Jednou, bylo to před sedmi lety, jsem se narodil v malé vesničce na Slovensku, blízko Malé Fatry. Moje maminka a tatínek měli ovčí farmu. Každý den ráno jsem vodil ovečky na pastvu a večer domů do chlívku. Nejradši jsem měl ovci Amu. Vždy jsem ji nejvíc opatroval.

Jednoho dne se to ale všechno změnilo. Byl to den jako každý jiný a já vedl ovečky na pastvu. Slunce svítilo, jemně foukal vítr a já seděl pod keřem. Nevím, co se stalo, ale asi jsem usnul.

Když jsem se probudil, nikde jsem neviděl ovce. Polekal jsem se. Rychle jsem běžel přes vedlejší louku, chtěl jsem se podívat, jestli nejsou u lesa. Nebyly tam. Zaběhl jsem se do lesa a hledal dál. Ovce nikde. Nepřestával jsem je hledat. Už se začínala dělat tma a já je stále nemohl najít. Nejvíc jsem litoval, že jsem ztratil Amu.

Šel jsem domů s rozhodnutím, že ovce zítra půjdu hledat znovu. Doma se mě rodiče ptali, kde mám ovce, a já řekl: „ve chlívku“. Táta řekl: „Ne, kde jsou?“ To už jsem měl na krajíčku, a tak jsem ze sebe vykoktal, že nevím. Táta se naštval, teď budeme mít doma bídu. Byli jsme živí z ovčího mléka, ze kterého jsme dělali sýry a ty prodávali na jarmarku ve městě.

Ráno mě maminka poslala do spíže pro zrní a společně jsme vyrazili hledat ovce. Hledali jsme celý den, bez výsledku. Táta s námi nehledal, musel do města prodat zbylé sýry. Maminka a já jsme hledali pořád dál, ale marně. Byla už tma a já jsem se od maminky oddělil. Ztratil jsem se, ale jelikož jsem znal naše hory, tak jsem se rozhodl jít do horské chaty na druhé straně lesa a tam přenocovat.

Ráno jsem se vydal domů, cesta trvala dlouho a mě už bolely nohy. Nevzdával jsem to a šel dál. Navečer, akorát tak na večeři, jsem dorazil domů. Maminka tu byla, takže se včera vrátila. Táta byl venku a něco opravoval, myslím, že to byla stolička u ohrady pro ovce. Společně jsme se navečeřeli a pak jsem si šel ustlat na půdu. Je tam okénko s krásným výhledem na les. Zanedlouho jsem usnul.

Probudilo mě až světlo vycházejícího slunce. Vstal jsem a vzal jsem si dalekohled. Sedl jsem si před dům na lavičku a pozoroval krajinu. Ale co to? Najednou vidím Amu a za ní několik ovcí. Okamžitě jsem se rozběhl, přes louku až k lesu. Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Doběhl jsem k lesu. Ano, jsou to naše ovce, byl jsem neskutečně rád, že jsem je našel. Přepočítal jsem je a ani jedna nechyběla. V kapse jsem měl ještě trochu zrní, tak jsem ho ovcím ukázal a ony se za mnou rozeběhly. U domu stál táta a hned, jak mě viděl, šel mi pomoci dostat ovce do ohrady.

Táta už na mě nebyl naštvaný, byl rád, že jsem ovce našel. Večer jsem je s ním podojil a maminka z mléka začala dělat sýry. Moc jsem si přál mít na půdě pokojíček s tím krásným okénkem. Tatínek mi donesl na půdu slámu a polštář s dekou.

Na zimu mi do pokojíčku donesl také deku z ovčí vlny. Zabalil jsem se do ní a bylo mi teplo. Každé ráno, když jsem se probudil, mohl jsem sledovat naše ovce a východ slunce. Už nikdy jsem u ovcí na louce neusnul. Vždy jsem je ohlídal a přivedl v pořádku domů.