Alíkovina

Pět dní jsem nepromluvila

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Dámskou jízdu se sestřenkami jsem odskákala hodně nepříjemnými komplikacemi. Bolestmi v krku to začalo a skončilo to ztrátou hlasu, která mohla mít fatální následky.

Cigarety, © iDNES.cz

Moji rodiče mají oba po dvou sourozencích, takže máme slušně rozvětvené příbuzenstvo. Mám čtyři skvělé sestřenice, se kterými se pravidelně vídám. 

Stalo se už takovou tradicí, že se každou chvíli někde sejdeme na malou dámskou jízdu. Tu sobotu byla na řadě Lenka, která je z nás čtyř jediná, jež má ve svých dvaceti letech vlastní podnájem. Strašně jsem se na holky těšila. Jsem z nich nejmladší a jediná neplnoletá, ale to nikdy nevadilo ani holkám, natož mně. 

Slezly jsme se tedy v její garsonce, objednaly si pizzu, pomlouvaly příbuzné a skvěle jsme se bavily. Jediné, co mi lezlo na nervy, bylo to, že všechny sestřenice kouřily jako fabriky a mini byt byl za chvíly totálně zadýmený. Divím se, že jsme na sebe ještě vůbec viděly.

Pálily mě oči a cítila jsem, že mám sucho v krku. Ale abych nekazila zábavu, byla jsem zticha. Okolo půlnoci mě vyzvedla mamina a hned nasála nosem: „Smrdíš jako plnej popelník, ty jsi kouřila?“ ptala se. „Ne, jasně že ne! Ale znáš holky, mami.“ Aby byl pokoj, tak jsem na mamku dýchla. Když jsem doma zalezla do postele, uvědomila jsem si, že mě pobolívá v krku. Ale nebylo to nic oproti ránu, kdy přišel totální šok. 

Ztratila jsem hlas. Kromě sípání, nic. Mamka se mě pokoušela uklidnit, že to přejde. Udělala mi čaj s medem, ale nic se nezměnilo. Omotala jsem si krk tlustou šálou a celou neděli jsem pouze šeptala, abych šetřila hlasivky. Večer jsem se div nemodlila, abych se ráno probudila a bylo by to zase v pořádku, vždyť jsem musela do školy.

Strachy jsem nemohla dospat, ale když jsem se pokusila promluvit, nic. Úplně jsem oněměla. Chtělo se mi brečet a dostala jsem hrozný strach. Co když nebudu moct mluvit už nikdy? Den ve škole byl taky horor. Učitel mě vyvolal, ale jediné, co jsem mohla udělat, bylo to, že jsem ukázala na pusu a zavrtěla hlavou. Snažila jsem se promluvit, ale vycházel ze mě jen sípot.

Odpoledne mě mamka vyzvedla a odvezla k doktorovi. „Nevypadá to dobře, Katko. Máš silně podrážděný hltan a je to skutečně ze zakouřeného prostoru,“ řekl doktor a vážně se na mě díval. „Další tři dny nesmíš mluvit, ani to nezkoušej. Také by se ti hlas už nemusel vrátit vůbec.“ Polkla jsem a vyděšeně jsem se rozbrečela. „A nebrečet. Když se tím budeš řídit, všechno dobře dopadne.“ 

Do školy jsem sice chodila, ale protože jsem měla od doktora černé na bílém to, že nesmím mluvit, bylo to dost divné. Ani ne tak při vyučování, jako kontakt se spolužáky. Mohla jsem si s nimi jenom psát nebo gestikulovat a to bylo náročné a taky otravné.

Radši jsem se stáhla a jen tak se koukala. Strach, že třeba nebudu mluvit už nikdy, mě ale neopouštěl. Když přišel den, kdy jsem mohla konečně znovu potrápit hlasivky, nemohla jsem dospat. Když se pootevřeli dveře a v nich maminčina hlava, podnikla jsem tichý pokus: „Ahoj, mami...“ Hlas byl zpátky!!! Sice trochu nejistý a slabý, ale zase jsem promluvila!

Tohle sestřenicím nedaruju.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (8)

Příspěvek z 20. července 2015 v 16:58.
meribera v něm napsala:

a kolik ti bylo22

Příspěvek z 23. května 2015 ve 13:59.
zanulka11 v něm napsala:

chudáčku

Já bych to asi nevidržela jsem totiž strašně ukecaná.
Jak to s tebou vubec dopadlo ? Šla si k ní ještě někdy ?

Příspěvek z 21. května 2015 v 18:03.
Trecool v něm napsala:

Kouření je zlo

Moc hezký článek a být tebou tak kdyý budu se sestřenicemi tak jim řeknu,aby tolik nekouřili,nebo abny aspon bylo otevřené okno (celé) aby s eřádně větralo :)