Škola byla známá tím, že tam z dětí vyrůstají neslušní výrostci. Já jsem ale přirozeně nechtěl chodit do jiné, do které bych musel zbytečně přes půl města dojíždět. Volba padla na tuhle.

Ze začátku to šlo, byl jsem tam se svým nejlepším kamarádem. Ten se ale potom stěhoval kousek dál do města a přestoupil přesně na tu, na kterou já nechtěl původně jít. No, co mi zbývalo. Často jsem se s ním setkával a dál jsme byli kámoši, ale ve škole to přestalo být dobré. Nevím proč, možná proto, že jsem byl mladší. Nebo proto, že jsem byl docela tichý typ, který se uměl zabavit sám. Ale každopádně mi sotva po měsíci začalo peklo.

Nejprve se mi shazovaly věci. Ale znáte to, dělají si to všichni navzájem, nedělal jsem kolem toho humbuk a naopak jsem se smál s ostatními. Čím víc mi to dělali, tím víc mi to začalo být nepříjemné. Snažil jsem se je přemluvit, bohužel se mi jen vysmáli.

Měl jsem si stěžovat učitelce? Ano, měl. Jenže jsem to neudělal. Připadalo mi to hloupé, navíc jsem netoužil být "žalobníček". Na obědech mě začali kluci předbíhat, odstrkovat mě až na konec fronty. Nedalo mi to a jednou jsem to nakvašeně ohlásil učitelce. Ta si je zavolala. "Předbíháme, protože vždycky, když jsme na konci fronty, nestíháme a musíme utíkat na autobus," zalhali jí. A ona jim uvěřila. Prakticky jim to přímo přede mnou povolila, že můžou předbíhat na obědě ty, kteří nedojíždí. Úplně jsem viděl ten jejich vítězný pohled.

První třída skončila. Začátkem druhé třídy už jsem tyhle věci bral jako samozřejmost. Spolužák přišel, shodil mi věci, já je posbíral. Přišel další a šlo to tak dokola. Na obědě jsem se automaticky řadil až na konec a o všem mlčel.

Potom se začali bavit tím, že mě hromadně začali strkat na dívčí záchody, zatímco mi drželi dveře a já se marně dožadoval toho, aby mě pustili ven. Nechali mě až se zvoněním na hodinu. Naučil jsem se chodit do školy dřív a o přestávkách nevycházet zbytečně ze třídy.

Ve třetí už začaly slovní nadávky a ráznější pošťuchování. Možná bych měl zmínit, že jsem se začal koukat na anime, nějakou zábavu jsem si najít musel. Toho taky využili, pořád mi dávali najevo, že jsou něco víc než já. "Utíkej domů, za těmi svými pohádkami!" křičeli na mě, když jsem od školy a možného nebezpečí od nich sprintoval pryč.

Ve čtvrté to začalo být docela brutální. Nejednou mi zkroutili ruce za zády, aby mě mohli nějak ztrapnit, ať už něco posměšného napsat na obličej nebo mi třeba stáhnout kalhoty. Často jsem míval kolem zápěstí fialové modřiny, jak pevně mě drželi. Podkopávali mi nohy, dost jsem padal. Na obědě jsem musel dost vytírat, jelikož se mi všechno vysypalo. Často jsem byl nějak poraněný, myslím tím ty modřiny a menší zanedbatelné šrámy.

"Co se ti stalo?" zajímala se jednou mamka, když si jednou šla pro něco do koupelny a já se zrovna svlékal. Už už jsem chtěl vyklopit pravdu. Ale co bych řekl? 'Mami, oni mě ve škole bijí'? Připadalo mi to trapné. "Ale nic, jen jsme dělali blbosti a poranil jsem se," slyšel jsem se říkat. Měla své starosti, tak se s tím spokojila.

V páté třídě mi zemřel nejlepší kamarád, ten, co přestoupil na tu druhou školu. Asi chápete, že mi nebylo nejlépe. A spolužáci mi to neusnadňovali. Už to nebylo žádné podkopávání, prostě mě shodili na zem a rovnou mě mydlili, hlava nehlava.

Byly tam divné učitelky, vždycky jsem z toho vyšel jako ten špatný já. Ani netušíte, kolikrát jsem měl v žákovské poznámku: 'Zbytečně vyvolává bitky a pere se o přestávkách'. Mamka mě za to peskovala, pravděpodobně myslela, že ty modřiny a tak mám z těch rvaček.

Neměl jsem kamarády, doma jsem se nerad ukazoval, školu jsem nenáviděl. Spoustu času jsem trávil venku. V zimě jsem proto několikrát prochladl. Všechno mi lezlo na nervy. Už toho prostě bylo na jednoho malého kluka příliš.

A tak mi jednou ruply nervy, když se mě spolužák snažil zmlátit. Viděl jsem, jak se napřahuje a pak najednou tma. Znovu jsem nabyl vědomí, až když jsem stál před rozbitým oknem. Absolutně jsem nechápal, co se stalo. Všichni křičeli, přiběhly učitelky a i ty se chovaly šíleně. Byl jsem odveden do ředitelny, zmatený a vyděšený. Měl jsem slzy na krajíčku, tak na nic mi bylo.

Tam mi bylo řečeno, že jsem spolužáka prohodil oknem. Odvezli ho do nemocnice. Nevzpomínal jsem si a doteď si nevzpomínám, že bych něco takového udělal. Těch pár sekund se mi úplně vymazalo z paměti. Mamka přiběhla na zavolání a odvedla si mě, protože jsem byl tak mimo, že jsem ani nic nemohl říct.

Další den se to řešilo. Přiznal jsem, že jsem byl šikanován od první třídy. Máma i ředitelka a zbytek pedagogického sboru na mě koukali jako spadlí z višně. Teď si říkám, jak si těch jasných znaků šikany nemohli všimnout sami už dřív.

Nějak se to ututlalo, bylo to vyhodnoceno tak, že já jsem ten chudák. Šikana přestala. Všichni mě obcházeli, buď měli strach se ke mně přiblížit nebo mnou opovrhovali. Ten, kterého jsem prohodil oknem, naštěstí neutrpěl nic vážného (třídy byly v přízemí), jenom si dořezal ruce. Ignoroval mě.

Od šesté třídy jsem nastoupil na víceleté gymnázium. Nový začátek s čistým štítem. Teď je mi osmnáct, nepoznali byste, že tohle mám za sebou, pokud bych vám to otevřeně neřekl. K šikaně mám nehorázný odpor.

Pokud s tím máte někdo potíže, zarazte to, dokud je čas. Dejte těm, kteří vám to dělají, najevo, že se tohle nemá a že vám to vadí. Nebo jednou vybuchnete a dopadne to špatně. A vy, co se poznáváte v rolích těch, co šikanu provozují, pamatujte si. I rány na srdci se zahojí, ale zůstanou jizvy. Nedělejte to. Vy si tím nepomůžete. Šikana je zlo. A zlo by nikdy nemělo vyhrát.