Za sedmero pasekami a jedním velmi rozbahněným příkopem stál Šeptálkův les. Nebyl výjimečný tím, že by v něm rostly zlaté houby nebo zpívali draci. Byl výjimečný tím, že si tam všichni všechno říkali.
Když si veverka schovala oříšky, hned to věděl zajíc. Když si zajíc vyšlapal tajnou zkratku k mrkvišti, hned to věděla srna. Když si srna našla klidné místo na odpočinek pod starým dubem, do večera o něm věděl celý les.
„Nemáme před sebou žádná tajemství!“ chlubili se obyvatelé lesa.
Jen stará sova kroutila hlavou: „Ne všechno, co lze říct, je nutné říkat.“
Nikdo ji neposlouchal. Na kraji lesa však bydlel zákeřný lišák jménem Všeználek. Nebyl ani zvlášť silný, ani zvlášť rychlý. Ale měl výjimečný talent: sbíral informace. Každý den se nenápadně vyptával.
„Kam jdeš, zajíčku?“
„K mrkvišti za potokem.“
„A kdy tam chodíš?“
„Každé ráno po východu slunce.“
„A chodíš sám?“
„Jistě! Proč se ptáš?“
Lišák se jen usmál. Veverka mu zase vyprávěla, kde má zásoby. Ježek prozradil, kudy chodí domů. A mladí králíčci mu dokonce ukázali obrázek své nory i s plánkem všech vchodů.
„Vždyť je to jen zvědavý soused,“ říkali.
Jenže Všeználek si všechno zapisoval. Jednoho dne se lesní zvířátka rozhodla uspořádat slavnost prvního jarního květu. Měla to být největší oslava v historii lesa. Jenže sotva začaly přípravy, začaly se dít podivné věci. Mrkve i oříšky mizely. Na slavnostní louce už někdo zabral nejlepší místa. A pokaždé, když si zvířátka něco naplánovala, Všeználek byl o krok napřed.
„Jak to může vědět?“ divila se.
Tehdy svolala sova poradu pod starým dubem: „Řekněte mi,“ začala, „kdo z vás ví, kolik má ježek bodlin?“
„Nikdo,“ odpověděla zvířátka.
„A vadí vám to?“
„Nevadí.“
„Kdo ví, kde přesně má veverka všechny zásoby?“
„Nikdo.“
„A vadí vám to?“
„Nevadí.“
„Tak proč vyprávíte každému, kam chodíte, co máte a co plánujete?“
Nastalo ticho. Zvířátka si poprvé uvědomila, že mezi tajemstvím a soukromím je rozdíl. Nemusela skrývat nic špatného. Jen nemusela rozdávat každou informaci každému. Sova navrhla plán. O přípravách slavnosti se mělo mluvit jen s těmi, kteří je skutečně potřebovali znát. Mrkviště hlídali jen ti, kteří znali jeho polohu. A místo konání oslav se oznámilo až v den slavnosti. Všeználek samozřejmě obcházel les a vyptával se jako dřív.
„Kam jdete?“
„Kam mě nohy zavedou.“
„Co plánujete?“
„To teď není důležité.“
„Kde budete večer?“
„Tam, kde budu potřebovat být.“
Lišák byl stále zmatenější.
Když nadešel den slavnosti, celé zvířecí společenství se sešlo na tajné louce za kopcem. Jídla tam bylo dost pro všechny a hudba hrála až do setmění. Všeználek mezitím bloudil všude po lese a oslavu hledal. Poprvé nemohl využít informace, protože je neměl.
Večer sova pronesla krátkou řeč: „Síla nepatří jen tomu, kdo má ostré zuby nebo rychlé nohy. Někdy patří tomu, kdo rozumně nakládá s informacemi. Když každý ví všechno o všech, rozhodují za vás ti nejzvědavější. Když si chráníte své soukromí, můžete rozhodovat sami za sebe.“
A od té doby si zvířátka v Šeptálkově lese stále povídala, smála se a pomáhala si. Jen se nejprve zamyslela: Potřebuje ten, kdo se ptá, tuto informaci opravdu znát? A to bylo kouzlo, které fungovalo lépe než jakákoli magie.
