Už v páté třídě jsme drželi docela hodně pospolu až na Martina, který byl ve vedlejší třídě. Hodně nás to stmelilo až na druhém stupni, kde jsme se začali ještě více bavit a blbnout dohromady. Já a Radka jsme bohužel zůstaly v béčku a ti tři v áčku, ale nepřestávali jsme se navštěvovat.

Největší zlom nastal asi tehdy, když se rodiče rozhodli, že mě přesunou do jiné školy, protože v naší třídě byly velké problémy s chováním. To s sebou samozřejmě neslo velká rizika: „Co když to tam bude ještě horší?“ nebo: „Jak to uděláme s dojížděním?“ Nakonec jsem tam přestoupila a musím uznat, že to tam je lepší. Moje stará parta mi ale opravdu moc chybí.

S Radkou ještě někdy zajdeme do města nebo se jen tak projdeme. S ostatními se už moc nevídám. S Martinem jsme si alespoň psali vzkazy přes Radku, která mu ho vždycky předala ve škole. Strašně ráda někdy vzpomínám, jak jsme si vymýšleli přezdívky a opravdu to byla velká zábava. Od té doby neřekneme Martinovi jinak, než Pipi. Kamarádovi Prokopovi zase Sasuke (podle japonského anime Naruto, které měl v té době rád). Honzovi se říká někdy podle jeho příjmení, které je docela legrační. A Radka? To je prostě Radka. A mě někdy říkají Kakashi (zase podle Naruta, na kterého jsem taky koukala).

Moc ráda bych jim všem vzkázala: „Jste ti nejlepší kámoši, které si můžu přát a doufám, že mi odpustíte, že jsem vás tak necitlivě opustila.“