Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Polštáře rašeliníku - 30. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Polštáře rašeliníku nasávají moudrou vodu, léčí a utišují ohnivou mysl. Uběhla půlka ledna, Aine odletěla zpátky do Čech, aby stihla pedagogickou konferenci, a Puk se sám mezi sněhovými vločkami loudal po nábřeží Temže.

    Slavkovský les, © Radkaa

    Přemýšlel, jak se mohlo stát, že si flétnista, kterého zaskakoval v orchestru, zlomil ruku právě v den, kdy začali s Marinou hledat šperkovnici.

    Zařídila to mamka nebo paní Flóra?
    "Nebo možná obě dvě..." utrousil polohlasně.
    Hlavně aby Marinu nenapadlo samotnou tu šperkovnici hledat. I když... pokrčil rameny, ona by z ní stejně nepoznala, komu patří.

    "Nemám rád leden," brblal Buližník ve třídě. "Je po Vánocích, po narozeninách a ještě ke všemu musím vylepšovat známky."
    "Kdybys průběžně šprtal jako Marina, měl bys teď samý jedničky v kapse," rýpla si Kydippé, zatímco rozdávala sešity na diktát.
    "To by nebylo to pravé vzrůšo, kdybychom měli jisté jedničky," vložil se do rozhovoru Vilda.
    "Mně by teda stačilo, kdybych měl například z angličtiny aspoň jistou trojku," stýskal si Buližník. "Jenže já skoro propadám, jak říkala Lejdyna mamce na róďu... Víte, co je zvláštní?" vzpomněl si náhle Buližník. "Mamce přijde divné, že už jsme měli dvě róďa a naše třídní ani na jednom nebyla. Vždycky tam za ní jde ředitelka."
    "No když za ni supluje, tak za ni logicky jde i na róďo," řekla Médea. "Vždyť Aine byla pokaždé zrovna mimo republiku."
    "A to je taky divný," mračil se Buližník. "Rodiče na róďo musí a učitelé ne? To si přece mohla trochu líp naplánovat. Určitě věděla, kdy róďo bude."
    "A co když tam nechodí schválně?" napadlo Médeu. "A stejně ji naši rodiče znají, vždyť je učila."
    Marina mlčela. Taky jí to bylo divné. A i babička se podivovala, že ještě neviděla třídní učitelku. A co bylo ještě divnější: Když Marina hledala ve fotogalerii na stránkách školy fotku s Aine, žádnou nenašla. Jako kdyby byla Aine duch, který na fotografiích není vidět. Marinu napadlo, že by si mohla Aine vyfotit na mobil. Ale jak to nenápadně udělat? Když se k ní Aine otočí zády, stejně ji vidí křídly...
    Zazvonilo a češtinářka vstoupila do třídy.

    Puk seděl u krbu sám, ani si nerozsvítil, potmě přemýšlel o době před více než dvanácti lety.
    Dvacet let jsem vlastně pobýval s otcem v Řecku. Moc si nepamatuju data, ale určitě si ještě pamatuju, že jsem se vrátil před jedenácti lety. Tedy v době, kdy se Marině údajně ztratila matka.
    Ani se Marina nemusela babičky vyptávat na kameny na šperkovnici. Stačilo, kdybych se podíval do školní kroniky, která z profesorek na šest let zmizela ze školy.
    Že mě to nenapadlo dřív.
    Kladu Marině na srdce, aby šperkovnici sama nehledala, a přitom se jí na ni vyptávám a vzbuzuju v ní zvědavost. Kozel jsem a ne pedagog! Raději bych se neviděl... Naštěstí se už vracím domů... vzdychl Puk rozhodnutý přijít pravdě na kloub.

    Vysvědčení bylo rozdáno, studenti slavnostně oblečení se znakem Rafaelovy školy na košilích a halenkách seděli v jídelně u výborného oběda. Jenže Buližníkovi nechutnalo.
    "Aspoň že se známky píšou slovy," bručel, "kdyby se psaly číslicemi, tak ta moje čtyřka vynikne."
    "Nic si z toho nedělej," konejšila ho Médea "Budeš se s mamkou každý víkend učit a na konci roku dostaneš určitě nejhůř dvojku."
    "No, to je právě to," zamračil se Buližník. "Budu se muset celou sobotu a neděli učit ájinu. A budu mít zaracha na počítač."
    Ostatní spolužáci soucitně přikyvovali. Přikyvovala i Marina, která ale jejich rozhovor nevnímala. Vůbec byla od rána naprosto mimo, ani samé jedničky na vysvědčení ji netěšily.

    Měla totiž v noci sen. Ošklivý sen, který ji pronásleduje od Dušiček. Zase se jí zdálo o Měsíčním zrcadle. A když se probudila, věděla, že u Mareny jí zrcadlo neukazovalo jen mlhu a železnou schránku. Najednou si uvědomila, že poté co se mlha rozplynula, odlétal ze schránky černošedý prach a pod ním bylo to rezavé železo.
    Ten černošedý prach vypadal jako popel.
    "Marino, co je ti?" drcla do ní Médea.
    Marina se vzpamatovala a zvedla zrak. Všichni u stolu na ni tázavě hleděli. A také trochu polekaně.
    "Nic mi není, jen jsem se zamyslela," odvětila a snažila se usmát.

    Cestou do šatny, jak kráčeli po koberci dlouhými chodbami obloženými dřevem a vyzdobenými velkými plátny malíře Rafaela, se Médea rozesmála: "Ty, Marino, vzpomínáš, jak tě očadil salamandr?"
    "No, vypadala jako kominík," obrátil hlavu Buližník.
    Byla jsem celá od sazí, uvědomila si Marina.
    Popel! došlo jí. Přece ve sklepení v té jeskyni u Bílého hada, kde hoří posvátný oheň, tam je popel. Hledal tam Puk?

    Telefon z Večerníčku Krysáci.

    Hned, jak Marina došla do své komnaty, odložila si bundu a protáhla si křídla, poslala do Londýna esemesku:
    Hledal jste v jeskyni Bílého hada?

    Obratem přišla odpověď:
    Nehledal.

    A za minutku přišla další SMS:
    Nechoď tam hledat sama. Zítra se vracím a vydáme se k Bílému hadovi spolu.

    Marina však už byla rozhodnutá: Stále jasněji si vybavovala obraz v Měsíčním zrcadle. Zachvění vody, rozplývající se mlhu, oblaka popela, která odlétala jako pod náporem větru, a v zrcadle zůstávala jen železná schránka pokrytá rzí.
    Popel je v krbu, rozumovala Marina. Mohla by v krbu být i ta schránka? Krb je to veliký... Jak ho ale prohledám? Vždyť ke krbu se může jen na pár minut, dokud salamandrovi chutná z darů pro Bílého hada. Pak ten zatracený salamandr každého očadí.
    A hlavně: oheň v krbu stále hoří, i když jen nizoučko... A jak se zbavím bodyguardů...

    "Teda, Marino, to je otrava," vpadla do komnaty Médea, zničeně sebou plácla na Marininu postel a vztekle mávala křídly.
    "Co se stalo?" zeptala se Marina.
    "Ále. Musíme s sebou na Prosebno táhnout lucerny, ale nesmíme si s sebou vzít mobily. Hm!" našpulila Médea pusu. "A já tam mám rande se Šimonem."
    "S jakým Šimonem?"
    "Z tercie. A domluvili jsme se, že si po tanci Aine zavoláme. Protože bůhvíkde zrovna budem..."
    "Tak se domluvte jinak," nechápala Marina, v čem je problém.
    "Když já chtěla mít rande v noci v lese s lucernami. Taková romantika," vzdychla zklamaně Médea.
    "Holky, čekáme jen na vás," strčila do dveří hlavu Tereza.

    Betlémské světlo dorazilo do Prahy

    Jarní prázdniny začínají až po Hromnicích. A teď odpoledne jim Aine, obsáhle přednáší o nastávajícím svátku elementárních bytostí.
    Marina si zakázala myslet na šperkovnici, bála se, že by si Aine mohla její myšlenky přečíst a hledání jí pokazit.
    A tak si pečlivě zapisuje každé Ainino slovo a čím dál více žasne. Vždyť Aine nám vlastně říká, jak se tam dostat! jásá v duchu Marina.
    Ve své komnatě pak vymýšlí plán, jak prohledá krb v jeskyni Bílého hada.

    Ještě chvíli a nastane sváteční večer Hromnic.
    "Aspoň že máme po tomhle večeru týden prázdnin," říkala Marina a přes složená křídla si oblékala stejně jako ostatní dlouhý vlněný plášť.
    "No... Teda mně zelená nesluší," přitakala a zabrblala Kydippé před zrcadlem.
    "Je to barva naší školy, a docela ti jde," řekl na to Buližník.
    "Jé, slyšeli jste ho!" vykřikla Médea. "On je do Kydippé zamilovaný!"
    Buližník zrůžověl jako plátek šípkové růže.
    "Holky, koukejte, jak rudne," ukazovala Médea na bratrance a Buližník zrudl jako vlčí mák a rozpačitě hleděl do podlahy.
    Naštěstí se ve dveřích objevila Aine.
    Sváteční noc zářivého svátku Hromnic, sváteční noc Světel právě začíná.

    První cesta na Hromnice vede do sklepení, do jeskyně Bílého hada. Dvanáct primánů kráčí v řadě za profesorkami Flórou a Aine. Dlouhou chodbou po mechovém koberci, po schodišti a zase chodbou osvětlenou tlumenými světly luceren, až ke vchodu, který hlídá domový duch.
    Duch ustupuje a zůstává na chodbě jako socha, zatímco oni jdou dovnitř.
    Aine sype do ohně vonné byliny, v ohni se objevuje salamandr, skrz oheň proklouzává a mizí.
    Oheň pohasíná, již jen slabě doutná a Flóra rozděluje žhavé uhlíky do tří stejných pruhů, mezi které klade pásy rašeliny. Přitom tichým hlasem pronáší tajemná slova dávného prajazyka, jemuž primáni nerozumí. Jen vědí, že promlouvá ke Světlu.
    Marina netrpělivě sleduje zakrytý oheň a Aine, jak na vše sype popel.

    Poté vycházejí do hromničního chladu. Vlněné pláště je chrání, když procházejí parkem a lesem ke svatyňce na Prosebnu. Nejsou jediná skupina, i z ostatních stran přicházejí se svými profesory studenti. Všichni v zelených pláštích s lucernami. Les se zdá být prostoupen stovkami předčasně probuzených světlušek.
    Na okraji lesa vedle Prosebna nad pramenem Rokytenky je postavena svatyňka, do níž za šumivého zpěvu pramene vstoupila Flóra s Aine.
    V ten okamžik všichni uhasínají světla v lucernách. Lesem se nese ticho a vlhká vůně blížícího se předjaří.
    Napětí roste a pak se konečně na prahu svatyňky objeví Flóra s lucernou, v níž tančí nový živý oheň vykřesaný z křemene.
    První si své lucerny zapalují primáni, po nich sekundáni a postupně celá Rafaelova škola.
    Než došli na řadu studenti posledního ročníku, stovky studentů se již promísily a v mlčících hloučcích se blížily k Prosebnu.

    Marina po celou dobu nemyslela na svůj plán, aby ho profesorky neodhalily. Jen sledovala, kde se nachází Julián. Už dávno si všimla, že když se na svůj útěk soustředí, dokáže Juliánovi a Světlaně zmizet.
    A teď právě nastal okamžik, na nějž čekala: Ani jeden z jejích bodyguardů si nevšiml, že malá víla couvala a prosmýkla se davem starších studentů zpátky k vílímu pavilónu. Tam v dutině staré lípy měla pečlivě uschovaný batůžek.
    Ještě zapnout mobil, co kdyby mi něco hrozilo, ať můžu přivolat pomoc, říkala si pod spící lípou. Dobře věděla, že pokouší nebezpečí.
    Jenže já hledám maminku, nikdo mi nechce pomoct, tak to prostě musím udělat sama, kývla a vydala se ke škole.

    ilustrační foto

    Běžela parkem, na rameni batůžek, v ruce lucernu, jejíž plamen divoce skákal v rytmu běhu.
    Náhle se mezi stromy rozezněla Nespoutaná melodie. Mobil! Marina ho rychle vylovila z kapsy.
    "Prosím," špitla pod stromy.
    "Tady Lišáková, Česká televize, mluvím s Marinou Fialkovou?"
    "Ano," zase špitla Marina
    "Konečně jsem se před chvílí dovolala tvému otci, aby mi dal tvé číslo. Vypadlo nám totiž jedno družstvo do soutěže na příští týden, mají chřipkovou epidemii. Tak jsem se tě chtěla zeptat, zda byste jako třída mohli nastoupit vy?"
    "Mohli," zaradovala se Marina.
    "Tak v pořádku, teď už je pozdě, ale když tvůj otec je právě v Yellowstonu, tak jsem se mu dřív nedovolala. Zavolám ti zítra a domluvíme podrobnosti."
    Marina během hovoru dostala nějaké esemesky, ale nebyl čas je číst. Jen pro jistotu vypnula zvuk.

    I s lucerničkou se objevila ve vrátnici školy.
    "Nemáte teď být, Marino, na Prosebnu?" divil se vrátný elf.
    Marina zakroutila hlavou: "Až za chvíli, paní ředitelka stále ještě rozsvěcuje ostatním lucerny. A já si ve skříňce v šatně zapomněla učebnici angličtiny. Po prázdninách budeme psát písemku..."
    Elf kývl: "Dobrá, zajděte si pro ni. Jinak si vás paní profesorka Lejdyna zařadí do škatulky mezi slabé studenty a už z té škatulky do maturity nevylezete. To víte, Marino, jí je jedno, že nad vámi drží profesorka Flóra ochrannou ruku."

    Puk seděl v letadle. Za oknem po jeho pravici se černala noc, pro mraky měsíc neviděl a jen tušil, že hluboko dole se vlní vody La Manche.
    Před ránem budu ve škole, říkal si a psal Marině další esemesku.
    Jenže malá víla stále neodpovídala.
    Marina by měla být teď možná někde u svatyňky nad Rokytenkou, přemýšlel Puk...
    Jen aby... našeptával Pukovi strach. Co když ji napadlo jít hledat do jeskyně k Bílému hadovi.
    Jestli rozzlobí Bílého hada nebo salamandra...
    Marina si vůbec nedokáže představit, jak zle jí mohou ublížit...
    Puk dostal takový strach, že okamžitě napsal esemesku Arthosovi. Ten jediný dokáže Marinu ohlídat... určitě ji zastaví...
    Jenže esemeska Arthosovi nešla doručit.

    Marina klusala do šatny, vytáhla ze skříňky učenici, kterou si tam schválně nechala, ale potom se nevydala zpět.
    "Jedna, dva, tři," říkala si, zaťala pěsti a počala sestupovat do sklepení.
    Srdce jí divoce tlouklo, když se blížila k jeskyni.

    Domový duch, v němž tentokrát poznala prababičku, ani nehnul brvou a ustoupil stranou. Marina do jeskyně vstoupila a ihned položila vedle krbu plató vajíček. Co kdyby se náhodou oheň vznítil a salamandr vyběhl... V knihovně si přečetla, že má nejraději vajíčka. Syrová.

    Z batohu si vytáhla naběračku, vlezla do krbu a chtěla oťukávat stěny krbu. Jenže ťukla jednou, dvakrát a rozléhalo se to jako buchot kovadliny.
    To muselo být slyšet až do vrátnice, lekla se a rozhlížela se v mdlém světle lucerny.
    Nemá cenu oťukávat stěny, popel je přece jen dole, mračila se. Budu muset oheň rozhrabat...
    Udělala krok k uhlazenému zakrytému ohništi. Sbírala odvahu.
    Co když se vznítí? Stihnu vyskočit? A co salamandr a co Bílý had?
    Co je to tady nahoře za otvor?
    Fuj, tolik sazí! No jo, komín, došlo jí, když zašátrala uvnitř otvoru nad hlavou a černě na ni zasněžilo.

    Co to tady... Marina nahmatala uvnitř komína na kamenné polici jakýsi balík z kůže. Srdce se jí téměř zastavilo. Stáhla ho ihned dolů. Byl těžký a s ním sněžily mraky sazí. Nedbala jich. S otevřenou pusou z krbu vystoupila a na podlaze rozbalovala černý smradlavý balík kůže.
    Podlaha byla také rázem černá, a když Marina vyndala železnou schránku pokrytou rzí, musela si do sazí kleknout, jak se celá rozklepala.
    "Maminko," zašeptala.
    Pomalu pomaloučku otvírala schránku, bála se, že uvnitř nebude to, co hledá...

    Odpadly rezavé šupiny z víka schránky a uvnitř ležela šperkovnice. Zlatý filigrán byl zašlý, téměř se neleskl, ale rubín, který horko komína vyčistilo do neskutečné krásy, zářil jako rudé slunce.
    Marina se úžasem zalykala, už nedokázala ani zašeptat: Maminko...

    A potom otevřela šperkovnici.
    Nevěděla, co bude uvnitř. Nevěděla, jestli uvnitř vůbec něco bude. Jestli...
    Hleděla na zašlý obrázek. Jeho barvy pobledly.
    To je fotka! uvědomila si, když obrázek v kovovém rámečku vyndala.
    Vybledlá fotografie byla žárem z krbu přilepená na skle. To je stará fotka naší vily! Tady stojí babička, dědeček, taťka... a tady...

    I přes kratinké vlasy na rozmazané fotce Marina svou maminku poznala. Poznala sebe v její náruči.
    "Ne," zašeptala a srdce jí zledovatělo jako kámen. "To není pravda! To není ona... Ona by mě přeci neopustila... Ona mě opustila... Opustila..."
    V tom okamžiku Mariny maminka, vysněná nebohá milující maminka v Marinině srdci skutečně zemřela.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 13. srpna 2010 v 19:06.
    Miaow v něm napsala:

    Marina

    A to ještě uvidíte, kdo vlastně je Marininou maminkou :))´.
    Už se nemůžu dočkat dalších dílů.

    Příspěvek z 13. srpna 2010 v 16:33.
    fandilek v něm napsala:

    Krása

    No prostě nádhera 101010. jen v letadle se přece SMS psát nesmí.