Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Plachtoví kosatce - 39. kapitola (závěrečná)

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Okvětní lístky kosatce jsou jako plachty lodí mířících do neznámých krajin vstříc novému životu. Marina uschovala před příchodem sester a Puka kartu Naslouchej své intuici do kapsy županu.

    NP Podyjí, Havraníky, © Radkaa

    Jsem celá nervózní, uvědomila si. Marenu jsem už viděla, ale Rusalku a Meluzínu ne. A Marena byla taková bledá, vážná a důstojná... Byla moc krásná...

    "Holčičko, neboj se. Vždyť jsou to tvoje sestry a bratr," vzala ji kolem ramen maminka.
    A potom do bílých dveří se zlatou klikou vstoupil strážný elf a za ním čtyři postavy.
    Za vznešenou černovlasou Marenou kráčela plavovlasá modrooká bledá Rusalka a hnědooká růžolící Meluzína s rozevlátou kudrnatou hřívou hnědých vlasů. A za nimi Puk.
    Všichni jsou slavnostně oblečeni a já jsem v županu! zamrkala Marina, protože sestry na sobě měly úzké pouzdrové šaty a Puk dokonce černý oblek.

    Rafaelova škola - prima

    Všechny díly příběhu Renaty Štulcové Rafaelova škola - prima najdete na www.alik.cz

    "Hlavně Marině neříkejte, že vyrostla," ozval se Puk.
    "A co jí mám asi říct, když jsem ji naposledy viděla takhle maličkou," ukázala Rusalka mezi dlaněmi délku. "Takové jsi byla miminko a takhle jsi vyrostla."
    "A já jsem tě viděl naposled před týdnem a taky bych, Marino, řek, že jsi vyrostla," pravil Puk s tváří smrtelně vážnou, přitom mu cukaly koutky rtů.
    "Jsi statečná," objala ji Marena.
    "A přitom jsi takový střízlík," usmála se Meluzína.

    "Tak dost objímání, ať nám nevystydne čaj," ukázala Aine ke stolu a se svými pěti dětmi zasedla.
    Sestry přinesly Marině dárečky. Spony do vlasů, náušnice s polodrahokamy. Puk vytáhl z igelitky obrovskou dvoupatrovou bonboniéru.
    "Tu dám Arthosovi, maminku zachránil spíš on než já," pokyvovala Marina hlavou.
    Puk protáhl obličej při představě, že taková úžasná bonboniéra skončí v žaludku astrologa.
    "Ne, Marinko, Arthose po čokoládě vždycky bolí zuby, a ty si ji zasloužíš," začala otvírat krabici Marena. "Statečná jsi byla nejenom na Prosebnu, ale už ve chvíli, kdy jsi začala hledat maminku."
    Jakmile Marena zvedla víko, Puk si nabral hrst bonbónů, Marina uličnicky též, ačkoli Aine nad takovým množstvím čokolády zvedala významně obočí. Jenže ani jeden z jejích potomků si jí nevšímal.

    Domácí bonboniéra

    Marena odložila bonboniéru na stůl a vážně se zahleděla na Marinu. "Slib nám, Marinko, že pátrání po kletbě začneš, až budeš dospělá. Je to tak nebezpečné a nikdo z nás ti nemůže pomoci. Ale přeci jen než se do pátrání pustíš, naučím tě v oktávě věcem, které budeš moc potřebovat. Marinko, jsi jediná naděje našeho rodu," šeptala zlomeně Marena.
    "Marena je naše hérečka, mohla by okamžitě nastoupit do Národního divadla," prohlásil pobaveně Puk.
    "Puku! Ty, pískale!" pohodila Marena naštvaně hřívou tmavých vlasů.
    "No, moment," ohradil se Puk. "Já nejsem žádný pískal, já mám vysokou školu a doktorát z hudby k tomu."
    "Děti, nehádejte se. To se nehodí, vždyť jste přišli za Marinkou," napomínala je Aine. "Tolik příležitostí se setkat všichni mít nebudete. Musíme totiž dál tajit celou pravdu. Kdyby se o nás dozvěděli studenti, brzy by se pravda donesla i Petrovi... otci Mariny... Obávám se," zašeptala Aine, "bojím se, že by pravdu nepřežil..."

    Marině se po týdnu v maminčině zámku vůbec nechtělo zpátky do vílího pavilónu. Nikomu nesmí říct, kde byla a co úžasného viděla. A navíc syčí.
    Musela spolužákům několikrát dokola vyprávět, co se seběhlo na Prosebnu, přitom se pochechtávali jejím sykavkám.
    Po hodině si na Marininy sykavky zvykli a už jim nepřipadaly směšné.
    Teď Marina sedí s ostatními v jídelně při večeři, posunuje silou své myšlenky květinami na čaji, a na půl ucha poslouchá Vildu, který se právě vrátil ze školního parlamentu.
    "...takže příští týden musíme náš projekt ‚3dy 3dí‛ odevzdat. Vítězné třídy budou odměněny při slavnostním předávání vysvědčení posledního června. To už budem nágy," zazněl Vilda uličničky.

    Vychovatelka Phoebe přikývla: "Taky proto se zítra budete stěhovat k Meluzíně."
    "A kam půjdou nágy od Meluzíny?" zkoumal Buližník.
    "Ty se přestěhují k Panovi a faunům a faunové se přestěhují k nymfám atd."
    Veronika se překvapeně rozhlédla: "Děcka, sem přijdou úplně nové víly."
    "Ano, správně," řekla Phoebe a zvedla se od stolu, "proto se teď půjdete sbalit, abyste ráno nezdržovali."

    Marina cítila nevýslovný smutek, protože se musela rozloučit s maminkou.
    "Budeš u sestry, Meluzína je z tvých sester nejlidštější, neobětavější. Jak to půjde, potají za tebou přijdu a budeme se potkávat ve škole. Když ale něco budeš potřebovat, řekni Meluzíně," konejšila ji Aine večer.
    Marina protestovala: "A nemohli bychom tady ještě aspoň týden zůstat. Vždyť máme nejmíň měsíc čas."
    "Minule jste se metamorfovali všichni úplně stejně, protože jsme vám dali startovací nápoj. Nápoj byl v tu chvíli silný, spustil ve vás proces metamorfóz najednou. Nyní je ale vše na vašich genech. Takže další metamorfózy proběhnou přibližně ve stejném měsíci, ale málokdy se stává, že se dva studenti metamorfují přesně na hodinu."

    Kosatec sibiřský

    Marina se ráno ujistila, že má stále obě nohy, a potom si vytáhla kartu dne.
    Nový začátek, četla a prohlížela si obrázek, na němž ve spodní části víly opatrují záhon rozvíjejících se kosatců a v horní se tyto kosatce stávají vzdutými plachtami na námořní lodi.
    Karta pravila: Na obzoru se vynořují plachty lodi. Nasedni a pluj vstříc k novým začátkům.

    A nový začátek ten den znamenal, že jim elfové odvezli všechny věci do Hadího sídla. Studenty si přišla vyzvednout sama profesorka Meluzína s vychovatelkou Vanessou, která mimochodem překrásně syčela, a s vychovatelem Josefem - také syčel.
    Profesorka Meluzína i oba vychovatelé přišli metamorfovaní, na dvou nohách.

    Kosatec sibiřský

    Meluzína si nechala všechny studenty představit, přitom na Marinu mrkla a Marině bylo hned veseleji.
    Nyní kráčeli k vílí bráně, k oblouku, v jehož špici byla vytesána socha nágy, spodní polovina těla hadí, horní polovina ženská, na zádech měla křídla.
    "Pozor," zavelela rázně Meluzína, protože Vilda právě špital Buližníkovi, že by ho zajímalo, podle koho je ta horní nahatá část vytesaná. "Strážce této brány je had, který zdánlivě uštkne každého, kdo dovnitř vstoupí," pokračovala Meluzína. "Ačkoliv vás neuštkne, můžete mít z úleku z jeho zjevení psychické problémy. Proto musíte pokaždé do brány vkročit se zavřenýma očima a ujít šest kroků."

    Snad že měli z hadů respekt, všichni do brány vstoupili, jak jim Meluzína řekla. Za vílí bránou je čekala lesní procházka až k bráně Hadího hradu, který se vypínal nad nejvyšší stromy.
    Vstoupili na nádvoří a boční brankou do zahrady spíš parku s vysokými štíhlými tújemi a topoly.
    Mezi stromy probleskovala barevná skla v obloucích oken.
    "Právě jsme přišli cestou, kterou budete chodit do školy. I když některé předměty se budete učit přímo tady na hradě," řekla Meluzína a vedla je k bočnímu vchodu. "Dovnitř budete chodit tudy, je to nejkratší cesta do křídla, v kterém jste na rok ubytováni."

    V hradu je uvítalo ticho nesoucí se dlouhou chodbou pod vysokou klenbou. Úzkými oblouky vysokých oken přicházelo slabé světlo. Mlčeli, dokonce už ani Vilda se nepokoušel vtipkovat. Nepamatovali si, kolikrát zahnuli, než se dostali do křídla se svými komnatami.
    "Dívky, Vanessa vám ukáže vaše pokoje a vás, chlapce, odvede Josef do druhého patra," řekla Meluzína. "Vybalte se a připravte na zítřek do školy. Prý toho máte hodně."
    "No, dvě písemky, zkoušení a dokončit ten ekologický projekt," vypočítávala Médea.
    Copatá pihatá Vanessa vykročila chodbou, hubený Josef se otočil ke schodišti.
    "My budem bydlet ve druhém patře a holky v prvním?" popostrčil si Vilda brýle. "To není fér, to je dvakrát víc schodů. Nemohli bychom si to vyměnit?"
    "Ty jsi teda džentlmen, kňouro jeden," pravila naštvaně Kydippé a vykročila za Vanessou.
    "Okamžik," zastavila je Meluzína, "ještě jedna důležitá věc. Se soumrakem se na hradě uzamykají brány mezi jednotlivými křídly, tak se nikam nevydávejte. Pokud něco budete potřebovat, máte tady vychovatele. Zítra přijdou další dva."

    Poslední informace je docela vykolejila.
    "Proč se tady všechno tak zamyká?" zeptala se Médea Vanessy
    "Je tady mnoho cenných a vzácných předmětů," opověděla vychovatelka a otvírala jim komnaty.
    Marina dostala až tu na konci chodby.
    "Tu máte protekční, protože je z ní ještě vstup do malého pokojíku pro vaše bodyguardy," ukazovala Vanessa Marině a Světlaně ubytování.
    Komnata měla půdorys broušeného diamantu. V čelní lomené stěně byla čtyři oblouková okna a uprostřed páté až k zemi.

    "Balkón?" užasla Marina a utíkala ho otevřít.
    Ale to už se dovnitř nahrnuly i ostatní spolužačky.
    "Ještě by to chtělo nějakého Rómea, aby ti pod ním zpíval," prohlásila Médea.
    "Rómeo pod tím balkónem nezpíval," namítla Veronika. "Viděla jsem to ve filmu, říkal básničku."
    Písnička nebo básnička – to je jedno, mávla rukou Médea. Ale Veronika nechtěla prohrát: "Zeptáme se Lejdyny, ta Rómea a Julii zná určitě zpaměti."
    "Zná, ale jí bych se neptala," zavrtěla hlavou Marina. "Jinak si vás napořád zařadí do škatulky čtyřkařů k Buližníkovi."

    Uběhly dva týdny, všichni přišli o křídla a pomaličku se jim začaly rozdvojovat špičky jazyka. A začínali pomalu syčet stejně jako Marina.
    Marina seděla u bytelného psacího stolu, místo učení sledovala, jak si vánek pohrává s listím za oknem, když tu někdo zaťukal.
    Kdyby se ve dveřích objevila maminka za ruku s tátou, nebyla by více překvapená, než teď.

    Do dveří totiž vstoupil Martin Špaček.
    Marina zalapala po dechu, zbrkle vstala, shodila si učebnici.
    "Přišel jsem s tebou udělat rozhovor o té události na Prosebnu. S ředitelem hvězdárny jsem už mluvil a ještě mám pár otázeček na tebe," usmál se a Marině se štěstím zatočila hlava.
    Martin se usadil do křesla, připravil diktafon a obrátil se na Marinu.
    "Pojď si sem sednout, ať se mi to dobře nahraje. Ne jako minule, mluv pořádně nahlas."
    Marina horlivě kývala, bála se, aby neudělala něco špatně. Téměř po špičkách došla ke stolku a usadila se do druhého křesla.

    Na Martinovy otázky odpovídala krátkými větami, snažila se vyhýbat sykavkám.
    "Klidně sykej," prohlásil nečekaně Martin. "Já taky neřeším, že mám mezi vlasy větvičky s listím a že mi hrozně vržou klouby. Každá metamorfóza má svoje."
    "Na klouby je dobrá kostivalová mast," vypálila Marina. "Babička si s ní maže koleno."
    "No jo, máš pravdu, stavím se cestou u profesora Fontána."
    "To nemusíš. Babička mi ji dala s sebou, je jí sice zbytek, ale aspoň něco," otevřela Marina jednu ze skříněk a podávala mu bílý kelímek.
    "Tak... díky..." Martin byl dokonale zaskočený. "Máš to u mě, kdybys potřebovala s něčím poradit nebo tak..."

    Po Martinově odchodu se Marina štěstím vznášela. Na učení se nedokázala soustředit. Nejraději by za ním běžela, nejraději by se smála i plakala. Tváře jí hořely, když došla do koupelny k zrcadlu, měla je jak dvě jablíčka.
    A také si připadala strašně nemotorná. Bolela ji kostrč jako po pádu na lyžích. Sáhla si pod tričko na záda a vyjekla.
    Šupiny!
    Honem do postele, napadlo ji jediné řešení.

    "Tak, jak ti je?" objevila se po večerce maminka.
    "Nemůžu hýbat nohama, nemůžu si sednout, a mám všude od pasu dolů šupiny. Meluzína říkala, že je to v pořádku. Ale mami, já si nemůžu sednout," snažila se Marina aspoň zvednout na loket. A je mi zima a chce se mi spát... Mami, lehni si ke mně, prosím."
    Aine dceru objala a přetáhla přes ně silnou deku.
    "Maminko, mě tak štve, že jsem na tebe nemohla mluvit už dřív. Vždycky když jsem ti chtěla něco říct, i ve škole, jako kdyby mě někdo začal škrtit..." stěžovala si Marina.
    Aine ji hýčkala v náruči. "Prožila jsi velký šok, a profesor Fontán říkal, že tě z něj může vyléčit jen dlouhý čas nebo další šok. Já sama, když jsem musela od vás odejít, byla jsem v takovém šoku, že jsem zapomněla, co jsem několik týdnů dělala..."
    "Mami, slibuju, že tu kletbu jednou zlomím a budeš moct žít s tatínkem u nás doma," tiskla se Marina k Aine. "Mami, nebreč, já budu taky brečet, já se totiž strašně bojím té metamorfózy..."

    "Mami?"
    "No, dítě, já myslela, že už spíš."
    "Mami, tys mi pořád neřekla, jestli máš maminku a tatínka? Logicky bych měla mít ještě jednu babičku a jednoho dědu. Některé děti v mé staré škole měly i tři babičky a dědy."
    Aine se usmála: "Jednou, až projdeš celou školou a konečně se metamorfuješ ve vílu, poznáš největší tajemství Gaiy. Potom ti i já budu moci vyprávět příběh našeho rodu. Zatím by ti jen spletl hlavu, a neporozuměla bys mu."

    Marina cítila, jak jí ochabuje celé tělo. Nedokázala pohnout ani malíčkem u ruky.
    "Maminko, pozdravuj všechny a... a taky Artho..."
    Marina už nedořekla.
    Aine u ní zůstala až do rána. Marinino již ohebné tělo se zkroutilo a kolem něj se vytvořil silný bílý obal, hadí vejce.


    Toto je poslední kapitola příběhů primánů Rafaelovy školy.

    Pokud máte chuť i na pokračování, navštivte blog autorky příběhu, Renaty Štulcové, kde jsou příběhy ze sekundy.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (8)

    Příspěvek z 30. prosince 2010 v 19:56.
    cocolate v něm napsala:

    Reakce na Embri:

    Jo tohle bylo vystihující :D sdílim tvůj názor

    Příspěvek z 29. prosince 2010 v 18:11.
    tyntynka v něm napsal:

    ??????????????????????????????

    já to od začátku  nečetla, předtím mě  to mrzelo, ale když jsem viděla jak  je to dlouhý, tak jsem si řekla, že vyhledávat ty předešlí kapitoli nechci... 25

    Příspěvek z 29. prosince 2010 ve 14:29.
    makyshek v něm napsal:

    Reakce na ashley_tisdale30:

    no,zrovna jsem to chtěla napsat,předběhla jsi mě 21