Pekari páskovaný je sudokopytník z čeledi pekariovitých. Do této čeledi kromě něj patří ještě pekari bělobradý, pekari wagnerův a (v roce 2007 nově popsaný) pekari obrovský. Ačkoli mají tito savci mnoho společného s prasatovitými, liší se od nich pachovými žlázami na zadku a za očima, složitějším žaludkem a typicky štíhlýma nohama.
Tyto štíhlé nohy nesou poměrně robustní (statné) tělo s velkou hlavou. Pekari páskovaný dorůstá délky kolem jednoho metru a výšky až padesáti centimetrů. Váží obvykle od patnácti do třiceti kilogramů. U tohoto legračního tvora o velikosti středního psa si na první pohled všimneme světlého pruhu, který začíná na jeho hřbetě (zádech) těsně za lopatkami a táhne se až k pekariho dolní čelisti. Srst pekariho tvoří tmavé silné štětiny v odstínech hnědé, šedé a černé barvy (a samozřejmě onen bílý pruh, podle něhož byl pekari pojmenován). Tento živočich je tak trochu smraďoch – pach z jeho pachových žláz vám dá o pekarim zaručeně vědět.
Z hlavy pekarimu ční dvě zakulacené uši, dlouhý rypáček a tlamička opatřená ostrými špičáky, které na rozdíl od těch prasečích směřují dolů. Tyto jeho kly slouží hlavně k vyhrabávání kořínků. Přestože je pekari všežravec, nejraději si pochutná právě na rostlinné stravě, jako jsou kořínky, výhonky, semena nebo plody. Poradí si s kaktusy a občas slupne nějaké brouky. Pozřenou (snědenou) potravu tráví trojdílný žaludek, který dokáže rozložit i rostliny, na něž by si jiní živočichové netroufli.
Přikládám video, abyste měli představu, co pekari dostává k jídlu, žije-li v zajetí.
Jeho zuby mohou sloužit i jako obrana v krajní nouzi – třeba když na pekariho zaútočí jaguár. Mezi další jeho úhlavní nepřátele patří kojoti, oceloti i anakondy. Částečnou ochranu mu poskytuje stádo, čítající nejčastěji patnáct jedinců. Jakmile některý z pekariů zaslechne či ucítí nebezpečí, vydá varovný signál a celá skupina se dá na útěk. Toto zvířátko se dokáže pohybovat rychlostí až 35 km/h (kilometrů v hodině). Z jeho obranné strategie jste jistě pochopili, že má pekari dobře vyvinutý sluch a čich. Jeho zrak je bohužel slabý.
Pekari páskovaný je hlučný, podobně jako prase, a při dorozumívání využívá širokou škálu (řadu) zvuků. Vydává různé skřeky, chrochtá, kvičí a cvaká zuby.
Kvičící pekari
Vyskytuje se po celé subtropické a tropické Americe. Horké dny přečkává ve stínu, u vody či „zarochněný“ v bahně, více aktivní je ráno a večer, kdy panují snesitelné teploty. V noci se skupiny pekariů skrývají ve vyhrabaných norách, pod kořeny stromů či v jiných úkrytech, aby byli chráněni před predátory (dravými živočichy).
Území jednoho stáda pekariů páskovaných činí označkované území obvykle o rozloze tří kilometrů čtverečních. Po tomto území se jedinci pohybují jedině se stádem (s malou výjimkou*). Pekariové mají v rámci stáda danou hierarchii (uspořádání nadřízenosti a podřízenosti). Postavení člena stáda v této hierarchii závisí na jeho velikosti a stáří.
Jak jsme si říkali, stádo dává pekarimu bezpečí. Ale život ve skupině nahrává i rozmnožování tohoto druhu. Nejenže se pekari může rozmnožovat v kterékoli části roku, ale také nemusí partnera hledat daleko. Samice se páří s více samci ze stáda. Její březost (zvířecí těhotenství) trvá 145 dní. Před narozením potomků se *vzdálí od stáda (což z ní dělá snadnější cíl pro dravce), aby vrhla jedno až čtyři (nejčastěji dvě) mláďata o hmotnosti kolem 700 gramů. Znovu se ke skupině připojí za dva až čtyři dny.
Mláďata jsou krmena šest až osm týdnů mateřským mlékem. Mají mláděcí srst podobně jako je tomu u prasat divokých. Malí pekariové však neobléknou pruhované „pyžamko“, nýbrž nazrzlý (naoranžovělý) nebo béžový „kabátek“ s tmavším pruhem na zádech. Typický bílý pásek na krku se objeví až s tmavším, dospělým šatem (srstí). Než malí pseudočuníci (falešní čuníci) úplně dospějí (což nastává kolem dosaženého jednoho roku života), užívají si dětství a rozvíjí své instinkty. Budou-li mít štěstí, dožijí se deseti let. Pokud vyrůstají v zoo, mohou oslavit i dvacáté páté narozeniny.
Mládě pekariho
Co se týče ohroženosti čeledi pekariovitých, nejhůře na tom je pekari wagnerův, jehož na celičkém světě zbývá už jen méně než 3500 jedinců. Avšak i ostatní druhy pekariho pociťují vliv člověka na jejich domov. Hlavními hrozbami pro pekariovité jsou kácení lesů, lov a nemoci zavlečené vysazenými druhy.
Hrozby pro pekariho
Ptáte se, jak můžete pomoci těmto roztomilým smraďochům? Rozhodně kvůli tomu nemusíte létat do Jižní Ameriky a dohadovat se tam s farmáři, kteří pekarie hubí (zabíjejí) proto, že jim spásají úrodu. Různé zoologické zahrady v česku chovají různé druhy pekariů. V pražské zoo a v zoo Jihlava mají i zástupce pekari wagnerova. No a pro ubytovance v zoologických zahradách se čas od času konají nějaké sbírky. Na blahobyt pekari wagnerova v roce 2020 poputovalo přes internetovou stránku donio.cz více než sedm tisíc korun.
Zvířatům v zoologických zahradách můžete dokonce zajistit potravu na celý rok, aniž byste jim museli každé ráno nosit košík mrkviček nebo fláky (kusy) masa (v takovém případě by vás chovatelé zvířat moc nepochválili). Stačí si zvíře takzvaně adoptovat. To znamená, že zaplatíte určitou částku peněz, ze které pak ona zoo kupuje vašemu vybranému tvorovi krmivo. A vy za to na oplátku získáte své místo v seznamu adoptivních rodičů, vlastní adopční cedulku u výběhu vašeho zvířete (nebo na jiném viditelném místě v zoo) a dobrý pocit.
Předpokládám, že vy sami si adopci zvířete nemůžete dovolit, ale pokud dokážete oželet jiné dárky, můžete si ji přát třeba od rodičů k narozeninám.
A to bude pro dnešek všechno. Snad se vám článek líbil, nebo vás aspoň inspiroval k přispění na dobrou věc.
Informace jsem čerpala z těchto zdrojů:
Kniha: Zvířata: Ottova obrazová encyklopedie
Pro Alíkoviny,
Qetuo
