Babička a děda přišli k Maxovi zvláštním způsobem: Přišel do školy!
Možná utekl nějakému žákovi, možná byl z jiné vesnice. Učitelé ve škole se začali shánět po tom, komu pes patří. Dlouhou dobu o psa nikdo nejevil zájem. Bylo to i v rozhlase.

Dál se k němu nikdo nehlásil, tak si ho k sobě vzali babička s dědou na dobu, než se najde majitel. Ale ten se ani po dlouhé době neozval, a babička a děda, radši než aby psa dali do útulku, si ho nechali.

Dostal jméno Max. Neví se, kolik je mu let, je černý a vypadá na labradora.

Vůbec nekouše, ale jednou v létě mi skočil na záda a poškrábal mi je. Zajímavé je na něm i to, že nikdy neštěká. Hafá jenom na Silvestra, když se bojí ohňostrojů. Jinak ho nikdo neslyšel.

Jednou jsem nedovřela vrátka do zahrady a Maxouš utekl. Všude jsme ho hledali, i autem. Pak ho v blízkosti rybníka dopadli. On totiž moc rychle neuměl utíkat, protože byl tlustý. Prostě má rád jídlo. Dokonce mu chutná mrkev!

Pes neumí chodit po schodech, babička ho chová jenom dole. Určitě je velmi zvědavý, jak to nahoře vypadá. Jednou jsem ho pomocí pamlsků chtěla nahoru vylákat, ale babička mi řekla, ať to nedělám.

Občas mu říkám Xilián, to jsme vymysleli se sestřenicí na čarodějnice, takže je to takové magické jméno (nebo spíš přezdívka).
To je o něm asi tak všechno.
Doufám, že se vám článek líbil.