Byl jednou jeden chlapec a jmenoval se Jonáš. Bylo mu 11 let, měl černé vlasy a zelené oči. Miloval vlaky, a proto se často pohyboval na nádraží ve Zlatosluncích. Bydlel se svou maminkou v malém dřevěném domku a chodil do základní školy, do 6. třídy. Jeho nejlepší kamarádka se jmenovala Yena.
Jednou takhle si šel Jonáš s Yenou po obědě ze školy a Jonáše napadlo, že by spolu mohli zajít na horkou bílou čokoládu na nádraží. Yeně se tenhle nápad zalíbil, tak oba zavolali svým rodičům, aby věděli, že se trochu zdrží. Šli pěšky, až došli na nádraží. Rovnou si to namířili do malé kavárničky, jenže tu se Jonáš pozastavil a všiml si pána nesoucího podivnou tašku. Byla celá černá a z ní čouhal ještě podivnější předmět.
Oba začali být velmi zvědaví a chtěli vědět, co se nachází uvnitř. Přiblížili se tedy k pánovi a Jonáš se hned za taškou natahoval, což neměl dělat, protože si toho pán všiml, zamračil se a nahlas zakřičel: „Ochranka, prosím,“ a tak vyhodili Jonáše s Yenou na ulici.
Jenže to si ti dva nenechali líbit a ihned se vrátili dovnitř do nádražní budovy. Pán se však mezitím vydal s taškou na nástupiště, takže nejdřív nevěděli, kde je. Po chvilce uvažování, kam by se měli vydat hledat, se oba rozběhli na 1. nástupiště. A měli štěstí, viděli, jak pán nastupuje do vlaku a že průvodčí už za ním chce zavřít dveře. Bez jakéhokoliv zaváhání naskočili do vlaku. Neuvědomili si ale, že nemají lístky, ani to, že je to rychlík, který je odveze kdoví kam.
Sedli si na první volná sedadla, která našli, a rozhlédli se okolo sebe. Yena se zeptala Jonáše: „Vidíš toho pána s taškou?“ „Ano, támhle je,“ odpověděl Jonáš. Potom si spolu chvilku povídali, když vtom najednou Yena uviděla průvodčího, jak kontroluje jízdenky. „Co budeme dělat“? zeptala se. „Rychle, honem, schováme se pod sedadla,“ odpověděl Jonáš. Rychle se schovali a doufali, že si jich nikdo nevšimne.
Průvodčí odešel a oni zase mohli vylézt. Když vylezli, všimli si, že pán není na svém místě, ale taška leží sama na zemi. „Myslíš na to, na co myslím já?“ zeptala se Yena. „Myslím, že ano,“ odpověděl Jonáš. „Tak pojďme!“ řekla Yena. Rychle se běželi podívat, co v té tašce je, a zjistili, že tam je kouzelnický klobouk a hůlka. Jonáš si začal dělat legraci z toho, že si starý pán hraje na kouzelníka a hned začal říkat všelijaká zaříkávadla a mávat při tom hůlkou. Yena mu řekla, ať to přestane dělat, jenže neposlechl. A najednou se hůlka zatřpytila a všude ve vlaku byl zničehonic sníh.
Jonáš se lekl a začal přemýšlet, co budou dělat, snažil se říkat různé nesmysly, aby kouzlo přestalo fungovat, ale nic nepomáhalo. Jenom to bylo čím dál tím horším. Yena se na to nemohla už dál dívat a snažila se Jonášovi vytrhnout hůlku z ruky, on ji ale držel tak pevně, že najednou praskla. Kouzlo v tu chvíli sice zmizelo, ale věděli, že kouzelník nebude rád, až uvidí svou hůlku zlomenou. Proto dali zlomenou hůlku zpět do tašky a domluvili se, že na další zastávce vystoupí.
Když Yena a Jonášem vystoupili, šli si rychle koupit jízdenky na cestu zpět, protože byli strašně daleko a pěšky by nedošli. Mezitím se taškový pán vrátil zpět na své místo ve vlaku a podíval se do své tašky. Najednou se zhrozil. Viděl svoji hůlku rozlomenou na dvě poloviny. Byl smutný, protože ten den měl mít kouzelnické vystoupení pro děti v Petrklíčích. Nevěděl, co má dělat, ale řekl si, že tam přesto dojede a bude aspoň vytahovat králíka z klobouku.
Když už také vystoupil, měl ještě hodně času a taky měl hlad, tak se vydal do obchodu. Jak tak procházel regály s jídlem a vybíral si, co dobrého by si dal, uviděl najednou lepicí pásku. Řekl si, že by mohl udělat dobrý skutek, a tak vymyslel, že najde regál, do kterého ta páska patří, a vrátí ji tam.
Po chvilce hledání ho našel. Jenže potom mu docvaklo, co by s ní vlastně mohl udělat. Mohl by se pokusit svoji hůlku slepit a opravit! Nakonec se vykašlal na jídlo a lepicí pásku si koupil. Hned, jak vyšel z obchodu, chvátal k nejbližší lavičce. Vzal dva kusy hůlky, potom pásku a začal ji obmotávat kolem polorozpadlé hůlky.
Nakonec vzal klíč a pásku odřízl. Použil klíč, protože u sebe neměl nic lepšího. Potom zkusil udělat jeden trik a fungovalo to! Došel do divadla, kde měl mít představení a děti ho už nedočkavě vyhlížely. Nakonec hůlka fungovala a představení dobře dopadlo...
Yena se po nákupu zpátečních jízdenek podívala na mobil a zjistila, že jí máma už třikrát volala. Ihned jí zavolala zpátky. Její máma byla velmi naštvaná a chtěla, aby přišla co nejdříve domů. Jonáš se proto taky radši podíval na svůj mobil a byl na tom se zmeškanými hovory ještě hůř. Měl jich totiž pět. Rychle své mamince taky zavolal a pokusil se vymluvit na to, že měl vypnuté vyzvánění, měl asi vážně štěstí, protože se mu to povedlo. Taky mu máma ale řekla, ať jde co nejdříve domů.
Když už konečně dojeli zpátky na nádraží ve Zlatosluncích, běželi, aby chytli co nejrychleji autobus. Každý došel domů a na oba dva už čekala jejich máma před dveřmi. Dostali pěkně za uši, ale aspoň jim ten výlet stál za to. 
Doufám, že se vám příběh líbil, příště se snad zase potkáme u jiného článku! 
