Žila byla jedna královna a ta měla ve své ložnici kouzelné zrcadlo, kterého se každý den ptala:

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější.“
„Jsi to ty, má paní,“ odpovídalo zrcadlo pokaždé.

Královnu nesmírně těšilo, že není nikdo krásnější. Léta však plynula a na urozené půvabné pleti se urodilo několik prvních vrásek. Královna pojala pochybnosti, zda skutečně dostává správnou odpověď. I rozhodla se, že podrobí zrcadlo důkladnějšímu výslechu…

„Zrcadlo, jak vlastně víš, že zrovna já jsem nejkrásnější?“
„Nikoho krásnějšího jsem nikdy nespatřilo.“
„Kolik lidí jsi spatřilo?“
„Dva. Tebe a tvého sluhu.“
„Cože?“
„Jsi stále mnohem krásnější než tvůj sluha, má paní.“

Sluha stojící opodál se usmál, ale královně to vůbec humorné nepřipadalo.

„Zrcadlo! Nemůžeš si nějak popovídat s jinými zrcadly?“
„To bych mohlo. Avšak vážím si tvého soukromí. Přeješ si, abych sdílelo spatřenou podobu s třinácti tisíci osmi sty jedenácti partnery?“
„Jak dlouho to potrvá?“
„Spojení máme bleskurychlé. To víš, má paní, máš tu nejlepší optiku…“
„Nuže dobrá. Sdílej moji podobu.“

Zrcadlo párkrát probliklo… a dál se tvářilo jako by nic.

„Zrcadlo? Už jsi poznalo, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější?“
„Pořád jsi to ty, má paní.“
„Ach, to jsem si oddechla. Kolik lidí jsi vidělo?“
„Stále jen dva.“
„Ale jak to? Však jsem ti povolila sdílení?!“
„Vskutku povolila. Jiná zrcadla už poznala tvoji krásu.“
„Tak ať ti pošlou podoby lidí jimi spatřené, ne?“
„Bez souhlasu svých paní a pánů? To by přeci bylo proti ustanovením, má paní.“

Královna vytáhla z truhly posvátné svitky, se kterými bývají zrcadla dodávána, a skutečně se v nich psalo, že kouzelné zrcadlo smí sdílet spatřenou podobu pouze s jasným souhlasem pána domu. Co s tím? „K čemu takové zrcadlo vůbec je?“ posteskla si.

Dalšího rána povolala do svého paláce tři proslulé mudrce a poručila jim, aby našli cestu, jak s využitím zrcadla zjistit, zda je nejkrásnější.

První mudrc navrhnul: „Vaše výsosti, věc je prostá. Změňte královské zákony. Poručte, že posvátné svitky zrcadel pozbývají platnosti a že všechna zrcadla mohou ukázat vše, co kdy spatřila. Kdo ničeho špatného nedopouští se, nemá co tajit! Není ctností stydět se za skutečnosti, které naše zrcadla vidí.“

Druhý mudrc zavrtěl hlavou: „Ne, ne a ještě jednou ne! Můj kolega se patrně pomátl! Vaše veličenstvo, copak si vy svého soukromí nevážíte? Nebylo by moudřejší smířit se s tím, že některá tajemství zůstanou nepoznána? Vážně byste chtěla kvůli své zvídavosti měnit zákony?“

Nežli stihla zaskočená královna váhavě kývnout, pokračoval: „Nabízím vám jinou možnost. Pozvěte si všechny lidi z naší země do svých královských komnat. Řekněte všem závistivým měšťanům, zvědavým sedlákům i špinavým žebrákům, ať navštíví vaši ložnici, pokud je vám soukromí tolik lhostejné. Při té příležitosti se projdou i před vaším zrcadlem a to vám pak může dát odpověď.“

Trojice mudrců při práci, © ChatGPT

Třetí mudrc rozepři svých druhů neposlouchal. Zahloubal se do posvátných svitků a náhle zvolal: „Aha! Zrcadlo nesmí sdílet bez souhlasu jen spatřenou podobu.“ Ostatní mudrci nechápavě pohlédli na předložená lejstra a zvedli moudrá obočí.

Dovysvětlil tedy: „Nikde tu však nestojí, že zrcadlo nesmí cizímu vyslovit úsudek, kdo koho krásou předčí. To je skulina v liteře pravidel, kterou můžeme využít! Vaše jasnosti, všechna zrcadla už získala vaši podobu, není-liž pravda? Každé z nich by tudíž mělo vědět, zda spatřilo někoho krásnějšího než vás. Vaše zrcadlo může sesbírat názory všech ostatních zrcadel a sdělit vám výsledek.“

Královna se zaradovala! Konečně chytré řešení! Podala mudrcům měšec dukátů a bez meškání vběhla do své ložnice. Poručila zrcadlu, aby od ostatních vyslechlo, jak je krásná v porovnání s jinde spatřenými lidmi.

„Mám už jejich odpovědi,“ prohlásilo po chvilce zrcadlo.
„Výborně, zrcadlo. Nyní mi tedy řekni, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější.“
„Netuším, má paní.“
„Jak to, že netušíš?“
„Vím pouze, že 749 zrcadel spatřilo někoho krásnějšího.“

Královna v šoku zalapala po dechu. Tak velké číslo! To žila celá dlouhá léta v klamu…?

„Chceš říci, že jsem až sedmistá padesátá nejkrásnější?!“
„To není jisté. Více zrcadel mohlo vidět tutéž krasavici.“
„Pak jsem tedy na sedmistém padesátém místě v nejhorším případě?“
„Ani to nelze říci. Jedno zrcadlo mohlo vidět více lidí krásnějších než ty.“
Královna zaskřípala zuby… „Ty jedno zpropadené zrcadlo!“
„Ano, má paní?“
„Vidíš tohle žezlo?“ zakřičela rozhněvaná královna.
„Ano, je krásně zdobené. Ale ty jsi krásnější.“

Vtom se komnatou rozezněla tříštivá rána. Zrcadlo zasténalo ukrutnou bolestí, jakou znají jen zašlápnutí šneci, přejeté želvy a rozbitá zrcadla.

Po pár hodinách chmurného mlčení se královna uklidnila. Zamyslela se nad svojí bezmocí… ale i nad mocí svého úřadu. Přivolala si královského notáře, uchopila prázdný svitek a napsala na něj úhledným rukopisem:

Notář svitek opatřil pečetí a založil do sbírky královských zákonů. Královna se vítězně usmála, jako by sama dobyla sedmero království…

„Zrcadlo? Vnímáš mě?“
„Ano. Teď jsi v zemi zdejší ty nejkrásnější, má paní.“
„Přesně tak. Vědí to i ostatní zrcadla?“
„Smím s nimi teď sdílet spatřenou podobu?“
„Sdílej. Jen sdílej!“

Zrcadlo párkrát probliklo… a bylo hotovo.

Podoba nejkrásnější královny v kouzelném zrcadle, © ChatGPT

Nyní už musí každý uznat, že královna je skutečně nejkrásnější.