Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Podivuhodná dobrodružství Punti s Pepíčkem a panem Smajlíkem

    vydáno  •  Pohádky o Alíkovi

    Určitě bádáte nad tím, kdo je ten los a odkud se vzal. To ale už po přečtení této Alíkoviny nebude problém. Záhada bude objasněna. Tak pojďme na to! ;-)

    On se zase dělá o mě článek?, © Hogo

    Nejdříve bych začal urozeným rodokmenem rodu losa Punti.

    Úplně nahoře jsou Punťovi nejstarší předkové – Babička Uganda Punťová XII. a dědeček Hroznýš Punťa XII. Jejich potomci jsou Fialka Punťová XIII. (vlevo) a ostuda rodiny Alfred Punťa XIII. (vpravo). Vedle Alfreda vidíte jakousi zvláštní postavu, to je Pepka Hrošíková, jeho manželka. Úplně dole na větvi je náš malý Los Punťa XIV. jako malé děťátko. Rodina Punťů měla jeden zvláštní znak, byla velmi stručná. To odstartoval dědeček Hroznýš, když jednou mluvil hodinu a půl v kuse na hluchou paní. Řekl, že už nebudou mluvit vůbec. Babička Fialka to potom zmírnila na to, že budou mluvit jen stručně.

    Tak to by byl rodokmen, teď přejdeme k samotnému příběhu o tom, jak Los na Alíka přišel.
    Rodina Punťů měla královské známosti, konkrétně se samotným Karlem IV, který jim dokonce dal titul za nejvýznamnější losy v ČR. Tehdy byla pro ostatní losy těžká doba, nemohli z lesů ven, protože by se na ně vrhli jezdci a probodli je kopím. Punťovi to měli úplně jinak, mohli zabíjet lovce.

    Jednou přiběhl malý Los Punťa XIV. k mamince Pepce a říká jí:
    „Maminko, já chci jít za strejdou Karlem!“
    Mamince se tento nápad moc nelíbil, ale nakonec souhlasila.
    „Tak dobře, jdi, ale vrať se za dvě hodiny!“
    „Díky, přijdu.“

    Když Punťa dorazil za Karlem, řešil tam s nějakým pánem nějakou univerzitu, či co. Když tam malý Los přišel, onen pán radši odešel a nechal Punťu s králem o samotě.
    „Co tu děláte?“ zeptal se udivený Punťa.
    „Univerzitu Karlovu, zatím ale nevypadá, že by to bylo nějak promyšlené, plány stojí za nic, musím to asi vymyslet sám. Co tu potřebuješ?“ odpověděl Karel IV. a posadil se na trůn.
    „Nic moc.“
    „Co mi chceš říct?“
    „Chci most přes řeku.“
    „To zní docela dobře, jdu napsat dopis architektovi. Ale neslibuji, že to bude hned, musím domyslet tu univerzitu!“
    „Tak se měj, ahoj.“
    „Ty taky, ahoj!“

    Když šel domů, tak ho cestou přepadlo jakési stvoření, nevěděl, kdo to je, ale vypadalo trochu jako mamka Pepka, akorát bylo fialové. Los zpanikařil a schoval se do křoví.
    „Já jsem jen hroch Pepíček, neboj se mě,“ odpovědělo to stvoření. „Jdu sem, abych ti ukázal jeden lísteček.“
    „Jaký lísteček?“ zeptal se Punťa
    „No, umíš číst?“
    „Neumím, ještě není povinné vzdělání!“
    „Dobře, nevadí, já ti to přečtu!“

    Web Alík.cz hledá nové zvířátko!

    Náš web, který již existuje přes 20 let a má v symbolu pejska Alíka, hledá nové tváře, nejlépe nějakého losa. Kdo tohle místo přijme, naučí se odpovídat do poradny a s mobilem. Pokud máte zájem, zavolejte na tohle číslo: 458 458 458.

    „Co je zavolat? Co je web?“
    „Ach, já zapomněl, že jsem v minulosti. Zavolat znamená volat si s někým na mobilu, to je taková věcička, která dokáže člověka dorozumět s někým na druhé straně, i když spolu zrovna nejsou. Web je věc na počítači, taková stránka. Ukážu ti to, jen pojď se mnou.“
    „Kam chceš jít?“
    „No přece do budoucnosti, do roku 2021. Rok, kdy už stojí Karlova univerzita nebo Karlův most. Uvidíš, je tam spousta věciček, co se ti budou líbit.“
    „Už jdu. Ale jak se tam dostaneme?“
    „Musíš šlapat na stroji času. Pojď, je to zajímavé. Vybaví se ti spousta věcí v hlavě a budeš tam mít úplné černo. Je to pecka!“
    „Dobře, tak já jdu.“

    A tak šel Punťa s hrochem Pepíčkem do stroje času, který vypadal hrozně zvláštně, asi nějak takhle:

    Stroj času

    Byla to úžasná podívaná, Punťa viděl spoustu zajímavých věcí.

    Pro představu – tohle viděl Punťa při svém letu

    Když už hodinu šlapali, tak řekl Punťa, že už nemůže a že ho bolí nohy. Pepíček tedy řekl, že si oddechneme. Bylo krátce po poledni a Punťa s Pepíčkem měli hlad, tak je napadlo si něco dát.

    Malá vsuvka:


    Tahle část naráží na stavovské povstání proti králi Ferdinandovi v roce 1547. Více zde.

    Nacházeli se v půlce 16. století, zrovna poblíž probíhalo nějaké spiknutí, tak se tam šli podívat, jestli tam nebude něco k jídlu. Když se prodrali do davu, tak tam uviděli stůl s jídlem. Punťa k němu rychle doběhl a snědl, co se dalo. Pepíček potom dojedl zbytky. Rozzuřený dav mezitím pořád skandoval něco jako „FER-DI-NAND! PRYČ-S-NÍM!“

    Když zvířátka konečně dojedla, běžela ke stroji času, ovšem stroj času už tam nebyl. Oba se vydali stroj hledat, když tu uslyšeli tiché chichotání zpoza domu. Neznělo to jako chichotání člověka, ani jako smích zvířete, musela to být tedy úplně jiná bytost. Když k ní došli, uviděli jen velkou hlavu, která byla celá žlutá a měla velké vykulené oči. Když to stvoření zvířátka uviděla, začla se trochu bát. Ovšem taky kdo by se nebál, kdyby našel vznášející se hlavu, která se ještě chichotá.

    Pan Smajlík na plátně. Úplně z něj srší blesky!

    Když je hlava uviděla, tak k nim doletěla, pokývala na ně a pronesla překvapivě hlubokým hlasem:
    „Dobrý den, já jsem pan Smajlík, rád se směji. Dříve jsem byl znám jako bezhlavý rytíř, ovšem brnění jsem si sundal a tělo jsem ztratil.“
    Pepíček se tomu začal smát a taky se představil.
    „Já jsem hroch z budoucnosti, jmenuju se Pepíček. Prej jsem hrozně vtipnej, ale nějak tomu nevěřím. Spíš hodně věcí nechápu a neumím češtinu. Tohle je můj kamarád Punťa, pro kterého jsem měl dojet do minulosti, prý je nějaký vznešený.“
    Punťa byl ale myšlenkami úplně jinde, myslel na svou maminku, na tatínka a i na Karla IV. a jeho univerzitu. Prý ta stavba stojí ještě v roce 2021. Pepíček ho však z přemýšlení vyrušil, když mu zašeptal, ať se taky představí panu Smajlíkovi. Los neváhal a představil se:
    „Já jsem Los. Jmenuji se Punťa. Moc toho nenamluvím.“

    Když se všichni představili, navrhl Pepíček, jestli pan Smajlík nechce jet s nimi do roku 2021. Pan Smajlík nadšeně souhlasil a došel si pro své věci. Nejdříve ale museli najít stroj času, který jim někdo ukradl. Běželi někam do davu, který stále ječel „FER-DI-NAND! PRYČ-S-NÍM!“, ale žádnou stopu tam nenašli. Šli tedy do ulice, kde našli pana Smajlíka, ale ani tam nic nebylo. Takhle prohledali celé město, ale stejně ho nenašli. Byli unavení a zpocení, ale po stroji času nikde ani památka. Nakonec se vrátili do té ulice, kde našli pana Smajlíka, a trošku si tam schrupli.

    Najednou se ozval hrozný kravál od hospody, kdy začal jeden opilec skákat radostí, že dostal nějaké kolo. Punťa za opilcem ihned vyběhl a vyrval mu to kolo z ruky. Potom mu to bylo líto, tak mu hodil hezký kamínek, který našel na ulici. Když měli i stroj času, tak vyrazili zase šlapat na stroji. Punťovi se ale pořád honily hlavou myšlenky na mamku a na Karla…

    Když konečně došlapali, tak vylezli ven ze stroje a co nevidí – Pravěk! Dostali se k dinosaurům uprostřed bouře, což nebylo úplně příjemné.

    Punťa, Pepíček a pan Smajlík obklopeni dinosaury.

    Všem se na tvářích uhnízdil strach, jelikož kolem nic běhali dinosauři. Nad nimi sršely blesky a nebylo se kam schovat, poblíž stál jen velký kamenný kruh. Museli tedy počkat, až se bouře přežene. Stroj času zůstal někde daleko od nich, hlídal ho brontosaurus, který teď podřimoval. Pepíček byl smutný, že jsou větší a silnější zvířata, jako je on. Punťa ale bouři moc nevnímal, spíše koukal na ty starodávné kameny, připomínaly mu spoustu věcí.

    Pan Smajlík se zatím vydal obhlédnout si půdu a stromy, které rostly opodál. Smajlíkovi blesk ublížit nemohl, jelikož už byl dávno po smrti. Jak čas plynul, tak bouřka slábla, až nakonec přestala úplně. Najednou na poli stála ještě větší spousta dinosaurů, kteří doteď byli ve svých úkrytech. Pepíček, pořád trochu vystrašený, sebral odvahu a běžel si vzít stroj času od brontosaura. Pak zavolal ostatní, ale Punťovi ani panu Smajlíkovi se domů ještě nechtělo, bylo tu spoustu věcí k vidění. Pepíček se tedy šel taky porozhlédnout kolem. Našel jednoho malého dinosauříka, který vypadal jako hroch! Docela dlouhou chvíli si s ním hrál, házel mu klacek, strašil ho a rozesmíval ho. Punťa mezitím zkoumal kameny, na každém byla spousta hezkých ornamentů, zajímavé malby a dokonce i něco, co vypadalo jako dlaň. Pan Smajlík se koukal na půdu, líbilo se mu se o ní otírat. Byla zvlhlá a lepila se, ale nevydávala žádný pach! Asi proto, že jí nemohl kdo znečistit.

    Najednou se ozvalo velké dunění, něco velkého oranžového se blížilo přímo na zvířátka (včetně dinosaurů). Když vzhlédli vzhůru, uviděli velký asteroid, který hořel. Pepíček věděl co bude následovat – Velký třesk! Musel varovat Punťu a pana Smajlíka. Rychle běžel ke kamennému kruhu, ať je včas varuje. Když tam doběhl, tak tam našel oba schoulené do klubíčka a úplně vystrašené. Rychle je vzal do stroje času, ať šlapou dál.

    Vsuvka pro rejpaly:


    Tento příběh je vymyšlený, berte to tak, že zvířátka umí dýchat pod vodou. ;-)

    O chvíli později, když došlapali, si chtěl pan Smajlík dát zase pauzu, tak zastavili. Když vyšli ze stroje, tak uviděli, že jsou na mořském dně. Už jim to ale po dinosaurech ani nevadilo. :-) Jak tak plavali pod mořem, tak narazili na jakési malé stvoření, bylo celé fialové a mělo divný tvar – byl velmi nepřirozený.

    Ihned k němu připluli a on se jim představil jako Švestička, ale že ho můžeme oslovovat pane Švestičko. Taky dodal, že je podmořské stvoření, takže kdyby ho chtěli vzít nad vodu, tak to nepůjde. Ostatní se taky představili, a potom vyrazili zkoumat mořské dno.

    Los Punťa, Hroch a Smajlíček jsou pod mořem se svým podmořským kamarádem Švestičkou

    Pepíček s Punťou začli koukat po mořském dnu, kde byly různé perly a drahokamy, docela je to zaujalo. Každá perla měla jinou barvu nebo alespoň jiný odstín. Punťa si hned něco nasbíral. Pepíček chvilku váhal, ale pak si vzal pár perel také. Pan Smajlík s panem Švestičkou zatím koukali na odpad, který tu lidé nahromadili. Válely se tam roury, PET lahve a spousta jiných věcí, většinou na nich byl nápis Made in China. Žádný z nich ale neměl ruce, takže si to nemohli vzít a uklidit to. Když je to přestalo bavit, tak šli koukat na ryby. Bylo tu hodně ryb, každá byla jiná. Dokonce se tu objevila i červenomodrá ryba, či ryba s třemi oky. Punťa s Pepíčkem se šli taky podívat na některé druhy.

    Když už měli všechno prohlédnuté, všimli si nějakých lidí, kteří tam vzali jednu velikou oranžovobílou rybku, na obleku měli velkým písmem napsáno PIXA®, a nějakou lampičku. Po chvilce odešli i s rybou a mumlali při tom něco jako „To bude ale úspěšný film!“ Pepíček se začal smát, že z téhle ryby nikdy nic zajímavého nebude, a už vůbec ne film. Po chvilce už je to tam přestalo bavit, ale než se dostali do stroje času, tak narazili na hlavu, která vypadala přesně jako pan Smajlík, až na to, že měl v puse modro! :-c Když je viděl, tak řekl:
    „Ahoj, já jsem původní maskot webu Alík.cz jménem Žeryk, akorát už mě nechtěli, tak mě hodili do moře. Tak tady přežívám a propaguju jim ten web tady.“
    Pepíčkovi to bylo líto, tak mu řekl, že může jet s nimi do webu Alík.cz, kam zrovna vedou Punťu. Žeryk ale namítl, že se mu tady líbí víc, a že by tam už nezapadnul, protože je tam už nějaký pejsek. Poradil jim cestu, kudy se k Alíkovi dostanou, a zase si odplul do svého místečka. Potom se rozloučili s panem Švestičkou. Naše trojice tedy vyráží dál.

    Když došlapali k místu, které jim poradil Žeryk, tak jim málem spadla brada. Bylo to tam zatuchlé, hnusné a polámané. Po stěnách se rozežrala plíseň, balkony byly roztrhnuté vejpůl a v oknech nebylo žádné sklo. Po zemi se válela spousta šrotu a nahoru do města vedly dlouhé, hnusné schody. Když tam došli, začala se zem chvět a najednou se u nich naskytla celá smečka psů.

    Punťa, Pepíček a pan Smajlík obklopeni psí smečkou.

    Jeden pes, ten hnědý, představil celou smečku.
    „Ahoj, cizinci, vítejte v naší smečce. Nevím, jak jste se sem dostali, hádám že asi tím strojem, který stojí za mnou. Dovolte mi, abych se představil, jsem vůdce smečky Roger, ten modrý třpytivý pejsek je zasloužilý veterán Bingo, můj pomocník a zástupce. Potom tu je Doly, to je ten velký pejsánek se žlutým obojkem, co má černou srst. Támhle na schodech můžete vidět Bolta. Ten je trochu vystrašený. Támhle se kouká kočka Míca. Ta tu je omylem, ale to nevadí, vzali jsme ji do party. Pak tu je dalmatin Pongo, ten hrál i v jednom filmu. Ten vykukuje z balkonu. Támhle ten šedohnědý voříšek, to je Ferda, je tu nový. A jako poslední je tu Amík. Ten má bílou srst a je 2D, jako vy. Našli jsme ho náhodou, když jsme si šli nahoru pro jídlo.“

    Jak jen to dořekl, odněkud se vzali chlapíci v kombinéze s nápisem „Dyzny“ (nebo tak nějak), a sebrali Bolta ze schodů. Po cestě si mumlali, jak to bude úspěšný film, nebo tak něco. Punťa se zeptal, jestli jeden pejsek není Alík, protože je to ten web, kam má jít. Roger mu řekl, že ne, žádného Alíka nezná, je tu jen Amík. Pokud prý chce Alíka, musí jít do vedlejší budovy. Punťa mu poděkoval a Pepíček je všechny svolal do stroje času. Když tam nastoupili, tak je čekal velký úklid, všude byly trosky a smetí a všechno možné… Museli si na to vzít jedno opěradlo jako smeták, jelikož to nešlo smést jinak. Když měli hotovo, začali šlapat.

    Když došlapali k vedlejší budově, viděli oknem nějaké pány, a mezi nimi byl i Alík! A tentokrát opravdový Alík. Ještě než tam vkročili, chytli Pepíčka a pana Smajlíka muži v kombinéze s nápisem „Dyzny“ a odvedli je do dodávky. Punťovi nezbývalo nic jiného, než běžet za dodávkou. Dodávka konečně zastavila u krásného hradu, který vypadal jak z nějaké pohádky. Bylo jasné, že už nejsou v Česku, jsou v zahraničí. Když jeden pán v kombinéze viděl i udýchaného Punťu, tak se nad ním slitoval a dal ho taky do dodávky. Když se naše trojice dostala do hradu, tak okamžitě vyskočila a šla se podívat po celém hradu. Jako první šli do kreslicí místnosti, kde bylo plno malířů, kteří kreslili nějaké obrázky, jiní zase dělali s těmi obrázky něco na počítači a ostatní tam jen seděli a popíjeli kávu. Dál už se podívat nemohli, protože je našli lidi z dodávky a odvedli je do studia. Když tam přišli, uvítal je milý pán, který se hned představil.
    „Dobrý den, zvířátka, jsem poctěn vaší přítomností. Možná se ptáte, proč jsme vás takhle odchytli. Potřebujeme s vámi totiž natočit jeden film.“

    Punťa, Pepíček a pan Smajlík ve filmovém studiu.

    Z této zprávy byl Punťa docela překvapený, už tak se mu stýskalo po mamince, a ještě točit nějaký film… to pro něj úplně nebylo. Pepíček se ale těšil, až svůj výkon ukáže Alíkovi, takže nadšeně souhlasil! Panu Smajlíkovi to bylo jedno, hlavně, že bude se svými kamarády. :-) Režisér je tedy povolal před nějakou zelenou stěnu, která prý pomůže střihačům s efekty. Zvířátka vůbec netušila, co to nějaký střihač je, ale nezbývalo jim nic jiného než souhlasit. Ale nejdříve si měli přečíst scénář, který byl o losovi a jeho hrochovi. Byla tam podobná dobrodružství, které prožili v realitě, akorát trochu pozměněné. Samozřejmě tam ale byla i nová dobrodružství, třeba něco s kuchyní. Dali se tedy do toho! Punťa si navlékl kombinézu, ve které vypadal trochu jako doktor, Pepíček si změnil barvu na hnědou a pan Smajlík… ten vypadal jako dřív.

    Když to dotočili, režisér jim poděkoval a dal jim tučnou výplatní pásku v hodnotě 200 000 korun českých. Tak si mohli zaplatit detektivy, kteří by našli Alíka! Ale nejdříve se museli najíst, protože kdy naposledy jedli? Někde támhle ve středověku! Punťa se Smajlíkem tedy šli hledat restauraci, kdežto Pepíček ležel támhle opodál, ať pro něj dojdou, až budou hotovi. Našli docela útulnou restauračku, která vypadala nějak takhle:

    Restaurace

    Když se najedli, šli tedy hledat detektiva, který jim pomůže najít Alíka. Nejdříve se šli podívat do kuchyně té restaurace, kde by mohl být v utajení nějaký detektiv, ale našli jen kuchaře, kteří tam plivali lidem do jídla. Bylo to docela nechutné, tak šli radši pryč. Pak naši trojku napadlo, že by mohli jít k Policii, kde skoro určitě nějaký detektiv bude. Policajt měl ale spoustu práce, takže je vyhodil a ještě dodal, že detektiv je na jiné účely, než na podplácení. Zvířátka tedy musela jít dál…

    A tak šli dál a dál, až narazili na továrnu na čokoládu! Vypadala pěkně, jako z jednoho filmu, ale byla moc tmavá. Místo skřítků, které znali ve filmech, tam vypadali všichni jako hroch Pepíček!

    V továrně na čokoládu.

    Tak tam šli, naštěstí byl hlavní vchod otevřený, takže mohli v klidu jít do haly. Hala byla obklopená malbami, na pravé straně stojí tři velké dveře do nějakých místností, po levé straně stojí skleněné výtahy. Když naše trojka vkročila do prvních dveří, vyvalila se na ně vůně mléčné čokolády. Byl tam les a uprostřed jezírko. Ale nebylo to takové jezírko, na které jste zvyklí, bylo to čokoládové jezírko, kolem kterého běhali hroši. Hroši si zpívali nějakou píseň, která zněla nějak takto:

    „Hroši, hroši, hroši, hroši, jsou, jsou, jsou, hroši, hroši!“

    Když vkročili do druhé místnosti, viděli nějakou chemickou laboratoř, kde byl nějaký kuchař. Když je uviděl, přišel si na ně s válečkem, takže zvířátka musela utíkat pryč.

    Rozzlobený kuchtík.

    Když otevřeli druhé dveře, viděli spoustu televizních obrazovek, přes které se snímala čokoláda zadarmo. Pepíček si pro jednu šáhnul, ale bouchlo ho to a rozezněla se velká červená siréna. Jakmile se rozezněla, přiběhl majitel továrny Milly Monka. Přiběhl tak rychle, až mu spadla buřinka! Hned za ním přibehl jeho pejsek, kterého Pepíček hned poznal – byl to Alík! Pepíček se k němu rozeběhl a Alík mu běžel naproti.
    „Proč nejsi v boudě, Alíku?“ zeptal se hned hroch.
    „Chytnul mě tam tenhle šílenec a dal mě do továrny. Já tu nejsem dobrovolně!“ odpověděl Alík a začal se honit za ocasem.
    „Aha, to jsem nevěděl,“ odvětil Pepíček a šel pro Punťu. „Přivedl jsem ti toho Losa, kterého jsi chtěl. Je ale hrozně stručný, ale ze vznešeného rodu.“
    „Pepíčku, já nechtěl Losa, ale Kosa! Každopádně, nevadí! Tak si toho Losa necháme.“ odvětil Alík a podal Punťovi ruku. „Ahoj, já jsem Alík, a ty pro mě teď pracuješ! Neříkej mi šéfe, říkej mi Alíku.“
    „Já jsem Punťa. Jsem los. Chci maminku.“ odpověděl Punťa.
    „Maminku ti můžu sehnat, stačí jen povolat moje správcovské otroky pomocníky a maminku ti přivezou!“ řekl Alík.
    „Tak jo.“ odpověděl Punťa.
    Pepíček ještě řekl, že už by se měli vrátit do webu, ať tam o ně nemají starosti. Všichni souhlasili!

    V tu chvíli tam připlul pan Smajlík a zeptal se Pepíčka, kdo je ten pejsek. Pepíček mu odvětil, že je to ten Alík, o kterém se pořád mluví. Pan Smajlík se ho zeptal, jestli nemůže do jejich webu taky, jako nějaký výchozí smajlík, nebo tak, ale odpověď od Alíka byla ne!
    Pepíček se ale nad Smajlíkem slitoval a dal ho do své boudy (aby to Alík neviděl).


    A tak končí náš krásný příběh o Pepíčkovi, panu Smajlíkovi a hlavně o Losovi, který nakonec dostal svou maminku. Nezbývá nic jiného, než říct:

    Tak to je konec příběhu o losovi…

    Konec

    Autor: (12 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (27)

    Příspěvek z 18. března ve 21:37.
    Hogo v něm napsal:

    Díky!

    Příspěvek z 16. března ve 20:03.
    Maty09 v něm napsal:

    Úžasný článek. 5 tlapek.🐾🐾🐾

    Příspěvek z 14. března v 11:04.
    jolandaj2 v něm napsal:

    No taky jsem to nedokázal přečíst najednou ale je to pěkné pět tlapek:-D