Žil byl jednou jeden dědeček, který bydlel v rybníku Kachňáku. Ten nebyl obzvláště hezký, ale Šupinkovi se tu žilo dobře. V té době, kdy potkal svoji nastávající ženu Alenku, mu bylo 60 let. Jak říkám, byl to už skoro dědeček. No ale na nadpřirozenou bytost to není zase tolik let.
Jednou Alenka řekla: „Co kdybychom si udělali vodní víly?“ Tak Šupinka s Alenkou šli a šli přes hory a doly, aby získali neobyčejné kouzelné vápno. Jen z tohoto zázračného vápna je možné vyrobit kouzelný prášek, který pomáhá nemocným lidem. A jde z něj udělat i již zmíněné víly.
Začali s kouzelným vápnem pracovat, ale nakonec místo vodních víl vyrobili velké množství uzdravovacího prášku. Věděli, že jsou ve městě nemocní lidé, tak se tam vydali a veškerý uzdravovací prášek jim rozdali. Bylo to velkolepé, všichni z toho měli velikánskou radost.
Jeden z nemocných byl i Šupinkův tatínek, který byl na pokraji života a smrti a dařilo se mu velice špatně. Neměl ženu a nikoho, kdo by se o něj staral. Jednoho dne se objevil ve městě. Nikdo netušil, kdo to je a odkud přišel. Proto nemohli dát Šupinkovi vědět, že se jeho tatínek rozstonal. Vodníci, jak je známo, potřebují vodu. Když jsou na suchu, tak chřadnou. A to byl i případ Rybičky, tak se jmenoval tento opravdu stařičký (389 let starý) vodník – Šupinkův tatínek. To bylo radosti ze shledání, když se Rybička díky prášku uzdravil!
A jak se stalo, že vodník nebyl v rybníce, ale ve městě a žil na souši? No jednou si špatně nacpal svoji fajfku. Při pobafávání se mu udělalo divně a zatoulal se do lesa. Tam se bláznivě zamiloval a oženil. Se svojí milou se dostal až do onoho města. Tam jej považovali za blázna, protože když přišel, měl v ruce houbu. Ano, údajně se oženil s muchomůrkou. Jak víme, jde o jedovatou houbu. Ono ani to v té dýmce asi nebylo nic pěkného, co pobafával. Od uzdravení se z Rybičky stal jediný vodník na světě, který už nikdy nekouřil dýmku a ani nic jiného. Kouření škodí zdraví a toto konkrétní způsobovalo i pominutí mysli.
Všichni se nakonec šťastně vrátili do Kachňáku. Starý vodník se staral Šupinkovi a Alence o malé pulce, kteří se jim nakonec narodili, a časem z nich byly krásné vodnice (a vodníci).
Snad si žijí v Kachňáku šťastně až dodnes. Kouzelné bytosti umírají, když na ně lidé nevěří. Ale v tomto městě všichni vědí, že je to rodina dobráckých vodníků, která skutečně existuje. Čas od času vyrobí i trochu uzdravovacího prášku a pomohou nemocným...
Opravdu moc doufám, že se vám příběh líbil. Napište do diskuze, jak se příběh mohl odehrávat dál a co se ve městě či Kachňáku ještě mohlo stát.
