Alíkoviny

Patřím mezi vzduchoplavce!

vydáno  v 13:45
"Buď si k narozeninám něco vybereš, nebo bude překvapení," prohlásil táta před mými 20. narozeninami. Protože jsem od přírody tvor zvědavý, zvolila jsem variantu překvapení. A překvapená jsem tedy skutečně byla! Dostala jsem totiž poukaz na let horkovzdušným balonem. Už po přečtení jsem měla žaludek mírně na vodě...
Let balónem

Autor fotky: Dalibor Puchta

Místo do Moskvy k Baltu

Den D měl přijít v sobotu 10. října. Abych se na cestu správně připravila a poznala, co mě asi tak vlastně čeká, vydala jsem se do knihovny a přečetla si cestopis Josefa Vilímka Z Prahy k Baltickému moři v balonu.

Jeho balon "Victor Hugo", který byl součástí Jubilejní zemské výstavy v Praze, se vznesl k nebi půl hodiny po půlnoci 21. října, léta páně 1891. Pilot balonu – zkušený vzduchoplavec Louis Godard – chtěl letět původně do Moskvy. Protože se ale otočil vítr, čekala je cesta až k Baltskému moři.

Vilímek popisoval velmi zajímavě nejen celou cestu, ale i napínavé momenty, když začal balon povážlivě klesat... "Není jiné pomoci," pravil Godard, "nechcete-li dolů, musíme vyhoditi přítěž jinou. Jest sice dražší, ale – jinak to nejde!" A ukrutný ten muž vzal – ó krvácejte srdce útrpná! – vzal láhev šampaňského, plnou zapečetěnou láhev, naklonil se daleko z koše a – šampaňské, to výborné ohnivé šampaňské potácelo se mezi nebem a zemí a obloukem sneslo se dolů do vln vltavských..." Po odhození několika dalších věcí byla výška opět stabilní.

Zajímavé byly i Vilímkovy údaje o dosažené výšce a rychlosti – v 500 metrech nad zemí letěli při dobrém větru rychlostí 90-95 kilometrů za hodinu! V té době to byla rychlost úctyhodná, protože rakouské rychlovlaky tehdy brázdily zemi rychlostí 60-70 kilometrů v hodině.

A pak už konečně přišel okamžik přistání: "Byli jsme ve výši asi 2000 metrů, když spatřili jsme v dáli obrovské spousty vody, jež v jedno splývaly s nedohledným obzorem. Spatřili jsme lodě, větší i menší, a podle mapy soudili jsme, že vidíme to veliký záliv Baltického moře. A bylo tomu skutečně tak..."

Vilímkova expedice šťastně přistála u Baltského moře v dopoledních hodinách 21. října 1891. Dostalo se jim vřelého přivítání u místního šlechtice a i přes dramatické okamžiky všechno dobře dopadlo a oni se šťastně vrátili do Prahy... Doufám, že stejně to dopadne i s naším letem.

InsertSingleVideo

"Váš křestní list, slečno baronko."

Ani jsem se nenadála a byla tady sobota, den našeho letu. Protože jako čas startu byla určena sedmá hodina ranní, musela jsem si dát budíka na 5:30! Pro jistotu jsem vynechala snídani, protože už od rána jsem se cítila trochu nesvá.

V Benešově jsme se potkali s naším pilotem, panem Gratzem, se kterým jsme poté odjeli na blízkou louku. Tam se z přívěsu auta postupně vynořil pletený koš, který si jistě představí každý, kdo četl Verneových Pět neděl v balonu, a velký tlumok plný čehosi. Přesněji hromady neforemné plachtoviny, která se měla stát brzy balonem.

Jak se píše?

balon nebo balón

Možné je používat jednu i druhou možnost. Více v internetové jazykové příručce, kterou pro vás připravil Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR - prirucka.ujc.cas.cz

Vždycky jsem si myslela, že k nafukování balonu slouží pouze hořáky, které poté umožňují jeho let. Po roztažení plachtoviny se ale vzduch dovnitř vhání nejdřív větrákem a hořáky se zapínají až později. Na louce se začal brzy nadouvat onen velký pytel, který až po několika minutách začal balon trochu připomínat.

Druhý pilot mezitím umístil do koše 3 plynové bomby a když byl balon nafouknutý, byli jsme připraveni k odletu. Moje první překvapení bylo, že na koši nejsou zavěšené žádné pytle s pískem, které bychom mohli vyhodit v případě rychlého klesání. Prý to není potřeba... Dobrá, když bude nejhůř, vyhodíme asi bombu.

V koši údajně pro 6 lidí nebylo příliš mnoho místa – mohly za to velké bomby, které byly připevněné v rozích. Pilot přidal plyn, balon lehce cukl, ale nic víc. Začala jsem mít strach, že se ani nevzneseme. Brzy už se ale pomalu začala zvětšovat vzdálenost mezi námi a zemí a pak už nám jen táta mával ze země a nasedal do auta – nikdy se totiž neví, kde balon přistane, takže je nutné ho sledovat ze země a domlouvat se vysílačkou.

Pluli jsme si ve výšce okolo 200 metrů kolem Konopiště, ale naše rychlost nebyla nijak závratná – pouhých 10 kilometrů v hodině. Oproti "Victoru Hugovi" jsme byli šneci. Každou chvíli jeden z pilotů přidával plyn a vzhledem k tomu, jak hořáky hučí, vzpomněla jsem si na Bohouška Puchmajera z Cimrmanovy hry Afrika, který před nahozením vzducholodě cestující upozorňuje: "A jestli si chcete něco říct, tak teď máte poslední příležitost, protože pak už se neuslyšíte..."

Hověli jsme si v koši zahřátí teplem hořáků, když se nás najednou jeden z pilotů zeptal: "Chcete si natrhat jmelí na Vánoce? Nebo si utrhnout pár šišek?" V tu chvíli s námi klesl těsně nad vrcholky stromů, až jsem se bála, že se lana balonu zachytí o nějakou trčící větev a my zůstaneme viset na jednom místě. Naštěstí se to nestalo a my jsme mohli pokračovat dál – trhat cokoliv jsme si ale netroufli, protože by to obnášelo vyklonit se z bezpečí koše.

Pod námi ubíhaly pole, silnice, lesy a louky a asi po hodině a půl nás piloti upozornili, ať se připravíme na přistání. Toho jsem se bála nejvíc, protože ho Vilímek popisuje velmi barvitě. Když přistával "Victor Hugo", bylo nutné vyhodit kotvu. Když se zachytila, tak vypustili plyn a než balon úplně klesl, zryl koš hlínu pole tak, že měl majitel zdarma zoráno a všichni pasažéři byli notně špinaví.

Naše přistání bylo oproti tomu procházkou růžovou zahradou. Ucítili jsme pouze slabé drcnutí a už jsme byli na zemi – koš se ani nepřevrátil. Bohužel ale v tu chvíli začalo pršet, takže jsme pilotům rychle pomáhali složit balon – nasáklý vodou má prý přes 400 kilogramů!

Uprostřed kapek deště se na nás obrátil pan Gratz s tím, že by nás měl pokřtít a tím přijmout mezi vzduchoplavce. "To znamená polejt šampaňským, dát vám hlínu na hlavu a zapálit vám vlasy. Ale asi vás toho ušetříme..." To jsme ocenili. Dostali jsme tedy pouze křestní listy.

Vzhledem k tomu, že od dob Ludvíka XVI. mají být vzduchoplavci povyšováni do šlechtického stavu s přídomkem podle jména přistání, stala se ze mě baronka z Lipky! Musím ale přiznat, že jsem byla ráda, že stojím opět nohama na pevné zemi...

Trocha balonové historie

První horkovzdušný balon v historii vyrobili bratři Jacques Étiénne a Joseph Michel Montgolfiérové (podle nich se prvním balonům říkalo "montgolfiéry"). Pocházeli z Francie a živili se jako výrobci papíru. V roce 1783 vypustili nejprve hedvábný balon polepený papírem, který se vznesl díky horkému vzduchu. 

První let balonu s lidmi na palubě se uskutečnil 21. listopadu 1783. Jean Pilatre de Rozier a markýz Francois d’Arlande v něm uletěli asi 9 kilometrů, než museli nouzově přistát. Balon se totiž propálil.

Místo horkého vzduchu se později začal používat vodík, který je ale velmi hořlavý. Jednou z velkých tragédií vzduchoplavby byl výbuch vodíku německé vzducholodě Hindenburg v roce 1937.

Později se začalo používat u vzducholodí helium a u balonů horký vzduch, který vzniká spalováním propan-butanu z bomb umístěných v koši.

Více informací najdete na stránkách internetové encyklopedie Wikipedia pod heslem Balon (česky). V anglicky psaném hesle Ballon téže encyklopedie najdete nejen více informací, ale také obrázků a fotografií. Pokud vás téma zajímá ještě víc, pak se podívejte na České balónové stránky - www.balon.cz či na heslo Balón v přehledu objevů na www.quido.cz.

Zuzana smrčková - Nejmladší pilotka

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (10)

Příspěvek z 1. listopadu 2009 v 16:56.
Brčko9 v něm napsal:

Pravda, třeba správci Pralinka2 je už 46...

Příspěvek z 25. října 2009 v 14:22.
Embri v něm napsal:

No a co?
Je pořád mladá a některým lidem zde je i přes 30.

Příspěvek z 24. října 2009 v 11:33.
Cornelia11a v něm napsala:

Úžasné

Vždycky jsem si přála letět balónem!Musí to být úžasné!Ale docela bych se bála letět tolik metrů nad zemí