Náš život jsou peníze. Ať se nám to líbí nebo ne, již odmala jsme závislí na penězích. Od útlého věku se nás lidé okolo ptají, čím bychom chtěli být a my jen vymýšlíme nová a nová povolaní. V tu chvíli se jen zasmějí, ale později - ve věku školním, kdy už se točíme kolem známek, vysvědčení, zkoušení, testů, středních škol - najednou máme v hlavě reálnou představu, co bychom chtěli dělat.
Pravděpodobně většina z nás přemýšlí o povolání, které nás bude bavit. Ale realný svět je zcela jiný. Z okolí přichází tlak, že důležité je, jak je dané povolaní placené. Je to kolotoč, který nezastavíme ze dne na den ani z roku na rok. Peníze tady byly, jsou i budou. Udávají nám postavení ve společnosti. Je to však dobře?
Zkuste přemýšlet, co asi znamejí peníze pro buddhistického mnicha, který má v životě úplně jiné poslání. I takoví lidé mezi námi jsou a není jich málo, ale my? Vsadila bych se, že peníze v podobě kapesného nebo jen nové dárky, oblečení...znamená pro nás něco více než by mělo.
A teď zpátky k již zmiňovanému průzkumu na začátku. Kritizují v něm bohaté lidi. Z mnoha vlastních i rodinných zkušeností mohu říct, že imaginární války mezi bohatšími a chudšími jsou zcela zbytečné, protože jsme si všichni rovni. Setkala jsem se z několika lidmi a dalšími rodinami, kteří byli chudší a stali se z nás dobří přátelé. Po čase však přátelské pouto z ničehonic vyhaslo.
Se známými jsme jezdili na dovolené, na chatu, dělali stejné sporty a bavili se u toho do chvíle, než se začly řešit peníze. Přátelé, ať byli odkudkoliv, začali mít nemístné otázky a zanedlouho i arogantní a ironické poznámky. Ze začátku mě to zklamalo. Snažila jsem se chovat nenamyšleně, být přátelská, bavit se s každým a ukázat, že i já jsem na stejné vlně jako dotyční lidé a tito lidé mi to vraceli jejich chováním.
Protože mi bylo víceméně jasné, co tím sledují, vzdálila jsem se. Nestála jsem o povrchní přátelství, kde by mě někdo využíval, ale na druhou stranu ani já jsem nechtěla být terčem urážek. Nedokázala jsem přijít na jiné vysvětlení, proč takto jednají než na to, že prostě jednoduše cítí závist. Tito lidé, kteří vám můžou cokoliv závidět, by měli být vaší hlavní motivací. Oni sami vás řadí do vyšších řad, ne vy. Je důležité se nad tímto faktem zamyslet.
Ano, pokud si dokážete přiznat, že jste arogantní, bohatí a povrchní a nevadí vám, že nemáte žádné dobré mezilidské vztahy, můžu s výzkumem souhlasit - opravdu jste sobci. Ale proč házet všechny do jednoho pytle? Jsou to jen papírky a kusy železa, které projdou ročně rukami statíce Čechů a i když je jejich hodnota jasná, pořád je ta pravá hodnota člověka ukryta někde jinde. Na závěř přidávám jedno české přísloví: „Bohatství plodí závist, chudoba nenávist.“
