Alíkovina

Pomalý nástup demokracie

vydáno  •  Historie · Škola a poznání · Česká republika

OF, klíče, Magion, Vega, dospělí s odznakem OF stále někam pospíchají.... To se mi vybavuje ve spojitosti se 17. listopadem 1989.

Třída, © Mari1

Co si pamatuji z listopadu 1989?

Začal školní rok 1989/1990 a já nastoupila do sedmého ročníku základní školy. Stále slyšíte, že byly děti dříve jiné. Neumím to nyní z pohledu dospělého posoudit, ale neměli jsme chytré telefony, tablety, počítače. Doma byla televize, kde běžel některé dny v týdnu zhruba šedesátiminutový pořad pro děti a mládež.

Přišel datum, kdy dnes máme státní svátek, 17. listopad 1989, a začaly se z mého pohledu dvanáctileté žákyně dít podivné věci. Těšila jsem se na pořad pro mládež, který měli v televizi vysílat ve středu – Vega! Hurá, to bude super, uvidím oblíbený seriál.

Ale ouha, v televizi vidím hodně lidí a reportér uvádí přenos zhruba těmito slovy: „Omlouváme se, ale dnes nebudeme vysílat pořad pro mládež, Vegu odvysíláme příští týden, naše mládež jistě chápe, že přímý přenos...“ Byla jsem zklamaná, ale zítra bude Magion!

I tam je pěkný seriál! Ale i Magion byl ve čtvrtek nahrazen přímým přenosem v televizi. Opět bylo všude hodně lidí, kteří volali a volali. V ruce všichni drželi klíče, kterými cinkali – zvonili. Ach jo, opět nic a další díl seriálu bude až za týden. V televizi lidé skandovali Havel na hrad a další hesla, kterým bylo díky zkreslenému zvuku přímého přenosu obtížně rozumět.

V hudebce mi tu a tam začaly po 17. listopadu 1989 odpadat hodiny hry na nástroj. Když výuka neodpadla, tak měla moje učitelka na oděvu zvláštní odznak s písmenky OF. Tato dvě písmenka, kdy „O“ mělo usměvavý obličej, značila Občanské fórum.

Čím dál častěji byly v televizním vysílání změny a těch lidí bylo v Praze také čím dál více. Běhal z toho mráz po zádech! A doma? Rodiče i babička sledovali každé zprávy, každý přenos. Jejich výraz byl takový napjatý, možná i ustrašený. Ve škole jsme si povídali o tom, co se děje. Naše paní učitelka se nám vše snažila objasnit a svůj výklad uzavřela slovy, že všechny učitelky ve škole jsou jako kvočny a my se nemáme bát. Byla to milá slova.

Jednoho dne ve večerních zprávách zazněla neuvěřitelná zpráva, to už jsem se zájmem sledovala dění kolem revoluce také, vláda padla. Bylo to zvláštní.

Následující školní rok s sebou přinesl dost změn. Takovou zvláštní a zásadní změnou ve výuce byl cizí jazyk. Když si na to dnes vzpomenu, tak je to až směšné. V posledním roce základní školy byl zaveden předmět Německý jazyk a doposud vyučovaný předmět Ruský jazyk se stal na ten jeden rok nepovinným předmětem.

Takto si vzpomínám na události roku 1989. Snažila jsem se tuto část článku popsat z pohledu dvanáctileté žačky sedmého ročníku. V další části článku jsem sepsala vyprávění brášky Jiříka.

Můj bratr Jiří je o osm let starší, než jsem já. V době událostí 17. listopadu 1989 plnil povinnou vojenskou službu. V dnešní době je vojenská služba dobrovolná.

A jak listopadové události 1989 prožíval bráška Jiřík?

Vojna měla pevný řád. První větší veřejné nepokoje začaly již na podzim roku 1988, když měl bráška přísahu a již tehdy vojáci trénovali, jak zasáhnout proti lidem při demonstraci. Na potlačení demonstrací v roce 1989 měli dokonce nachystané i ostré náboje, naštěstí jim nebylo veliteli nařízeno jejich použití. Hned po revoluci museli všichni vojáci znovu přísahat novému prezidentovi a novému „režimu“. Jedním z dost emotivních zážitků mého bratra z doby revoluce je, když v době, kdy měl službu a musel tedy hlídat kasárny, mu jeho kamarádi vojáci na nástěnku vyvěsili plakát OF s fotografií Václava Havla. Jelikož se to událo za jeho služby, hrozilo mu až vojenské vězení. Naštěstí to nakonec dopadlo dobře.

Právě pro tyto případy měli vojáci nařízeny zákazy shromažďování, pokud nebyli svoláni nadřízenými. Přesto se často ozývaly protistátní písničky a objevovala se hesla, ale již tak, aby nebyl žádný voják ve službě postižitelný.

Již v roce 1990 bylo nařízeno odzbrojení pomocných vojenských a policejních složek, a to LM (Lidové milice – ozbrojené složky Komunistické strany Československa) a PS VB (Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti – civilisté, kteří s páskou na rukávu PS VB pomáhali Veřejné bezpečnosti – tehdejší policii). V únoru a v březnu 1990 padl příkaz stažení vojsk SSSR (Ruska) z celého tzv. východního bloku, kam patřila i ČSSR. S odzbrojením pomáhala i bratrova jednotka. Museli převzít veškeré zbraně, v lesích nacházeli drobné vojenské vybavení, jako jsou čepice, ale také granáty a další věci. Odsun vojsk Ruska se ale dotýkal i civilistů. Protože tu měli důstojníci ruské armády své rodiny. Takže tu zůstávala i elektronika – pračky, televize atd.

Dohlíželi pochopitelně i na nakládání strojů vojsk SSSR – tanky a další pásová těžká technika.

Stroje na kolech opouštěly naši republiku po vlastní ose. A to vše za stálého dohledu vojska naší republiky, které bylo původně zcela podřízeno Rusku. Až na Ukrajinu, která byla v té době stále ještě součástí Sovětského svazu, doprovázely konvoje Rudé armády naše vojenské policejní složky. Nelekejte se, toto je i v současnosti, že mají vojáci své policejní složky. Státní policie je určena k řešení prohřešků, které způsobí běžní občané. Vojenská policie řeší prohřešky, které způsobí vojáci.

Další výraznou vzpomínkou Jiříka je, jak se vojáci, kteří zrovna plnili povinnou vojenskou službu, zasadili o zkrácení povinné vojenské služby, která byla do té doby 2 roky. Drželi hladovku. To ale neznamenalo, že nešli do jídelny. Vojáci měli dané rozkazem, že si musí jídlo vyzvednout. Voják nejprve musel splnit rozkaz. Stěžovat si mohl až po vykonání rozkazu. V jídelně tedy bylo na talířích nachystáno zhruba 20 jídel. Voják jídlo vyzvednul a hned plný a netknutý talíř odevzdal do okénka se zbytky. Tam výdejci jídla netknutý talíř rychle přinesli k výdejnímu okénku a opět talíř proběhl s dalším vojákem jídelnou. Ta hladovka byla ve velké nelibosti důstojníků, ale vojáci hlad neměli. Každý vojenský oddíl věděl, kudy tajně z kasáren zmizet a potřebné věci si do kasáren přinést. Pochopitelně nemohli zmizet všichni vojáci, vždy vyslali jednoho nebo dva pro zásoby.
Nutno podotknout, že byli vojáci úspěšní a povinná prezenční vojenská služba byla pro další brance již jen na jeden rok a to do té doby, kdy byla vyhlášena profesionální armáda. Od té chvíle plní vojenskou službu jen ti, kdo chtějí a přihlásí se k ní.

Takto prožíval Sametovou revoluci můj bráška Jiřík. Na závěr si dovolím přidat dva postřehy z doby před 17. listopadem 1989.

A co bylo ještě před rokem 1989 běžné?

Z doby před revolucí si ještě pamatuji, že se moc neřešila smogová situace. V televizi se tu a tam v počasí objevila zpráva o zhoršených rozptylových podmínkách, ale to bylo tak nějak vše.
A ekologie? Z vyprávění bratra vím, že ani ta se nijak zvlášť neřešila. Před vojnou pracoval v HDBS – Hnědouhelné doly a briketárny Sokolov. Bratr je strojník, jezdí na dvou pásových strojích, a to na bagru a buldozeru. Před rokem 1989 se při výměně oleje vyhloubila do země jáma, tam se vypustil vyjetý olej a vše se pomocí buldozeru zahrnulo. Pokud se v dnešní době stane, že z takového stroje díky poruše uniknou provozní tekutiny – nafta atd., pak je z toho ekologická havárie, kterou pochopitelně musí firma odstranit.

Další zajímavostí či podivností té doby bylo, že každý zdravý plnoletý člověk, který zrovna nestudoval nebo neplnil povinnou vojenskou službu, musel mít zaměstnání. Kdo nepracoval, byl označen za příživníka a soudem mohl být a mnohdy i byl odsouzen k odnětí svobody, zkrátka šel do vězení. Pochopitelně i tenkrát byli lidé, co pracovat z různých zdravotních důvodů nemohli. Byli v invalidním důchodu a pobírali důchod.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (5)

Příspěvek z 16. listopadu v 17:43.
Julian v něm napsala:

Mari1: určitě se líbí více čtenářům, minimálně čtyřem, protože ten článek je mooc hezký. :-)

Příspěvek z 16. listopadu v 17:24.
Mari1 v něm napsala:

Jsem ráda, že se článek líbí alespoň 3 čtenářům. :-)

Příspěvek z 16. listopadu ve 14:24.
DžungaráčekChlupáček v něm napsala:

Super, je to moc zajímavé R^