Pohled Daniela:

Jdu z kroužku klavíru. Je podzim, listí nabírá nejrůznější barvy a snáší se na zem. Jsem sám, nemilovaný a nechtěný. Ti, kteří si ještě před týdnem říkali mí přátelé, se mi vyhýbají a rodina mě ignoruje. Zbyl jsem si jen já a můj odraz v zrcadle. A to vše se změnilo za pouhý měsíc. Ještě před měsícem jsem měl přátele a rodinu, nikdy jsem nebyl sám, nikdy jsem se necítil osamělý, ale před měsícem se to všechno změnilo. Už delší dobu jsem si připadal divný. Na ulici jsem koukal spíše po klucích, než po holkách, v mých snech a představách se stále více objevovali muži. Nikdy jsem o dívky nejevil zvláštní zájem, ale myslel jsem, že to přijde s věkem. Nyní jsem si však na 100% jist, že jsem gay.

Jak jsem tak šel a zamýšlel se nad událostmi, co se staly za poslední měsíc, nevšiml jsem si chodce, co šel naproti mně a omylem jsem do něj vrazil. „Jejda, moc se vám omlouvám!“ vykřikl jsem a začal nešťastníka sbírat ze země. „V pořádku, nic se nestalo, měl jsem dávat větší pozor,“ odpověděl mi s lehkým, trochu šokovaným úsměvem na tváři mile a přátelsky vyhlížející mladík. „Jsem Daniel. Daniel Schnieder,“ představil jsem se a podával ruku neznámému. „Já Adam Novák,“ přijal nabízenou ruku a na tváři jako mávnutím proutku vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl. Vypadá přesně jako kluk mých nejtajnějších snů.

Pohled Adama:

Šel jsem domů a vtom do mě někdo narazil. „Jejda, moc se omlouvám!“ vykřikl a začal mě ochotně zvedat ze země, na kterou jsem se skácel. Když jsem se zvednul, pohlédl jsem na tu osobu a nevěřil jsem svým očím! Tak nádherného kluka jsem jaktěživ neviděl. Měl krásné vlasy, které se mu neposedně kroutily kolem obličeje, pronikavě zelené oči a smyslné rty, které si přímo žádají o polibek. Po chvíli jsem zadrmolil něco v tom smyslu, že se nic neděje a pokusil se na něj usmát. Byl jsem však tak šokován jeho dokonalým vzhledem, že z toho vylezl divný škleb s obdivně pootevřenou pusou. „Jsem Daniel. Daniel Schnieder“ představil se ten andílek a podal mi ruku. Zasněně jsem zamumlal své jméno a stisknul mu ji. Prohlížel jsem si kučeravce od hlavy až po patu. Žasl jsem nad těmi jeho kudrlinkami a andělsky vyhlížející tváří. Jeho černé triko mu obepíná svalnaté paže a béžové upnuté džíny zdůrazňují krásu a štíhlost jeho dlouhých nohou. Skousnul jsem si ret. Dan mi jen mávnul rukou před očima.

Bože, jak dlouho jsem takhle stál a zíral naň, jako na svatý obrázek? A ještě ke všemu jsem si skousnul ret. „Tak Nováku, můžeš si gratulovat, teď mu musí být jasné, že si gay a s gayem se určitě bavit nebude. S nima se nikdo nechce bavit. Jsem v háji,“ pomyslel jsem si. „Jsi tu Ady?“ začal se smát. 

Pohled Daniela:

Ady si mě prohlížel, jako kdyby si chtěl navždy zapamatovat a uložit do paměti každičký kousek mého těla. Jak si to mám vyložit? Líbím se mu snad? Ne, to je absurdní. Proč bych měl mít zrovna já takové štěstí? Ady je nádherný a určitě i milý a pozorný, ale já? Já jsem jen nicka, kterou nikdo nemá rád, protože je teplá. Po chvilce, která se mi zdála jako roky, konečné promluvil. „Jo, jasně. Jen jsem se zasnil.“ Zase nahodil ten jeho neodolatelný úsměv. „Máš teď čas Ady? No, že bychom mohli zajít na zmrzlinu. Zvu tě, když jsem tě srazil,“ zasmál se a já sním. „Tak fajn, ale příště zvu já tebe.“ „Okay, to je fér,“ zazubil jsem se na něho.

O měsíc později:

S Adym jsme se za měsíc hodně spřátelili. Dnes má přijít ke mně. Rozhodl jsem se, že mu povím, co k němu cítím. Za pět minut slyším zvonek. „Nádech, výdech, to zvládneš Danieli,“ uklidňoval jsem se, ale vůbec to nepomáhalo. „Už jduu!“ zakřičel jsem z pokoje a běžel ke dveřím. Otevřel jsem a za nimi stál můj úžasný kamarád. „Ahoj Dany.“ Miluju, když mi říká Dany. „Nazdar Ady, pojď dál.“

Sedli jsme si ke stolu do kuchyně a já nám nalil jablečný džus. Chvíli jsme si jen tak povídali a já si uvědomil, že jsem mu vlastně chtěl říct něco velice důležitého. „Hele Ady, musím ti něco říct.“ „Jsem jedno velký ucho.“ „No, víš, já jsem se asi zamiloval.“ V Adamovi hrklo. „Do koho?“ Slyšel jsem, jak hlasité polknul. „Do tebe.“ Tak a je to venku. Sklopil jsem hlavu k zemi a čekal posměšky, ale nic z toho se nestalo. Ady vzal mojí tvář do rukou a podíval se mi do očí. „Ani nevíš Dany, jak jsem toužil, abys tohle řekl.“ Nechápavě jsem se na něj podíval, jak to myslí? Když uviděl můj výraz, na nic nečekal a políbil mě. Vlastně se jen něžně otřel o mé rty. „Znamená to…“ „Ano Dany, taky tě miluju, už od chvíle, co jsme se srazili na chodníku.“ Na tváři se mi rozprostřel úsměv. Teď jsem ho políbil já. „Miluju tě Dany.“ „Miluju tě Ady.“