Byla jednou jedna statkářka, která měla dvě dcery. Jedna se jmenovala Liliána a ta druhá jméno neměla. Říkali jí Popelka, protože byla pořád ušmudlaná. Prostě nedbala na čistotu. Jenomže všechny práce dělaly holky společně a v jednom kuse se navzájem popichovaly. Liliána na Popelku pokřikovala: "Popelice je opice, Popelice je opice." Ale Popelka jí nezůstala nic dlužná: "Liliána hloupá nána, hloupá nána." A proto na ně statkářka vletěla: "Jestli nedáte pokoj holky, tak vás vytahám za uši, že je budete mít jako zajíc."

Jednoho dne jim došla pozvánka od prince na mikulášskou maškarní. Liliána se moc těšila, ale statkářka chtěla po Popelce, aby se umyla. Popelka nebyla žádný milius a tak vztekle dupla a ošatku s hrachem, kterou právě nesla, mrskla do popela. Statkářka nejprve supěla a řekla: "Tak aby bylo jasno, pojedeš doma a zůstaneš nikam." Ve vzteku se chudák přeřekla. A protože to byla mikulášská a statkářce bylo Popelky líto, tak jí namikulášovala do punčochy převlek. Statkářka s Lilianou právě dorazily na zámek. Liliána šla za překrásnou květinu jménem Petr, Petržel? Ne, šla za petrklíč. A statkářka byla za konev, aby ji mohla po případě zalít, aby jim tam neuschla.

A co Popelka? Popelice si tam přilétla přestrojená za... Za mandelinku bramborovou? Ale ne, v bělostné masce sasanky. Princ si ji všiml a chtěl jí říct, že má na čele šmouhu a tak ji odvedl na terasu. Popelka se zděsila, že se jí princ zeptá, kdy si naposled myla krk, a proto utekla pryč.

Cestou domů jí spadl pantofel, princ ho zvedl a pátral a pátral, až jí vypátral a měli spolu prince Popeláka a Princeznu Popelnici.