Příští týden jsme s rodiči jeli na Šutku, abych si vyzkoušela, jestli by mi to šlo. Trenéři mě chválili, že mi to jde, hlavně trenér Jirka. Rodiče měli hroznou radost, jak mi to jde, že konečně našli sport, který mi jde. Každopádně mě to nebavilo, ale bála jsem se to říct rodičům, aby nebyli zklamaní. Hlavně: táta to zaplatil na celý půlrok. Dala jsem tomu alespoň šanci, abych u toho vydržela. 

Začala jsem jezdit na závody, do různých měst a zlepšovala jsem se. Byla jsem hrozně šťastná, že mi to tak jde, no a začalo mě to bavit.Teď už plavu rok a mám asi šest diplomů. Mám tam hodně kamarádek a jsem ráda, že jsem to nevzdala a dala tomu šanci. Ale něco mě přece jen trápilo.

Jednou jsem o tom povídala své BFF a slyšeli to kluci. Jaroslav, největší frajírek třídy, se začal smát a řekl svým kámošům, co dělám za sport. Ti se taky začali smát a řekli mi, že takovou blbost dokáže i malý dítě. Já jsem jim vysvětlila, že každý sport je něčím těžký a nemusí se posmívat, když ho ani nezkusili. Každopádně Jaroslav to příští den přestal řešit a tím pádem i ostatní kluci. 

Chtěla jsem říct, že ať už děláte šerm, tenis nebo basket a někdo vám tvrdí, jak je to snadné, vysvětlete mu to, že když to nezkusil, nemůže soudit. Jsem opravdu šťastná za ten sport a chci vám poděkovat, že jste si článek přečetli.