Ahoj, jmenuji se Ash! Jsem vlk. Když jsem byl ještě jako malý poprvé u řeky, byla zrovna zima. Řeka byla zamrzlá a mě zajímalo, jaké to je stát na ledu. Rozběhl jsem se směrem k zamrzlé řece, ale najednou jsem cítil, jak mě někdo zvedá. Byla to má matka. Pustila mě a řekla: „Ashi, ještě jednou se přiblížíš k Merlinově řece, tak...“ Dál už jsem ji neposlouchal. Merlinova řeka říkala? To už jsem někde slyšel, pomyslel jsem si.

Už vím! Vztahuje se k tomu taková legenda. Praví, že dávno zde žil vlk jménem Merlin. Lidé z okolí ho ale neměli rádi, spíš ho úplně nenáviděli. Rozhodli se, že Merlina chytí a zabijí ho. Bohužel se jim to podařilo. Vzali Merlina a hodili ho do ledové rozbouřené řeky. Snažil se plavat, ale proud byl tak silný, že to nezvládl a utopil se. Teď je Merlin něco jako takový bůh vlků. Jakmile vlk dosáhne 1 roku, musí každý rok vždy při úplňku chodit do vesnice klanět se Merlinově soše, která se tu sama vybudovala po je smrti. Někteří vlci říkají, že tu sochu postavili lidé z vesnice jako znak lovectví, ale Mia – naše velitelka – říká, že takovéto výmysly jsou k Merlinovi neuctivé a nebudou tolerovány.

Před několika dny jsem oslavil 1 rok a zrovna dnes je úplněk. Určitě už víte, co bude následovat. Dnes jdu poprvé k Merlinově soše! Jakmile se začalo stmívat, Mia zavelela a vlci se začali rovnat do řady. Jediní, kteří nešli, byli vlci pod jeden rok a jejich matky. Stoupl jsem si za mámu, ale ta mě odstrčila. Nechápal jsem proč. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pochopil to. Máme se stavět do řady podle věku. Postavil jsem se tedy za vlky s jedním rokem. Stál jsem za vlčicí jménem Elli. Mám ji rád, je to dobrá kamarádka. Pak už se šlo k soše.

První běžela Mia a poslední jsem běžel já, protože jsem tam byl nejmladší. Pobíhali jsme kolem řeky a já si vzpomněl, že pořád ještě nevím, jaké je stát na ledu. Tajně jsem se tedy oddělil od skupiny. Došel jsem k řece a zadíval se na led. Viděl jsem svůj odraz. Pak už jsem si stoupl na led. Byl to zvláštní pocit. Měl jsem úplně mokré tlapky, jak ten led tál. No jo, led začal tát! Než jsem stačil cokoliv udělat, led se ulomil a já plavat na kousku kry! Začal jsem panikařit. Nevěděl jsem, kam kra plave. Po chvilce jsem si uvědomil, že nemůžu udělat nic, vůbec nic. Byl jsem unavený, tak jsem si lehl a s pocitem viny usnul.

Ash (nalevo) a Elli (napravo) - AI obrázek

V noci byla řeka velmi rozbouřená. Vplul jsem do jeskyně. V ní byly máma, Mia a Elli jako duchové.
Přiletěla za mnou máma a řekla: „Ty jsi mě neposlouchal? Vždyť jsem ti říkala, ať tam nechodíš!“
Pak přilétla Mia a povídala: „To je k Merlinovi neuctivé, to se nebude tolerovat!“
Poslední na řadě byla Elli a vzlykala: „Byl jsi můj nejlepší kamarád a takhle jsi mě zradil!“ Pocit viny se ještě víc a víc prohluboval. Nechtěl jsem se vracet, všichni by na mě byli naštvaní a možná by mě i vyhodili ze smečky.

Najednou jsem se probudil. Kra narazila do pevniny. Skočil jsem na břeh a rozhodl se prozkoumat okolí. Zavyl jsem, jestli nejsou v okolí další vlci, ale odpovědi jsem se nedočkal. Zpoza keře přede mě vyskočila liška.
„Ahoj, jsem liška Sky,“ řekla.
„Ahoj, já jsem Ash,“ odpověděl jsem jí.
„Jestli chceš, budu tvá kamarádka,“ nabídla se Sky.
„Tak jo,“ byl jsem rád, že alespoň nebudu sám.
„Pojď za mnou. Ukážu ti svoji noru,“ řekla Sky a rozběhla se.
Běžel jsem za ní. Utíkali jsme kolem velkého kopce, kolem jezírka a aleje, až jsme doběhli ke Skyině noře. Vešel jsem dovnitř. Moje nová kamarádka mi ukázala hlavní místnost a další dva pokoje. V jednom spí ona a v tom druhém budu spát já.

„Mám celkem hlad,“ řekla.
„To já taky,“ odpověděl jsem.
„Půjdu se podívat, jestli nemám něco na zub,“ a odešla.
Po chvilce se vrátila s tím, že žádné jídlo nemá a musíme na lov.
„Alespoň si prohlédneš okolí,“ povídala.

Byli jsme úspěšní. Ulovili jsme dva vrabce a jednoho zajíce. Najedli jsme se a já dostal žízeň. Šel jsem se tedy napít k jezírku.
„To jezírko tu musel přeci někdo vybudovat,“ pověděl jsem.
„Dříve tu žili lidé, ale kvůli vlkům to tu museli opustit. Odpluli na loďkách po řece. Od té doby už tu žádní lidé nežijí. Jednou sem připlaval po řece vlk a říkal, že ho vyhnali lidé,“ řekla Sky.
To mi připomnělo legendu o Merlinovi, ale Merlin se přeci utopil, takže to nemohl být on.

Sky (nalevo) a Merlin (napravo) - AI obrázek

Druhý den jsem se zeptal Sky, jestli ví, kde ten vlk žije.
„Po lidech tu zůstala malá chatka, myslím, že žije tam,“ řekla.
„Půjdeme se tam podívat,“ odpověděl jsem.
„To určitě nepůjde!“
„Proč ne?“
„Les dělí řeka na dvě části – východní a západní. Musel bys přeskákat po kamenech na druhou stranu, a to je dost nebezpečné.“
Určitě to není tak nebezpečné, jak se zdá, pomyslel jsem si.

Ještě ten večer jsem se tajně odplížil z nory, když Sky spala, a pelášil k řece. Přeskákat kameny nebylo těžké, jen zdlouhavé. Když už jsem byl na druhé straně, uviděl jsem takové šedé kolečko a uprostřed něj maso. Mňam, jídlo! Přišel jsem blíže ke kolečku a dotkl se masa tlapkou. V tu ránu se kolečko zaklaplo. Cítil jsem jen bolest a nic jiného. Nemohl jsem se hnout. Vyčerpáním jsem padl na zem a usnul.

Když jsem se probudil, ležel jsem na dřevěné podlaze. Nade mnou stál nějaký vlk. Jeho pach jsem znal, ale nepamatoval jsem si odkud.
Najednou řekl: „Není to až tak zlé.“
Povídám: „Kdo jsi?“
Odpověděl mi: „Jmenuji se Merlin.“
„Cože!? Vždyť si zemřel!“
„Co to tu plácáš za nesmysly? Jak mě vůbec můžeš znát?“
„Jsi vlk z legendy, vybudoval jsi sochu... ty to nevíš?“
„Já? Vybudovat sochu? To vlci neumí.“
„Vždyť...“
„A kdo jsi vlastně ty?“ přerušil mě.
„Jsem Ash,“ odpověděl jsem.
„Ash? Můj syn se jmenoval Ash, ale pak... strašně mi chybí.“
„Já ale žádného tátu nemám. Počkat, ty chceš říct, že jsi můj táta?!“
„Už to tak asi bude.“
Nevěřil jsem vlastním uším. Můj táta je vlčí bůh? Ale proč mi to máma tajila? Tady něco nehraje! Raději odtud zmizím, co když je to taky jen sen. Určitě je to jen sen.
„Musím už jít!“
„Vrať se brzy! Čekám tu na tebe!“

Rychle jsem zmizel. Utíkal jsem, co mi síly stačily, abych se dostal domů. Cestou jsem ale uviděl dalšího vlka. Přiblížil jsme se a... to je přeci Elli! Co tu ale dělá?
„Ahoj, Ashi!“
„Umm... ahoj? Co tu děláš?“
„Rozhodla jsem se tě najít. Nemůžu si bez tebe představit svět.“
„Ty na mě nejsi naštvaná?“
„Samozřejmě, že na tebe nejsem naštvaná, ale ostatní vlci ano. Tvá máma zuří a Miu jsem nikdy takhle naštvanou neviděla.“
„Ukážu ti noru, ano?“
„Ano.“

Utíkali jsme spolu do nory. Později jsem představil Elli Sky.
„No dobře, Elli může zůstat, ale jen pod jednou podmínkou – bude spát s tebou v pokoji.“
Oba jsme souhlasili. Každý večer před spaním jsme si povídali. Postupem času jsem se do ní zamiloval. A ona do mě možná taky. Ale na tohle teď není čas. Musel jsem ještě vyřešit jednu věc – proč máma přede mnou tajila, že Merlin je můj otec?

Opět jsem se vydal za Merlinem. Když jsem přišel, on už věděl, proč tam jsem.
„Věděl jsem, že přijdeš. Jistě máš spoustu otázek, na které potřebuješ znát odpověď.“
„Proč se tajilo, že jsi můj táta?“
„To nevím, ale já se zase zeptám tebe. K čemu to potřebuješ vědět? Změní to nějak tvůj život? Ne. Změní to život někoho jiného? Ne. Víš, musíš se naučit, že ne na všechno musíš znát odpověď. Vím, jak jsi se životem tady spokojený, tak proč ho chceš měnit? Máš tu kamarádku, lásku a mně. Nemáš tu žádné nepřátele. Buď šťastný s tím, co máš.“
„Děkuji, tati,“ poděkoval jsem a odešel.

Táta mi otevřel oči. Nemusím mít všechno, stačí něco, a to něco já mám. Sice nevím, jak to všechno věděl, ale to nevadí. Teď musím jen Elli vyznat lásku a můj život bude perfektní.

Přišel jsem domů a zamířil za ní.
„Elli?“
„No?“
„Musím ti něco říct.“
„Já taky.“
„Dobře, tak to řekněme zároveň, ano?“
„Ano.“
„Tak na tři. Jedna, dva, tři.“
Oba dva jsme naráz zakřičeli: „Miluji tě!“

A pak byla svatba. Narodilo se nám vlče, ale o tom třeba někdy jindy. Hlavní pointa tohoto příběhu je, že nemusíte mít všechno, stačí něco.

Na závěr chci jen říct, že pokud se vám příběh líbil, budu rád, pokud ho ohodnotíte všemi pěti tlapkami. Příběh mi trvalo vymyslet cca rok.