Kaina se rychle probudila. Byla ještě tma a její bratr spal. Na tomhle ostrově ztroskotali tak před třemi dny, ale líbilo se jim tu. Teda až do té doby, co zešílela místní zvířata. Začalo to tím, že mnohem více útočila, a potom už se nebála jít ani do vesnic, které vlastně také nebyly úplně normální. Kaina se postavila a zatřásla s Anakem. Anak se nejspíš lekl, jelikož hned, jak se ho dotkla, vyskočil. „Musíme jít,“ řekla.

Anak po cestě vypadal, jako kdyby spal, a tak se na chvíli zastavili. „Ale jen na chvíli,“ řekla Kaina. Sama by ale také nejraději ještě spala.

Sourozenci celý den jen prozkoumávali les, ale jakmile začalo zapadat slunce, rozhodli se, že zkusí najít něco lepšího na spaní. „Něco mám,“ zavolal Anak a Kaina se rychle běžela podívat. „Já nevím,“ řekla. „Vypadá to jako něčí nora.“ Anak se zatvářil zklamaně a řekl: „Ale už je stejně tma a nic jiného v té tmě nenajdeme.“ Kaina musela uznat, že má pravdu, a zkusila se podívat dovnitř. Uvnitř bylo větší světlo než venku, což Kaina nechápala. Potom si všimla postavy, která se na ni dívala. „Kdo jsi?“ zeptala se, a postava odpověděla: „Airika.“

Všichni tři si celou noc povídali o ostrově a o tom, proč jsou zvířata tak šílená. Kaina se dozvěděla, že zvířata vycítila, že se blíží výbuch sopky, a bojí se. Kaina se zeptala, jestli teda všichni nezemřou, když má vybouchnout sopka. Airika jim prozradila, že ten, kdo je na ostrově, je nesmrtelný, včetně zvířat, která o tom ale nevědí. „Tak tu sopku zastavíme,“ řekl Anak. „To nejde. Všichni, co to zkusili, už se nevrátili,“ řekla Aitika.

Pozdě v noci všichni kromě Anaka usnuli. Anak přemýšlel, jak výbuch sopky zastavit nebo urychlit. Kdyby sopka nemohla vybuchnout, zvířata by se uklidnila. Ale i kdyby to jen urychlili, tak by sopka vybouchla, všichni by byli v pořádku a byl by klid.

Ráno se společně vydali na cestu k sopce. Když byli už tak dvě hodiny cesty od jejich nory, našla Airika na zemi kámen. „Co se děje?“ ptal se Anak. „Nevím, vypadá to jako výbušný kámen,“ řekla a dala si kámen do kapsy. „K čemu nám bude?“ zeptal se pochybovačně Anak. Kaina hned odpověděla: „Abychom ti měli jak urazit tu tvoji palici.“ I když to neřekla naštvaně a neposmívala se, byl Anak po zbytek cesty ticho.

Večer se Kaina zeptala, zda by sopka vybuchla, kdyby do ní hodili výbušný kámen. „Nevím, ještě nikdo to nezkoušel... ale mohla by,“ odpověděla Aitika. Anak, který po celou dobu mlčel, řekl: „Tak ho tam hodíme my!“ A tím jejich konverzace skončila.

Ráno pršelo, což jim cestu nijak neusnadnilo. Navíc už vyšli z lesa, který by je chránil před studeným deštěm. „Mně je zima,“ stěžoval si Anak. Jeho slovům však nikdo nevěnoval pozornost, protože zima byla všem. Během cesty si Kaina uvědomila, že od té doby, co je na ostrově, nejedla, a stále nemá hlad. „Airiko?“ zeptala se. „Proč ještě nemáme hlad, i když jsme na ostrově nic nejedli?“ Airika se jen usmála a řekla: „Zkus hádat.“ „Ale já opravdu nevím,“ naléhala Kaina. „No... tím, že jsou tu všichni nesmrtelní,“ začala Airika, „tak nikdo nemá hlad, protože umřít hladem tu nemůžeš. A teď už pojďte, jinak tam ani nedojdeme.“

Asi o čtyři hodiny poději došli k sopce a Airika řekla: „Někdo musí vylézt nahoru a hodit tam ten kámen.“ Anaka hned vyškrtla, jelikož neměl zrovna super kondici. Teď se muselo rozhodnout mezi Airikou a Kainou. Nakonec se Kaina sama nabídla a lezla tak rychle, že byla během chvíle nahoře. Hodila kámen dovnitř a rychle slézala zase dolů.

Najednou se ozvala hrozná rána, všude byla láva a padalo kamení. Kaina myslela, že to nikdy neskončí. Už se neudržela a s jekotem padala dolů. Když byla kousek nad zemí, někdo ji chytil. Byl to Anak s Airikou. Hned se na ně usmála.

O chvíli později si uvědomila, že je tu najedou nějaké ticho. Výbuch skončil, zvířata se uklidnila a všichni byli v bezpečí.