Byl krásný den, slunce svítilo, vítr lehce foukal a Bochník právě zaléval své rostlinky. Rostlin je v pekárně mnoho, a tak je nikdo nechce zalévat, protože už to nikoho nebaví. Rostliny se ale stejně zalévat musí, a tak byl Bochník jediný, který je začal dobrovolně zalévat.

Při zalévání rostliny, která se nacházela u okna pekárny, se nudil, a tak mu nezbývalo nic jiného než pozorovat město z okna.

Při pozorování si všiml, že se hodně lidí chystá na výlety a různé dovolené. „Dneska je ideální den na výlet! Ale kam pojedu?“ zamyslel se a začal kytky zalévat rychleji.

13:00

Po chvilce už měl všechny rostliny zalité. Hned se začal plazit ke své posteli, u které měl položenou mapu. Vzal ji a začal si plánovat, kam vyrazí na výlet.

Alíkov (Ema_P)

Hledal a hledal, musel ale při hledání místa také myslet na to, aby tam nebyla žádná zvířata, která jedí pečivo, a aby od něho vybrané místo nebylo daleko.

Nakonec si vybral Alíkovské náměstí, u kterého se velmi rád procházel. Jakmile měl místo vybrané, tak začal přemýšlet, jak se tam vlastně dostane. Pěšky je to 2 hodiny, ale Bochník se plazí, takže by to vyšlo na 4 hodiny. Pak ale dostal nápad! „Co kdybych jel vlakem?“ řekl si. „Jo! To je dobrý nápad!“ zajásal a začal si připravovat batoh.

Nemusel nad tím ale dlouho přemýšlet, protože přesně na takové výlety má v pokoji připravený seznam:

Vzal si tedy všechny potřebné věci a vydal se na nádraží. Velmi se těšil, protože už dlouho na žádném výletě nebyl.

Když tam dorazil, všiml si, že mu zbývá ještě 5 minut. To však nevadilo, je lepší přijít dřív než později. Tak Bochník čekal a čekal, než vlak přijede.

Najednou se z velkého repráku ozvalo „Vlak přijede už ve 14:05!“ Rychle si stoupl, aby pak mohl rychle nasednout. Po chvilce za ním vlak přijel a zabrzdil. Konečně mohl nastoupit.

Tobiasův vlak, © Mates Pleško

Nasedl do vlaku, který se začal rozjíždět. Zavřely se dveře a vlak už jel. Bochník byl natěšený, protože věděl, že tento vlak jede velmi rychle, tím pádem tam za chvíli bude.

Mezitím pozoroval obrazovky ve vlaku, na kterých běžely různé reklamy. Jedna byla o bezpečnosti ve vlaku, další o tom, jak si koupit jízdenku přes mobil, ... Bochník ale nemá moc rád reklamy, díval se na ně jen kvůli tomu, že se nudil.

Jak se tak díval na reklamy, najednou za sebou slyšel zvuky vozíku. Rychle se podíval za sebe a zjistil, že to je jen paní s vozíkem, která roznáší jídlo. Když k němu přišla, rychle řekla: „Dobrý den, pane... Ehm... Bochníku?“ řekla a podívala se udiveně na pečivo před sebou. „No, to neřešte.“ „Co chcete na pití?“

Bochník ale najednou zapomněl na jména nápojů, které měl rád. Začervenal se tak moc, že vypadal, jako kdyby na něj někdo vylil kečup. „Ehm... Nemáte prosím menu?“ „Ano, máme!“

Paní s nadšením vytáhla menu, dala mu ho a odešla k dalším lidem. „Až budete mít vybráno, jen mě zavolejte!“ vykřikla.

Nakonec si vybral samozřejmě řízek, protože kdo nemá rád dobrý český řízek? Paní mu ho po chvíli donesla, sice nebyl jak z restaurace, ale stejně si na něm pochutnal. Když si dal poslední sousto, zahlásil průvodčí: „Už jsme tu!“ Bochník hned vstal a připravil si všechny věci.

Pak vystoupil z vlaku a vytáhnul z batohu mapu. Právě se nacházel u Alíkovské knihovny, takže musel jít k náměstí ještě chvilku pěšky. Tak šel a šel, dokud nedošel k bráně náměstí. Brána se hned otevřela, protože u ní stál pan, který ji měl na starosti.

Když vešel dovnitř, spatřil dav lidí před velkým pódiem. Byl docela zmatený, protože nevěděl, že se dnes bude konat na náměstí nějaká akce. Popošel k pódiu, aby lépe viděl, co se tam děje. Když se dostal aspoň trochu blíž, viděl, jak tam stojí Alík, Koalík a los Punťa.

Punťa na pódiu něco hledal, ale Bochník neměl nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Nakonec Punťa řekl do mikrofonu: „Mediální Panterka bohužel nemůže přijít, protože dostala rýmu... Není tu někdo, kdo by ji nahradil?“

Bochníkovi už došlo, že je to soutěž o nejlepší jídlo. Jelikož v pekárně přečetl několik receptů, věděl, že by se mohl do soutěže zapojit. Zdvihl svoji ruku nahoru, aby ukázal, že by se rád připojil.

„Jé, ahoj Bochníku, ty s námi chceš soutěžit? Tak pojď!“ řekl los Punťa. Bochník šel s úsměvem na pódium. „Tak tedy, jsme všichni, tak bych vám mohl vysvětlit pravidla soutěže. Můžete upéct jakékoliv jídlo, ale je tu jedna podmínka – každý musí mít jiné. Může být sladké, ale i slané, kyselé i hořké, to už je na vás. Máte k dispozici troubu, ledničku i mikrovlnku. Vaše jídlo pak následovně zhodnotí náš porotce, hroch Pepíček. Můžete začít za 3, 2, 1, teď!“

Alík, Koalík a Bochník se vrhli do práce a začali smažit, péct i vařit. Najednou Bochníka něco napadlo. Co kdyby udělal durianový dort? Hned začal svůj nápad realizovat, použil mouku, sůl, cukr a kopec jiných věcí. Když to měl hotové, dal těsto do trouby.

Jakmile se těsto dopeklo, natřel ho krémem a následně i ozdobil. A dort byl na světě!

Durianový dort

Bochník odstoupil od dortu a čekal, až svůj výtvor dokončí i Alík a Koalík. A najednou los Punťa vykřikl: „ Konec! Už na svém výtvoru nepracujte.“ Alík, Bochník i Koalík zvedli ruce. „Tak, a teď nám ukažte, co jste nám připravili!“ Jako první začal Alík: „Já jsem upekl durianovou buchtu! Je z křehkého a lahodného těsta a také z náhodného durianu!“

Pak přišel čas na Koalíka: „Já jsem připravil čokoládovou roládu! Je z kvalitní čokolády, mléka a vajec!“

Když Koalík domluvil, začal Bochník: „A já zase lahodný durianový dort! Použil jsem ten nejlepší durian!“

„Děkujeme za vaše krásné výtvory, teď je předáme Pepíčkovi!“ Hroch Pepíček začal ochutnávat. Alíkova buchta mu chutnala, ale byla až moc obyčejná. Roláda se mu zdála až moc sladká, ale u dortu se zasekl a řekl: „Mňam! To je ten nejlepší dort, který jsem kdy měl! Dáš mi prosím recept?!“

Potom dostal Bochník speciální cenu, kterou byla Alíkovská mikina a omalovánky. Ze svého vítězství byl moc šťastný, ale byl i unavený z pečení.

Tak se rozhodl, že si vezme ten nejrychlejší vlak a vyrazí domů. Jel Alíkovským rychlíkem, který do pekárny dojel za 5 minut – to je v Alíkově ten nejrychlejší vlak! Když tam dojel, byla už venku tma. Tak si lehl do postele a přemýšlel nad tím, co asi prožije příště...

Okno