Alíkovina

Pojď si zahrát

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Do prváku k nám do nové třídy propadl z předchozího ročníku také jeden kluk. Ptali jsme se ho, co mu nešlo, proč opakuje ročník. Řekl: „Ta škola mi prostě nějak nejde, nevím, co s tím můžu dělat.“ Skamarádili jsme se a pak nám začal vyprávět o hrách, nad kterými tráví večery.

(ilustrační snímek), © Nguyen Phuong Thao

Spousta z nás už dříve něco hrála, především tedy kluci. Protože držíme všichni při sobě, přidávali se postupně další lidé. I já. Nejdřív mě to příliš nebavilo, říkali mi „noob“ (ten, kdo neumí hrát) a měli ze mě velkou legraci, třebaže mně to vtipné nepřišlo. Ale o víkendech, když zrovna nebylo čím jiným se zabavit, jsem se snažila něčemu přiučit. Jakmile mi ta konkrétní hra začala trochu jít, každý den mi někdo psal: „Tak co, dáme zápas?“ Měla jsem radost, že mě ostatní uznávají, že už nejsem noobie - alespoň ne takový, jako dřív.

Tak jsme hráli ve skupinách. Někdy se to trochu protáhlo a najednou už byl čas jít spát. Domácí úkoly jsem psala na koleni v ranním autobusu. Někdy se to protáhlo trochu víc a ráno jsem byla tak unavená, že se profesoři holt museli obejít bez mých domácích prací. Nebo beze mě. Rodiče mě ale nenechávali jen tak bezdůvodně doma příliš často. Často jsem zaspala, což už se na střední nesmí. Hromadily se mi zápisy ve třídnici: Nedává pozor. Nepracuje při hodině. K tomu všechny ty promeškané hodiny a pozdní příchody.

Naše třídní profesorka mi trochu pomáhala tím, že když jsem přišla jen o pár minut později, zápis mi smazala. Ale stejně mě málem vyloučili. Bylo pro mě těžké normálně pracovat, zanedbávala jsem jak školu, tak tréninky. Nedokázala jsem se únavou na nic soustředit. Nějak mi nešlo odpovědět ne na zprávu, která mi přišla každé odpoledne: „Dáme zápas?“ Rodiče na mě nebyli příliš hrdí.

Nejvíc mě bolelo, že jsem zklamala tátu. Byl rád, že jsem se dostala na tuhle školu a trápilo ho sledovat, jak si prokopávám cestu ven. A uvědomila jsem si, proč k nám propadl jeden z mých spolužáků. Řekla jsem si, že hrát budu moct, jen pokud si ten den půjdu alespoň zaběhat a už nebudu mít nic jiného na práci. Z víkendu jsem se rozhodla celou neděli věnovat učení a chodit pravidelně spát.

V posledním čtvrtletí, když jsem se s tímto rytmem sžila, jsem známky zachránila a díky velké pomoci naší třídní profesorky jsem nepropadla. Na propadnutí nás bylo osm. Pět lidí muselo odejít. Tři z nich znali jako já velmi dobře ten pocit nedokázat večer vypnout počítač.

Hraní nebo chatování nám sice neubližuje tolik, jako drogy, ale je to zábava bez účelu, v podstatě plýtvání časem. Když si na ně zvyknete, je také těžké přestat. A i když vás to baví, pomyslete, jak jinak byste mohli trávit ty promrhané hodiny. Je obtížné nezačít s něčím, čemu se věnují všichni vaši kamarádi. Ještě těžší je s tím přestat, když zjistíte, že je to fajn. Je však třeba udělat si nějaký pořádek v časovém rozvrhu, protože to, jak doděláme školu, ovlivňuje, jestli si budeme smět zvolit povolání dle svého.

Práci se v životě nevyhneme, takže je určitě lepší, aby nás bavila.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 9. ledna 2015 v 16:22.
Kozesinka v něm napsala:

Reakce na 1836:

Tak si smaž účet :)

Příspěvek z 9. ledna 2015 ve 13:28.
1836 v něm napsala:

nic

Alík je na nic je tu jen nuda22

Příspěvek z 5. ledna 2015 v 17:37.
Ada30 v něm napsal:

Já to znám

Já to znám... Je těžké nad tím zvízězit