S Filipem Fialkou jsme zvyklí, že nám za dobré skutky většinou nikdo nepoděkuje, ale Trpajs Lojda se zachoval jako největší padouch. Zatloukl, že chtěl nadobro ukončit povinnou školní docházku, protože ho při vyučování děsil zelený duch a nepřiznal, že jsme ho pro školu zachránili my dva s Fialkou. Nebýt našich akcí ve třídě, v lese i na hřbitově, nikdy by nezjistili, že to, co považuje za zlého zeleného ducha, je voděnka nad katedrou! Ve chvilkách zaječího spánku s otevřenýma očima ji vyděl jako zelenou skvrnu, která se vsakuje do učitelky.
Trpajs bude nadosmrti prostě Trpajs, když nedokáže přiznat pravdu. A přitom ten mezek moc dobře ví, kolik námahy nás jeho zachraňování stálo. I když to Filda odskákal, protože nakonec věřil na duchy už jenom on. A nejen na duchy. Začal věřit i na věštby, což bylo ještě horší a přineslo nám to ještě větší maléry. Je to nespravedlnost.
Padouch Trpajs chodí do školy už zase stejně nadšeně jako dřív, zatím co my s Filípkem tak daleko jako do Číny. Ředitel Sojka ani učitelka Vlčková nám nevěří, že jsme chtěli svíčkami a vánočními františky vyhnat ze třídy strašidlo a zachránit Trpajse Lojdu, učitelku i ostatní spolužáky. Jsou přesvědčeni, že jsme se pokoušeli školu zapálit. A myslí si to asi i školník Vevera. Možná ne tak jako Soják a Vlčice, ale má na nás vztek kvůli čoudu a sazím, kterými jsme zamazali skoro půlku třídy. Nemluví s námi a my jsme tím pádem ve škole ztratili posledního dospělého člověka, který nás měl rád. A to ještě není všechno! Ve škole nám teď skoro nikdo neřekne jinak, než Duchaři.
Kolikrát jsme na tom byli s Fildou špatně, ale snad ještě nikdy jsme na tom nebyli takhle bídně. Filda to na sobě nedává moc znát. Jak žije jenom s maminkou, bez táty, naučil se snášet věci statečně. Vždycky ví o někom, kdo je na tom podle něj hůř, než on a kdo potřebuje pomoc mnohem víc. Tohle já moc nezvládám. Přiznávám, že se někdy umím litovat, jako bych byl největší chudák na světě, takže jsem měl pocit, že jestli máme teď někoho zachraňovat, tak v první řadě sami sebe.
