„Děkuju Kájo, ale ne, jedeme na chalupu.“ Kája se na mě usmála a já odešla. „10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 crrrr, crrrr, zvoní!“ křičíme a jdeme na oběd. Byla tam fronta, všichni byli na mobilu. Říkám si: „Ale nee! Zase zemlbába.“ Tak jsem jídlo odnesla a šla vyzvednout sestru z družiny.

„Dobrý den, paní vychovatelko!“ „Ahoj, Anetko,“ pozdravila vychovatelka. „Luci, honem, jedeme na chalupu!“ Lucka se oblíkla a rychle jsme spěchaly domů. Doma už jsme měly zabaleno. „A vyjíždí se!“ volá Lucka.

Přijeli jsme a jako vždycky bylo ticho. Já a Lucka jsme to tedy šly prozkoumat. „Jdeme do lesa!“ „My jdeme taky“ říká tatínek a maminka. Vzali jsme košík a šli jsme do lesa. „A jsme v lese,“ řekla jsem. Jdeme a jdeme a najednou se zastavíme, slyšeli jsme kňučení. Říkám: „Co to je?“ Šli jsme za zvukem a najednou jsem ho viděla, bylo to štěně! Bígl. Někdo ho tam uvázal a utekl! „Jak to někdo mohl udělat?!“ řekla maminka.

Tatínek šel k němu a odvázal ho a okamžitě na tatínka ten pejsek skočil, lízal ho a měl strašnou radost. „Můžeme si ho nechat?“ prosili jsme. Tatínek prohlásil, že ho vezmeme k veterináři. Tam nám řekli, že je v pořádku a že si ho klidně můžeme nechat. Byli jsme strašně rádi a vidím, že i náš nový kamarád měl radost. Lucinka mu dala jméno Hafánek. Je už trošku vetší, ale je to náš Hafánek.