Byli jednou jedni rodiče, kteří měli tři děti – tříletá dvojčata Martina a Marka a školačku Aničku. Byli spokojeni a bydleli na sídlišti v paneláku, ale nemohli tam chovat zvířata a Aničku mrzelo, že nemůže mít vlastní kočičku, kterou moc chtěla. Anička taky kočičky ráda vyráběla, ale v jejich městě bohužel nebyl žádný keramický kroužek. Až jednoho dne se jejich život změnil. Tatínek si musel najít jinou práci a rodina se kvůli ní musela přestěhovat do jiného města.

Kolega z práce se uvolil, že mají v domě patro k pronájmu a mohou se tam nastěhovat. Tatínek byl za nabídku moc vděčný, takže si všichni sbalili věci a stěhovací vůz jim je o víkendu převezl do nového domova. Všem se tam líbilo, tatínek si v nové práci brzy zvykl a všichni na něj byli moc milí, ale Aničce se stýskalo po kamarádech. Vyráběla sice dál kočky i jiná zvířátka, ale i přesto byla pořád smutná. Až jednou se kolem jejich plotu začala procházet mourovatá kočka. Anička si jí všimla a šla se na ni podívat. Kočička dál mňoukala a koukala na Aničku prosebnýma očima. „Ty chceš mlíčko, viď?“ zeptala se Anička. Dál se na sebe dívaly a Anička tedy došla pro misku mléka. Kočička ho vypila a olízla si fousky. „Chutnalo ti? Tak můžeš chodit každý den, stejně tu jsem sama a stýská se mi tu,“ nabídla Anička a ještě pohladila novou kamarádku na rozloučenou.

Od té doby chodila kočička k plotu den co den, stala se Aniččinou přítelkyní a Anička ji pojmenovala Eliška. Rodiče si toho všimli a dovolili Aničce, aby se Eliška nastěhovala k nim domů. Eliška se tak stala milovanou členkou jejich rodiny. Až jednou se ztratila. Anička běhala všude a volala ji, ale kamarádku nenašla. Až navečer, když už to chtěla vzdát, uslyšela za jedním starým domem tiché zamňoukání. Vydala se tím směrem a zahlédla Eliščin ocásek pelášit pryč. Vyběhla za ním a vtrhla do domu, kde seděli nějací lidé a starší žena. „Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla,“ omlouvala se Anička. „To nevadí, nic se neděje. Já jsem paní učitelka a vyrábíme tu sošky z keramické hlíny. Jestli chceš, můžeš si taky nějakou vyrobit.“ „To bych moc ráda,“ řekla Anička a hned se pustila do práce. A do konce hodiny vyrobila sošku kočky, která vypadala úplně jako Eliška. „Je moc krásná, vystavím ji za výlohou,“ chválila sošku paní učitelka.

A tak Anička v novém domově našla, co chtěla – možnost tvořit a nejlepší kamarádku, kočku Elišku, která za to všechno vlastně mohla. Nebýt jí, kdo ví, jak by to dopadlo.