Výskyt počítačů, záznamová média s nimi spojená a internet
Počítače všeobecně určitě nebyly tak rozšířené, jako je tomu dnes. Postupem času sice přibývalo domácností, které počítač měly a používaly, nicméně šlo v podstatě jen o počítač stolní. Počítač byl využíván zejména pro práci, podobně to platilo i o internetu. Zdaleka ne každá domácnost, která vlastnila počítač, měla zároveň přístup k internetu. Možnost připojení k internetu nebyla technicky ani zdaleka taková, jako je dnes, internetové připojení bylo také zpravidla mnohem pomalejší a cena za používání internetu také nebyla úplně nejmenší. Časté bylo připojení na internet přes pevnou linku. Na počítačích byl nejčastěji operační systém Windows XP od Microsoftu, vydaný koncem roku 2001, který se zároveň na dlouhá léta stal nejvíce používaným. V roce 2000 sice ještě vyšel operační systém ME ((Millennium Edition), který se však netěšil velké oblibě, proto byl celkem záhy nahrazen výše uvedeným operačním systémem. Pro úplnost ještě můžeme uvést, že před ním byly na počítačích operační systémy Windows 98 a Windows 95, podle let, kdy byly uvedeny na trh. Oproti dnešním běžným počítačům ty starší pracovaly trochu s jinou technologií. Počítače byly hodně velikostně rozměrné, zabraly skoro celý stůl a byly také hodně těžké, obrazovka (monitor) počítače byl také typicky protáhlý dozadu. Tyto monitory jsou známé také pod zkratkou CRT – obrazovka je dá se říci velkou elektronkou. Jedná se o vzduchoprázdnou baňku, která je na jedné straně rozšířená do plochy obrazovky (anoda) a na druhém konci je úzká válcová část s elektronovým dělem (katoda). Na vnitřní straně obrazovky (anodě) je nanesen luminofor – jde o látku na bázi fosforu a rozsvítí se vždy s dopadem elektronového paprsku. Luminofor není nanesen na displeji rovnoměrně. Výsledný obraz je poskládán ze spousty postupně rozsvícených a pomalu zhasínajících se bodů.
Operační systém Windows XP ve stolním PC
Hry a některé další věci byly v té době na cédéčkách, tehdy běžně známých jako CD-ROM. Jde vlastně o optické záznamové médium, vzhledově se nijak nelišící od klasického audio CD, ale s tím rozdílem, že je uzpůsobeno k ukládání a následně čtení počítačově čitelných dat. Data jsou zpravidla ukládána do jedné dlouhé spirály, je zde tedy jakási podobnost s gramofonovou deskou. Záznam je pouze jednostranný a toto médium je nepřepisovatelné. Kromě jiného byla také dostupná média umožňující vlastní záznam, označována anglickou zkratkou CD-R. Data jsou ukládána ve spirálovité stopě, která začíná u středu disku. Záznam se ukládá pomocí změn odrazivosti reflexního média, což se děje v mechanikách umožňující tento zápis, hovorově známých jako vypalovačky. Tato média nešla přepsat dalším záznamem, k tomuto účelu bylo zapotřebí užít médium označované jako CD-RW, které toto umožňovalo a které mělo též trochu jiné charakteristiky než výše uvedené.
Typický monitor počítače
Neměli bychom opomenout ani používání disket, které se hojně využívaly zejména na konci minulého století, ale stále ještě celkem běžně i krátce po roce 2000. Běžný stolní počítač tak byl vybaven i mechanikou pro práci s disketami. Disketa slouží zejména k ukládání (zálohování) a přenášení elektronických dat. Mechaniky a i samotné diskety byly poměrně levné, což způsobilo jejich celkem velké rozšíření a používání, nicméně mezi nevýhody oproti výše uvedeným médiím patřila určitě poměrně malá kapacita, také malá rychlost, nízká životnost spojená s poměrně snadným možným poškozením diskety a tím i samotného záznamu. Záznam mohl být poškozen i magnetickým polem (přiblížením k magnetu). Disketa sestává z plastového obalu a vnitřního nosiče s magnetickou vrstvou, kde se uvnitř plastového obalu nachází výstelka, jejíž funkcí je ochrana magnetické vrstvy proti poškrábání.
S disketami se dnes už můžete setkat jen velmi zřídka. Zajímavostí ovšem může být, že její symbol se dodnes používá jako odkaz na ukládání souboru.
Typická disketa a počítačové cédéčko - CD-R
Jak už jsme zmínili, na počítačích bylo samozřejmě už v té době možné hrát různé hry, ať už zakoupené nebo ty, které nabízel ve své nabídce i tento operační systém (některé hry byly k dispozici i v předešlé verzi operačního systému Windows). Tam však nabídka nebyla nikterak velká, ale na tehdejší dobu to asi celkem i stačilo. Už v té době bylo možné některé hry hrát s reálným hráčem přes internet, avšak hledání nebylo tak snadné jako dnes, protože, jak už jsme zmínili, zdaleka ne každý měl přístup k internetu. Z toho důvodu hledání vhodného protihráče trvalo často dlouhou dobu a někdy se dokonce nezdařilo a muselo se opakovat někdy později. Pokud jste tedy nechtěli čekat, neměli jste nějaké vlastní hry či jste nebyli připojeni vůbec k internetu, mohli jste si zahrát zhruba tak čtyři nebo pět her, které byly v tehdejší nabídce. A jelikož i na Alíkovi je sekce Hry hodně oblíbená, tak si tyto hry představíme trošku víc.
Jednou z her byla hra zvaná Pinball. Hra začíná tím, že je potřeba vystřelit kuličku, čímž ji dostanete do víru hracího stolu. Zde potom putuje vlastní energií, odráží se od různých součástí a získáváte tím body do celkového hodnocení. Jakmile kulička ztratí energii a začne být stahovaná gravitací dolů, začíná váš úkol. Nesmíte ji nechat propadnout zpět do zásobníku, ale musíte ji odrazit zpět do herního pole pomocí klapek. Jenže i mezi nimi je malá mezera, takže to není úplně snadné.
Další hrou bylo Hledání min. Cílem hry je odkrýt všechna políčka, která minu neobsahují, s tím, že po odkrytí všech políček se pak políčka s minami označí sama. Zda neodkryté políčko minu obsahuje, nebo ne, se dozvíte, když na něj klepnete levým tlačítkem myši. V případě, že políčko minu neobsahuje, objeví se číslo, které ukazuje, kolik min se celkem nachází na osmi políčkách s ním sousedících, v případě, že žádná, objeví se jen prázdné políčko. Pokud je zřejmé, že některé zatím neodkryté políčko minu obsahuje, je možné jej pro vaši přehlednost označit vlaječkou – pravým tlačítkem myši. Hru vyhrajete, jestliže se vám podaří odkrýt všechna políčka, která minu neobsahují, nebo prohrajete, jakmile odkryjete políčko obsahující minu. Zohledňuje se také čas celé hry.
V nabídce dále byly i dvě karetní hry. Pro účely těchto her se používají karty o barvách kříže, kárů, piků a srdce, vždy po 13 kartách od každé barvy, s tím, že nejnižší kartou je dvojka a nejvyšší eso, respektive číselné karty od 2 do 10 mají své hodnoty, následuje kluk (J), dáma (Q), královna či král (K) a eso (A). Jednou z takových her bylo Solitaire. Jednalo se o hru pro jednoho hráče. Po pravé straně nahoře máme čtyři políčka, kam odkládáme postupně karty jednotlivých barev, a to od esa, následně dvojky až po krále. Střídají se barvy černé a červené. Dole máme 7 hromádek, kde vždy máme odkrytou jednu kartu a snažíme se je postupně seřadit dle výše uvedeného pravidla. Pokud se nám povede odstranit karty z daného políčka, můžeme založit novou řadu, a sice králem/královnou a jestliže můžeme zařadit do jiné řady odkrytou kartu, tak tak učiníme a následně si odkryjeme další kartu z dané hromádky. Nahoře po levé straně ještě máme balíček karet, ze kterého postupně můžeme odebírat karty – pokud danou kartu využijeme, tak si ji odebereme, pokud ne, tak bereme dál, až dojdeme na konec balíčku a začínáme zase brát od začátku, až postupem času využijeme i zbývající nabízené karty. Myšlenka hry je poměrně jednoduchá, ovšem u této hry jste klidně mohli strávit celý den, protože na druhou stranu bylo někdy náročné dané karty dle pravidel seřadit. Solitaire si můžete zahrát i tady na Alíkovi ve hrách.
Další (a zřejmě poslední) z karetních her byla hra s názvem Srdce. U této hry byla buď možnost ji hrát se skutečným spoluhráčem, který měl připojení k internetu, nebo i bez připojení na internet, zpravidla ve 4 hráčích, respektive vy a počítač za ostatní hráče. Cílem této hry je na konci nasbírat co nejméně bodů - hraje se, dokud někdo ze hráčů nezíská 100 či více bodů a při rovnosti bodů vyhrávají všichni, hra tedy mohla mít klidně i třeba 3 vítěze, přičemž se máte vyhýbat braní zdvihů, které obsahují srdcové karty nebo pikovou dámu (Q). Za každou srdcovou kartu se přičítá na konci po jednom bodě a za pikovou dámu rovných 13 bodů, přičemž každý hráč obdrží právě 13 karet a maximum trestných bodů bylo tedy 26. Na začátku hry si ještě hráči mezi sebou vymění 3 libovolně zvolené karty, zde je výhodné zbavit se vysokých karet; při čtvrté, osmé, atd. hře se žádné karty nepředávají, neboť ji začínáte vy vynesením křížové dvojky. Hru začíná hráč, který má křížovou dvojku, tím, že ji vynese, a ostatní přidávají též karty dané barvy – kdo vynese nejvyšší kartu, ten bere všechny 4 karty, tzv. zdvih, přičemž pokud tam není žádná srdcová karta nebo piková dáma, tak se žádné trestné body nepočítají. Následně pokračuje hráč, který bral poslední zdvih, vynesením libovolné další karty. Pokud danou kartu nemáte, můžete přihodit jakoukoli jinou kartu, kterou máte – hodí se zbavit se opět těch nejvyšších. Pokud kartu dané barvy máte, musíte ji přihodit, tzv. ctít danou barvu. Výhodné je zbavit se vysokých karet na začátku hry, kdy je pravděpodobné, že ostatní mají též karty dané barvy a budou muset jimi hrát. Srdcové karty mají omezení, že pokud se s nimi nehrálo předtím, nejde je vynést, musíte vynést jinou kartu, pokud ji máte, a rovněž s nimi nemůžete hrát během první hry (u první hry to platí i pro pikovou dámu, jinak ji pak klidně přihodit můžete). Piková dáma má v této hře tedy postavení jakéhosi černého Petra, neboť za ni získáváte nejvíce bodů, rovných 13, kdežto za srdcovou kartu pouze po jednom bodě. Je tedy potřeba dávat velký pozor, jestli už byla odehrána, a pokud máte možnost, tak se zbavit pikového krále nebo esa, kde pak musíte daný zdvih vzít vy. Při hře se běžně snažíte o to, nebrat zdvihy, které obsahují nějakou bodovanou kartu. Pokud však máte k dispozici karty vysoké hodnoty, zejména srdcové nebo pikové, můžete se pokusit hrát tzv. čistou hru, kde pokud se vám podaří získat všechny bodované karty, tedy 13 srdcových a 1 pikovou dámu, tak získáte 0 bodů a všichni ostatní získávají po 26 bodech, nebo pokud máte dojem, že se někdo o tuto hru pokouší, tak se můžete pokusit vzít nějaký zdvih s bodovanou kartou, a tím mu v této hře zabránit. Tato hra je jinak tedy poměrně jednoduchá a časově také poměrně nenáročná, ale ohledně vhodně zvolené strategie hry také nějakou míru přemýšlení vyžaduje.
Hry ve Windows XP - Hledání min, Pinball, Solitaire, Srdce
Záznam a reprodukce hudby
Audio CD
V této oblasti začal probíhat přechod od analogových záznamových médií (magnetofonová kazeta) k digitálním, ve větší míře se začala objevovat cédéčka – kompaktní disky (compact disc, odtud běžně užívaná zkratka CD, které může mít více významů, pro tyto účely se zaměříme na audio CD). Co to vlastně ten kompaktní disk je a jakým způsobem pracuje? Data jsou v tomto případě uložena do takzvaných stop ve spirále začínající ve středu média, rozvíjející se až k jeho okraji, je tu tedy jistá podobnost s gramofonovými deskami. Pro čtení takto uložené informace se pak užívá laserové světlo o určité délce a disk se při přehrávání točí, po přehrání se točit přestane. Záznam je pouze jednostranný, ukládá se tedy jen na jednu stranu disku. I v případě cédeček můžete přetáčet, respektive by se asi lépe hodilo říci přeskakovat, z písničky na písničku, kde je výhoda, že toto přetočení bylo zpravidla rychlejší než třeba u kazety. Cédéčka se přehrávala v CD přehrávačích a nebo v diskmanech, což je přenosné zařízení pro přehrávání tohoto typu média s pomocí sluchátek. Oproti klasickým magnetofonovým kazetám měla cédéčka výhodu zejména v tom, že poslech z nich byl komfortnější a lepší, neboť se podařilo odstranit typický šum, který byl skoro neodmyslitelně spjatý s přehráváním audiokazet. I u cédéček se však postupem času opakovaným přehráváním kvalita záznamu zhoršovala, také vyžadují poměrně šetrnou manipulaci a je třeba dávat pozor, aby se nepoškrábala, což mělo za následek zhoršení nebo v krajním případě i zničení záznamu na daném poškozením místě, případně i na celém cédéčku, podobně, když jste cédéčko upustili na zem. Cédéčka pro záznam hudby se používají i dnes, stejně tak radiomagnetofony podporující přehrávání cédeček jsou stále celkem běžně k zakoupení, na druhou stranu i cédéčka jsou do jisté míry nahrazována jinými formáty a asi je pravda, že nejsou tak využívána jako v dřívější době, kdy moc jiných možností poslechu hudby nebylo.
Magnetofonové kazety
I přes postupný vzestup používání cédéček se stále v celkem hojné míře využívaly i magnetofonové kazety, a to jak pro záznam originálních nahrávek, tak pro možnost vlastního nahrávání, ale třeba i jako prostředek reklamního sdělení. Pro zajímavost můžeme uvést, že originálně pořízené nahrávky bylo v přechodnou dobu možné zakoupit jak na cédéčkách, tak i na magnetofonových kazetách (na obrázku můžete vidět CD i kazetu Toma a Jerryho), takže si každý mohl vybrat dle svých preferencí, avšak postupně naprostá většina originálních nahrávek vycházela jen na cédéčkách a na kazetách už ne. Standardní radiomagnetofon proto v té době podporoval poslech rozhlasu a přehrávání magnetofonových kazet spolu s přehráváním CD. Podobně jako kapesní přehrávače cédéček bylo možno pořídit i kapesní přehrávače kazet, běžně známých jako walkmany (přestože je nutno podotknout, že oficiálně walkmany vyráběla pouze společnost Sony) a kterých si můžete povšimnout i na obálce originálních nahrávek od Šmoulů. Pro úplnost ještě můžeme dodat, že poslech z walkmanů byl možný za pomoci sluchátek. Některé tyto přehrávače měly výhodu, že byly vybaveny univerzálním přehrávacím mechanismem - běžně se kazeta po dohrání na jedné straně musela z magnetofonu vyndat a otočit na druhou stranu, zatímco zde se po ukončení přehrávání na jedné straně začala přehrávat i druhá strana bez nutnosti vyndavání z magnetofonu, přehrávací systém se automaticky přenastavil na přehrávání z druhé strany. Současně i v průběhu přehrávání bylo možno přepnout přehrávání a automaticky se pak začala přehrávat druhá strana. Touto funkcí byla vybavena i některá autorádia. Kazety bylo možno nahrávat a přehrávat oboustranně a zaznamenával se na ně jen zvuk. Originálně nahrané kazety byly určeny jen pro přehrávání a záznam nešlo přepsat a byly i jinak chráněny proti pořizování nelegálních kopií, kdežto prázdné kazety, které též bylo možno celkem běžně zakoupit, bylo možno přepisovat novým záznamem. Prázdné kazety určené na vlastní nahrávání měly také zpravidla větší kapacitu než ty originálně nahrané. Běžné délky byly 60 minut (30 minut na jedné straně), ponejvíce však 90 minut (45 minut na každé straně), občas se ale vyskytovaly kazety i s jinou délkou nebo i s délkou 120 minut (1 hodina neboli 60 minut záznamu na jedné straně) – toto však už bylo zpravidla maximum a tyto kazety měly zpravidla tenčí pásek, proto je bylo potřeba přehrávat na dobře seřízených přehrávačích a s větší opatrností. Na prázdné kazety bylo možno nahrávat rozhlasové vysílání, vlastní záznam – pouze na přehrávačích vybavených vestavěným mikrofonem, či záznam z CD, což se může jevit zajímavě, neboť šlo o zápis z digitálního na analogové médium, přesto i sami výrobci kazet doporučovali některé své kazety pro nahrávání z CD. Princip funkce je poměrně jednoduchý – magnetofonová páska na jedné straně se pomalu přesouvá na druhou stranu, a současně dochází k nahrávání/přehrávání záznamu. Magnetofonová kazeta je na konci i na začátku vybavena zvláštní páskou, na kterou nejde nahrávat a slouží k čištění přehrávacího mechanismu přehrávačů, vlastní záznam jde nahrávat až následně.
Jak se přehrává magnetofonová kazeta se můžete podívat zde (video je bez zvuku):
Výhodou magnetofonových kazet (do příchodu CD) byla na tu dobu většinou dobrá kvalita nahrávek a především relativně jednoduchá obsluha, nevýhodou ovšem byl zpravidla tenký pásek a tím celkově větší náchylnost k poškození během nahrávání a přehrávání a zejména vyšší hladina šumu, způsobená hlavně mechanickým přesouvání pásku na druhou stranu, a tím nižší kvalita poslechu nahrávky. Výrobci se tento neduh kazet snažili postupem času více či méně úspěšně vyřešit, některé přehrávače tak byly vybaveny možností pro snížení hladiny šumu (známé jako Dolby), či různou kvalitou magnetofonových pásků – základní typ pásku byl vyráběn z oxidu železitého, který byl zároveň i nejběžněji používaným a pro běžné nahrávání i přehrávání relativně postačoval (kazety na nahrávání s tímto typem pásku jsou označovány jako Normal/Typ I). Lepší kvalitu záznamu a poslechu s menším šumem pak poskytoval pásek vyrobený z oxidu chromičitého, kazety s tímto typem pásku bylo tedy vhodné použít pro nějaké vzácnější nahrávky, nicméně ty byly zpravidla méně dostupné a cenově byly taktéž dražší a zpravidla je také z důvodu rizika poškození pásku díky trochu jiné technologii nešlo přehrávat v každém přehrávači (nesly označení Typ II/chromdioxid super či chrome, viz obrázek s kazetami, v současné době už se nevyrábějí). Dnes na kazetách hudební produkce u nás sice prakticky nevychází, ale v některých zemích zažívají jakousi renesanci; radiomagnetofony podporující jejich přehrávání už také ani zdaleka nepatří k běžnému sortimentu, avšak stále někteří výrobci jejich přehrávání podporují, někdy dokonce i spolu se současnými technologiemi; prázdné magnetofonové kazety lze stále také ve velmi omezeném sortimentu zakoupit.
Různé originální i neoriginální magnetofonové kazety a kapesní přehrávače kazet (walkmany)
Na originálních kazetách vycházely například pro děti různé pohádky, Tom a Jerry, hodně oblíbené byly také písničky Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka z televizního pořadu Hodina zpěvu a podobně populární byly na přelomu století rovněž i písničky vytvořené pro Šmouly, kde kazety s jejich nahrávkami byly většinou v typickém modrém obalu (viz obrázek). Jak už jsme zmínili, naprostá většina vycházela zároveň i na CD.
Písničku od Šmoulů věnovanou přelomu 20. a 21. století si můžete poslechnout zde (video je se zvukem):
