Když já nevím, Lukáši, z Chrastavy do Berlína to není jako odsud do školy,“ radila se máma s tátou.
„Klid, Blanko, máma byla v Deutschlandu nejmíň tisíckrát, německy umí, jako když bičem mrská, a zase neletí někam do budoucnosti, tak se uklidni.“
„Jaký tak se uklidni?! Já mám o děti strach, ty snad ne? Co když se jim něco stane? Bude to naše vina, že jsme jí je svěřili, tak nedělej, jako by se nic nedělo!“
„S takovým přístupem nedovolíš Týně jít ani na školní ples. No nemysli si, v šestnácti už je člověk dost starej na to, aby na sebe dával pozor, a jestli chceš, aby tvý děti něco v životě dokázaly, tak je aspoň nech trochu osamostatnit se. Týna má z němčiny jedničku, ta se jistě ve světě neztratí, tak to přestaň tak dramatizovat! Být to na mně, tak by mohli s babčou klidně i na ten slíbený Island!“
„Dobře, ať je po tvém, ale běda jestli se jim něco stane! Budeš za to moct ty, protože jsi mě přemluvil!“

Den před odjezdem

„Takže sbalené oblečení máte, ráno si vezměte bundy na sebe, bývá už chladno, a vezměte si ty hezký boty, co máte do školy, ať neděláte ostudu! Powerbanky máte, jídlo... Počkat? Nemáte jídlo! Zabalím vám na zítra svačiny, nasnídat se nestihnete,“ kontrolovala nám máma kufry, „ještěže máte zítra to ředitelský volno, jinak bych vás neomlouvala, kvůli nějakému blbému výletu se svět nezboří...“

Moc jsem se těšil a Týna očividně taky, protože měla stále úsměv na tváři i přes různé máminy připomínky a hubování.
„Jede vám to v 8:10, tak ať nezaspíte! Týno, nastav si budík, babička tu bude zítra v 7:30, tak ať vás nemusí budit ona.“

Šel jsem se umýt, vyčistil jsem si zuby a šel brzy spát. Do Berlína chci být vyspalý, i když vlastně můžu spát v autobusu. Nebylo ani deset hodin večer a já už ani neměl náladu číst Lovce mamutů, i když je to má oblíbená knížka, ale vezmu si ji s sebou na cestu. Aspoň se těch pár hodin jízdy nebudu nudit.

Den odjezdu

„Pomoc, co se to děje?!“ přimáčkl jsem se ke zdi. Slyšel jsem totiž hrozně divné skřípavé zvuky ze ségřina pokoje. Jako by tam byl duch nebo co. Když jsem se trochu uklidnil, uvědomil jsem si, že si Kristýna ten svůj budík asi jen tak nezmění. Nebylo to poprvé, co jsem tuhle „písničku“ slyšel.

„Týno, ty si fakt nemůžeš dát nějaké normální vyzvánění, ty si tam nastavíš tahle monstra a potom budíš celý barák!“ naštvala se rozespalá máma, vešla do jejího pokoje a hodila po ní polštář. „Běžte se umýt, babička bude co nevidět tady,“ nařídila nám.

Jakmile jsme byli nachystaní, což bylo v 7:25, čekali jsme v předsíni na babičku, která měla co nevidět přijít. Věta: „Ahoj dětičky moje, já jsem vás tak dlouho neviděla!“ nám oznámila její příchod. „Ale babi, však jsme se naposledy viděli před necelým týdnem,“ zvedla se ségra a otevřela dveře. „Tak ahoj mami,“ loučili jsme se. „Ahoj děti, dávejte na sebe a babičku pozor!“ mávala nám máma.

Od našeho domu jsme šli asi 20 minut na nádraží, kde jsme ještě 5 minut čekali, než nám vlak přijede. „Mohli jsme si o 5 minut přispat a stihli bychom to akorát,“ prolomila ticho Týna, kterou nebavilo nikde byť jen chvíli čekat.

„Podívejte, už nám to jede,“ ukázala na blížící se vlak babička. Počkali jsme, až cestující vystoupí, poté babička koupila jízdenky a my si mohli pohodlně sednout. Myslím, že teď byl ten pravý čas vytáhnout Lovce mamutů, nechci tu jen tak dvě hodiny okounět, když nás to má vyhodit až na hlavním nádraží v Drážďanech, jak se píše na jízdenkách.

„Ale počkat, ne, že ne?“ nemohl jsem svou knihu najít. Asi jsem ji nechal doma, protože jsem si nepamatoval, že bych si ji bral s sebou. Ach jo, co si jen nyní počnu? Týna hrála na mobilu nějaké hry, ale to se nechtělo zase mě, no co, tak se alespoň prospím. To byl můj záložní plán.

„Vstáváme!“ „Co je babi, proč mě budíš?“ zamžoural jsem očima. Na mobil mi pípla od operátora zpráva Vítejte v Německu. „Aha,“ přečetl jsem ji. „Dresden Hauptbahnhof,“ řekl hlas ve vlaku. „Děti, sbalte si své saky paky, budeme přestupovat,“ popoháněla nás babička. Nikam se mi přestupovat nechtělo, radši bych spal.

„Wow, tady je to ale velký,“ žasla Týna. Měla pravdu. Ještě nikdy jsem neviděl tak velké nádraží, i když je pravda, že mě více lákala jízda metrem, než vlakem. „Nezdržujte se a pojďte, nebo nám to ujede,“ kárala nás babička. Do Berlína měl vlak jet za 3 minuty, takže jsme pospíchali, co jen to šlo. Babička zase zaplatila, my nasedli a měli jsme tu sedět ještě dvě a čtvrt hodiny. Spát se mi nechtělo, knihu jsem neměl po ruce, tak jsem opravdu nevěděl, jak se zabavit.

„Nemáte hlad? Přivezla jsem vám řízky,“ babička vytáhla velkou krabici řízků a chleba. „Máme!“ přitakal jsem i za Týnu a vrhnul se po nich. Kam se hrabe mámina svačina! „No hlavně tu moc nenadrobte, já to po vás uklízet nebudu,“ babiččina slova nás moc nezajímala, jen jsme se chtěli zakousnout do těch křupavých řízků, jakým se žádné jiné na světe nevyrovnají!

Jakmile jsem spořádal tři řízky a dva krajíce chleba, podíval jsem se na sedačku. Bylo na ní trochu nadrobeno.

„Babi, nemáš něco k pití?“ zeptala se ségra. „To víš, že mám, přivezla jsem vám... No Tomáši! Škoda slov tohle. Hlavně tady nenadrobte! Tak hlavně, ať nás za to nevyhodí,“ obávala se babička. Uklízet se mi to teda vůbec nechtělo!

„Tady máš tu šťávu, Týnko. Tome, chceš taky?“ „Ano prosím.“ „A co ve škole?“ „Nic.“ „Už máš nějakého kluka, Týnko?“ „Ne!“
Takhle jsme s babičkou debatovali, dokud jsme nevystoupili na hlavním nádraží v Berlíně. Ještě jsem viděl, jak jsem spěchá nějaký muž a žena a sedají si přesně tam, kde jsme byli my.

„No fuj, kdo tady tak šíleně nadrobil? A je to tu taky nějaký mastný... Pojď Franto, sedneme si jinam, nechci ty drobečky mít pod sukní.“ Tiše jsem se zasmál a následoval babičku a ségru. Páni, hlavní nádraží Berlína vypadalo mnohem zajímavěji než to v Drážďanech! Však tohle je hlavní město.
„Hlavně se mi neztraťte, děti. Je to tu větší než v Praze, tak pojďte pořád za mnou,“ pospíchala babička a my s ní. Vypadalo to celkem vtipně, když babička za sebou táhla kufr a ještě u toho skoro běžela. Mířili jsme si to k penzionu, který měl být asi kilometr odsud.

„Až tam vejdeme, tak nezapomeňte pozdravit (německy samozřejmě!)“ otvírala babička dveře penzionu. Netušil jsem, jak se zdraví německy, tak jsem prostě tiše řekl Dobrý den.
„Guten Tag!“ řekli babička s Týnou. Zdá se mi celý den taková zamlklá. Je to tím, že s námi jede babička, nebo že jsme v cizí zemi? Nebo se teprve hodlá to pořádně rozjet...? I když v šestnácti už by měl mít člověk trochu rozumu.

„Guten Tag, hier sind die Schlüssel zu Ihrem Zimmer Nummer 41 und 42 (dobrý den, tady jsou klíče od vašeho pokoje číslo 41 a 42),“ absolutně jsem nerozuměl tomu, co ta recepční paninka, která se na nás dívala stylem už se těším, až odejdete,, chce po naší babičce.
„Danke schön,“ řekly jí babička se ségrou a já radši nic. Když jsme všichni nastupovali do výtahu, bylo slyšet, jak si hlasitě oddychla. To jsou dneska lidi!

„Tomášku, ty a Kristýnka budete spát tady a já budu ve vedlejším pokoji.“
„Tak to ani omylem!“ vykřikl jsem s Týnou sborově. To byl šílený nápad, i když tam byla palanda.
„Tak Tomášek v druhém pokoji? Nebude se tam bát?“ obávala se babička.
„Ne, babi, je mi přeci jedenáct!“ zamračil jsem se.
„Ať je tedy po vašem. Odnes si tam svůj kufr,“ přikázala a já jsem tam s ním odcestoval. Ve vedlejším pokoji to vypadalo dosti podobně, měl taky televizi, světlý nábytek a podlouhlé okno s krásným výhledem na město, akorát tu bylo o postel méně.

„Tomášku, pojď, půjdeme se podívat někam do okolí do restaurace. Neměli jste žádné pořádné jídlo...“ ozvalo se z chodby.
„Měli jsme ty řízky, babi!“
„Jste ve vývinu! Musíte jíst pořádně! Takže žádné odmlouvání a jde se do restaurace!“ zlobila se babička.

„Náš penzion žádnou nemá?“ zeptal jsem se, jakmile jsme vyšli ven.
„Bohužel ne, dělají se tu jen snídaně. Znáte švédské stoly?“
„Známe,“ odpověděla ségra, ačkoliv já vůbec netušil, o co jde. To tady jako bude nějaké jídlo ze Švédska?
„Ale já je neznám!“ Vadilo mi, když Kristýna odpovídá i za mě a potom se mi pod vousy směje.
„Brácho, to znamená, že tam bude tuna jídla a ty si budeš moct vybrat, co chceš!“
Jen aby si zase nevymýšlela.

„Podívejte se, to je supr restaurace, tady už jsem byla třikrát a mají tu fakt báječné jídlo,“ táhla nás babi k zelenému domu se zahrádkou. Posadili jsme se ven ke stolu, protože bylo pěkné slunečné počasí.
„Babi, jak si budu moci něco vybrat, když neumím číst německy, a kolik to bude stát, tak to taky nevím, protože z převodů jsem měl čtyřku?!“ zlobil jsem se, jen co jsme si usedli.
„Kristýnka ti to přečte, že jo Kristýnko, a vybírejte si jídla tak do 15€,“ odpověděla mi, a už se usmívala na číšníka, který dal babičce a Týně menu. Ale počkat! Proč nedal i mně? Však držel v ruce čtyři karty! Začal se na něco ptát, samozřejmě jsem mu nerozuměl.
„Děti, co si dáte k pití?“ zeptala se nás babička.
„Třeba Coca-Colu“ odpověděla Týna.
„A ty?“
„To je jedno, taky klidně Coca-Colu.“ Babička mu něco začala diktovat a on odešel.

„Co si dáte teda k jídlu?“ tázala se nás babi.
„Já bych si dala ten salát s kuřetem,“ řekla Týna.
„Salát? Podívej se na sebe, ty vyžlátko, to určitě, samý diety bys držela. Dej si něco pořádného, co takhle knedlo vepřo zelo nebo moravského ptáčka,“ křičela babička na všechny strany.
„Tady jste v Deutschlandu, ne někde ve středních Čechách, tak se uklidněte, osobo, a neječte tu tak. Nikdo na vás nejsme zvědaví,“ křikla od vedlejšího stolu silnější žena s výrazným německým přízvukem a naštvaně si četla v menu.
„Jo a nepřijde vám, že jste nějaká drzá, paninko?! Co si to ke mně dovolujete? Jsem rozhodně starší než vy, to poznám, tak byste aspoň mohla mít trochu ohledu a nestrkat nos do věcí, do kterých vám nic není!“
„Viděla byste snad mě, jak tady lomím rukama a nedbám na ostatní? A už se s vámi hádat nebudu, ale buďte už prosím ticho.“
„Já mluvím skoro šeptem na rozdíl od vás!“ Hádka by pokračovala možná dál, kdyby k nám nepřišel číšník s dotazem, co že si teda dáme. Ségra si nakonec po „tiché“ debatě dala stejně ten salát, babička candáta a já biftek s hranolkami. Nebyl špatný, ale u nás v Chrastavě vaří stejně lepší a šťavnatější. Tenhle byl takový suchý, ale zase musím pochválit hranolky, které pěkně křupaly.

„Babi, já potřebuju strašně čůrat,“ zakňoural jsem, když jsme dojedli. „A na pokoj to nevydržíš?“ „Nevydržím.“ Aby taky ne, když jsem vypil skoro litr Coca-Coly! „Tak počkej, zaplatíme a půjdeme.“
Když jsme zaplatili, zamířili jsme k nějakým veřejným toaletám kousek od restaurace. „Dětičky, počkejte tu, tady máte dvě eura, já jdu ještě koupit známky a pohledy do trafiky, všimla jsem si, že dneska mají slevičky, tak se zatím běžte vyčůrat, bude to vážně jen pět minut,“ domlouvala nám babička, vtom jí začal zvonit telefon. „Věruška! No ahoj Věru, jo, už jsme v Německu, no v Berlíně. Hele já jsem viděla takový nádherný pohledy tady, tak samozřejmě že ti pošlu, jo,“ vzdalovala se nám.
„Tomáši, běž na ten záchod, já jsem viděla tamhle fakt zajímavej plakát, hned přijdu,“ řekla mi ségra. Jako by se mě všichni štítili! Zaplatil jsem a šel na WC. Nikde tu nebyl toaleťák a to jsem šel na velkou. Navíc to tu tak divně smrdělo. Skoro jako ta babičky omáčka.

Když jsem vyšel, ségra tu nikde nebyla. Babička taky ne, a to jsem si byl jist, že jsem byl na tom záchodě víc jak pět minut. Polilo mě horko a začal jsem se mírně třást. „Týno! Babi!“ volal jsem. Nejprve mě napadlo, že bych jim mohl zavolat, ale mobil jsem měl bohužel vybitý. Zpozoroval jsem ale ceduli s nápisem „Zeitungsladen 200 m“ a šel podle ní. Skutečně jsem došel do trafiky, ve které ale babička nebyla. Prodavačka se na mě tak divně dívala, když jsem dveře otevřel a hned zase zavřel, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Mým jediným úkolem bylo v tuto chvíli ji najít! „Týno, babi!“ beznadějně jsem volal. Přece nebudu brečet! Bohužel jsem si nepamatoval ani sestřino, ani babiččino telefonní číslo, takže jsem nikoho nemohl požádat, aby jim zavolal.

Když jsem byl už totálně v koncích, nahmatal jsem v kapse svých džín černý zvýrazňovač, který jsem z legrace vzal svému spolužáku Alexovi, který se po něm sháněl. V nedaleké popelnici jsem našel větší kus kartonu, který jsem vytáhl a silně jsem na něj napsal obrovské I’m lost. Německy neumím, ale snad si mě někdo všimne, když tu bylo tolik lidí. Natáhl jsem karton před sebe a procházel ulicí. Najednou mi někdo zaklepal na rameno.
„Hele kluku, nejsi náhodou vnuk té uječené paní?“ Ten hlas mi byl povědomý. Otočil jsem se. Za mnou stála ta žena, co se hádala v restauraci s babičkou.
„Neviděla jste ji?“ zeptal jsem se tiše všecek překvapen. „Viděla, byla jsem před chvílí v sámošce a tvá babička šla do sámošky pro salám, ale viděla tam nejspíš tvou sestru a vynadala jí, proč tě nehlídá. To byl zase cirkus!“
„Tak to si jsou kvit, když babi měla jít jen do trafiky. To já bych mohl klidně do hotelu, ale neznám cestu.“
„Podívej se, už jdou k nám!“ ukázala na malé postavičky v pozadí. Sice jsem je neviděl moc podrobně, ale jejich křik (respektive babiččin) jsem ihned zřetelně rozpoznal.
„Říkala jsem ti, že tam máš Tomáše hlídat a ne chodit k nějaký nástěnce nebo do obchodu. Co kdyby nám ho přivedla policie? Naštěstí je v rukou téhle hodné a moc milé paní.“
„Ale tak ty jsi nám zase řekla, že jdeš do trafiky, ne do sámošky a ještě, že budeš do pěti minut u nás!“

„Co vás to napadá, tady nechávat samotné děcko!“ štěkla paní na babičku, jako bych byl nějaké mimino. I když je pravda, že jsem se málem strachy rozbrečel.
„Však to byla jen chvilička!“ hájila se babi.
„Můžete být ráda, že se mu nic nestalo! Mimochodem, jak se jmenujete?“
„Anna Procházková, a vy?“
„Izabela Schneider, jsem ubytovaná ve stejném penzionu jako vy, kdybych neuměla češtinu, tak byste se možná ještě teď hledali!“
„A odkud vlastně mluvíte tak plynule česky?“ zajímala se babička a její kroky se pomalu ubíraly k hotelu.
„Moje matka je Češka, ale na dovolené v Hamburku se seznámila s mým otcem. Mou mateřštinou je tedy němčina. Když jsem nastoupila na střední školu, začala jsem se učit česky. Pravidelně jezdím na vánoční trhy do Prahy.“

Babička a Izabela se spolu celkem seznámily, večer šla s námi do kavárny a na příští den jsme si s ní udělali výlet do místního muzea. Byl to celkem podařený víkend, ale na to, jak jsem se ztratil, nikdy nezapomenu.